Maurův poslední vzdech patří mezi těch nemnoho knih, které nelze přehlédnout. Rushdie se opakovaně úspěšně pokusil o to, co mnozí v uspěchaném konci 20. století už předem vzdávají: stvořit velký román. Velký rozsahem, záběrem i počtem a propracovaností důležitých postav.

(...) Maurův poslední vzdech tak už není hýřivou a ironizující sumou indického života jako Rushdieho nejslavnější román Děti půlnoci (1981), v němž byl hinduismus ještě onou pluralitní jistotou, která -- stejně jako panteon jeho proměnlivých bohů -- zmnožuje a mísí realitu i sny subkontinentu. Maurův vzdech je naproti tomu románem redukující se skutečnosti, stále sice ještě nesmírně bohaté, ale již na každém kroku nebezpečné a zákeřné.

(...) Autor, britský občan narozený v Bombaji, přitom ukazuje posledních sto padesát let Indie jako svár idejí a ideálů Východu a Západu, jak už naznačil v předcházejícím svazku kratších, až publicistických próz. (...) Je to úchvatná kniha, jejíž erbovní znamení je vepsáno do prvních vět: Sám život je kříž, na který je člověk ustavičně přibíjen. A z pojednání o tom činí Rushdie hostinu slovesného umění tlumočenou jedinečným překladem Pavla Dominika. Rushdie je velký světový romanopisec.