Nástupci nemravného Alexandra VI. nebyli žádnými duchovně žijícími osobnostmi, jaké Církev tenkrát potřebovala. Stav morálního rozkladu z éry Innocence VIII. a Alexandra VI. přetrvával. Taková situace nahrála Martinu Lutherovi a Janu Kalvínovi a stala se jednou z příčin protestantské reformace, jež tragicky rozdělila tehdejší latinskou církev.

Po kratičkém pontifikátu stařičkého Pia III. byl kardinály na konkláve zvolen bývalý hlavní Alexandrův rival – kardinál Giuliano della Rovere. Přijal jméno Julius II. 

Přál umění jako málokterý jiný pontifik, na jeho dvoře umělecky vyrostli nebo se prosadili Michelangelo Buonarotti, Rafael Santi, Donato Bramante, Giuliano Sangallo aj. Papež Julius na rozdíl od Alexandra žil po osobní stránce bezúhonně, choval se ale více jako voják než náměstek Kristův. Před svým vstupem do duchovního stavu patřil k předním condottierům, tj. velitelům vojska. I jako papež častokrát seděl na koni v brnění (ačkoliv to předpisy duchovním osobám zakazovaly) a táhl do boje na obranu teritoria Církevního státu, napadaného italskými velmoži. 

Současníci líčí papeže Julia II. jako muže arogantního, panovačného, bezohledného, krutého a lakomého. Nesnesl jakýkoliv odpor a považoval sama sebe za povolaného k moci a bohatství. Jeho prchlivého a hrůzu budícího hněvu se báli nejen sloužící a podřízení kněží, nýbrž i samotní kardinálové. Vysloužil si přezdívku „Il Terribile“ (strašlivý). Tyto charakterové vlastnosti jsou patrny i na jeho tváři, jak ji zachytil Michelangelo na jeho náhrobku v Římě.

Julius II. svolal na rok 1512 do Říma všeobecný koncil, který vstoupil do dějin církve jako V. Lateránský sněm. Předtím ale francouzský král Ludvík XII. zorganizoval koncil v severoitalské Pise. Šlo o reakci na papežovo hrubé chování a jednání s lidmi, jež bylo předmětem rozhořčení z mnoha stran včetně světských vladařů. Církevní sněm ale, aby byl právoplatný, musel být papežem potvrzen. Julius ho chytře přeložil do Říma a postaral se, aby se tam nedostavilo mnoho biskupů, neboť v evropském episkopátu se proti němu vyvinula tvrdá opozice. Koncil v Lateránské bazilice v Římě pak obsadil preláty, kteří patřili k jeho příznivcům. 

V. Lateránský koncil definitivně odsoudil konciliární teorii, proklamovanou dříve na kostnickém a basilejském sněmu. Zároveň potvrdil zásadu, že papež nemůže být nikým sesazen a od nikoho souzen, a zakázal pod přísnými církevními tresty jakékoliv podplácení při papežské volbě (což se dělo před volbou Innocence VIII. a Alexandra VI.). 

Julius II. zemřel r. 1513. Historiky by mohl snad být hodnocen jako úspěšný světský vládce, jenže to na papeže zdaleka nestačí. V jeho pontifikátu postrádáme právě tak jako u jeho předchůdců duchovní orientaci a hloubku jako podstatné a prioritní hodnoty. Ty žel Julius II. neměl. Zůstal i na papežském stolci především drsným vojákem bez patřičného vztahu k náboženským záležitostem. 

převzato z immaculata.cz