Ještě když se v Berlíně v roce 1933 veřejně pálí jeho knihy, váhá Zweig, zda se veřejně vyjadřovat – jako humanista se zdráhá odsoudit německý národ. Roku 1934 ale Vídeň opouští a odjíždí do Londýna, kde do roku 1940 pobývá coby politický uprchlík. Poté, co je i Británie bombardována, odjíždí se ženou Lottou do Jižní Ameriky.

V emigraci pracuje na svém velkém projektu románové biografie Balzaca. Knihu ale už nedokáže dokončit. V cizí zemi ho dostihne samota a hořkost. Zcela zdrcený osudem páchá spolu se svou manželkou sebevraždu.

Jeho Balzaca v roce 1946, před 75 lety, z pozůstalosti sestavil a vydal Zweigův přítel, spisovatel Richard Friedenthal. V doslovu ke knize popisuje jeho práci v londýnském exilu a okolnosti vzniku Zwegova posledního díla:

„Velký Balzac“, jak Stefan Zweig podomácku nazýval tuto svou práci – na rozdíl od dřívějších pokusů menšího rozsahu –, měl podle autorovy vůle být jeho stěžejním dílem, jeho „magnum opus“.

Pracoval na rukopise plných deset let. Chtěl z něho učinit souhrn svých spisovatelských zkušeností a životních znalostí. Balzac se mu zdál největším námětem, který byl dostupný a takřka předurčený jeho osobitému talentu. (...) Ale jako s prací samého Mistra, jako s „Lidskou komedií“, bylo tomu i s touto knihou: ne a ne ji dokončit. Zdá se, že něco Balzacova neklidu přešlo z díla a dokumentů do pisatele životopisu. Ve skicách k dodatečné kapitole, které jsou bohužel příliš zlomkovité, aby byly uveřejněny v souvislosti s touto knihou, líčí Zweig, jak po Balzacově smrti vdovu a její rodinu posedla nebožtíkova rozmařilost, a jak nezřízeně rozhazují předtím pečlivě střežené ukrajinské miliony. I zde pozdní následovník nakládal bez jakékoli ekonomičnosti se svým časem. Stefan Zweig sám o sobě naprosto nebyl lakomý člověk, ani po stránce hmotné, ani duševní. Za dlouhá léta se však přece jen přinutil k velmi blahodárné a hospodárné pracovní ukázněnosti, bez níž by ani nebyl mohl vybudovat své bohaté životní dílo. To všechno téma Balzac obrátilo vniveč. Byly zakládány nové a nové desky s prameny – a míval jsem občas příležitost pozorovat ho při tom a pomáhat mu. Objevovaly se stále nové aspekty. To, co bylo již napsáno, se stále přepracovávalo. (...) Kolem vlastního jádra, které jeho neúnavná žena a spolupracovnice musela znovu a znovu opisovat, kupily se vsuvky. Vznikaly zvláštní sešity a zápisníky. Byly zakládány katalogy a tabulky. Vydání Balzacových spisů a monografie o Balzacovi se plnily zaškrtáváním, poznámkami na okrajích, lístky a poukazy.

Malá pracovna v domě Stefana Zweiga v Bathu, do něhož se nastěhoval nedlouho před vypuknutím války, se změnila v Balzacovo muzeum, v Balzacův archiv, v Balzacovu kancelář.

To všechno musel pak opustit, když se v létě 1940 vydal na cestu do Ameriky, odkud se již neměl vrátit. V tichu a klidu svého útočiště v brazilském letním hlavním městě Petropolisu dokončil ještě svou autobiografii a svou Šachovou novelu. A krátce před smrtí učinil poslední rozběh a pokusil se zaměřit k Balzacovi. Napsal mi a já jsem mu v opisu poslal část jeho poznámek. Tato zásilka ho však již nezastihla. Přišla nazpět neotevřena s poznámkou, že příjemce zemřel. A kopie části rukopisu, kterou si vzal s sebou, byla nalezena nedotčena, když oba pánové, pověření uspořádáním zanechaných papírů, jeho brazilský nakladatel a spisovatel Wittkowski, prozkoumávali psací stůl. Byl už příliš unaven a domníval se, že bez materiálu zanechaného v Londýně a v Bathu a bez svých příručních exemplářů nebude moci dílo dokončit. V zatemnění posledních dnů se dokonce vyjádřil, že je dozajista vůbec nemožné takového giganta jako Balzac plně zmoci; dosud každý na něm ztroskotal.

Když jsem pak začal prozkoumávat materiál, váhal jsem nejprve, není-li to opravdu jen fragment. (...) Avšak temné mocnosti, které Stefana Zweiga vyštvaly z domova a vehnaly ve smrt, měly jako ve všem, tak i při tomto díle nepravdu. Kniha je hotova. Není zplna tím, co Stefan Zweig zamýšlel, domnívám se však, že přece jen smím s dobrým svědomím říci, že je důstojným závěrem jeho životního díla. A zdá se mi v naší době nadějným znamením, že se tato poslední kniha dobrého Evropana a světoobčana může nyní zase vydat na cestu a ve všech zemích vyhledat všechny jeho přátele, kteří mu zachovali věrnost v letech dlouhé temnoty.