(...) Silnou stránkou Paula Johnsona je jeho vypravěčské umění a smysl pro ironii s využitím historické anekdoty, k čemuž má v dějinách materiálu dost. V pozadí jeho textů cítíme jakousi skepsi nad tím, jaký rozpor panuje mezi velkými koncepcemi a jejich uskutečněním. (...) Johnson vidí události křesťanských dějin v jejich dynamice. Nespokojí se s běžným konstatováním, že kláštery byly ve středověku centry kultury, ale sleduje jejich vývoj od poustevnických komunit, kde o kulturu vůbec nešlo, až k ostrůvkům, ve kterých se udržely fragmenty antické vzdělanosti.