Úvod (ukázka)

Křesťanství nynějšího času (a nejen ono) prochází obdobím výrazných proměn. Rychlost a míra výzev, před nimiž stojí, staví do otázky nejen dílčí aspekty křesťanství, ale přímo jeho samotné základy. Přestává být jasné a jednoduše srozumitelné, co vlastně znamená být křesťanem. Dosavadní jistoty – nebo zdánlivé jistoty – stále více nahrazuje hledání, jak na půdě institucionálně organizovaného náboženství, tak mimo ně. Bylo by ovšem příliš zjednodušující chápat tuto ztrátu jistot jen jako znamení odchodu náboženství, v našem geografickém prostoru jmenovitě křesťanství.

S úbytkem členů většiny církví a náboženských společenství zároveň sledujeme fenomén tzv. postsekulárního návratu náboženství. Nevytrácí se náboženství samo, nýbrž jeho formy, které přestávají být srozumitelné či věrohodné. Jejich uprázdněné místo pak kromě sekulárního pohledu na svět zaujímá i náboženské hledání, které e pídí nejen po snadno dostupných náhražkách spirituality, ale i znovuobjevení hlubší a životaschopnější religiozity.

Mizení náboženství a jeho návrat jsou dva paralelní, vzájemně se prolínající procesy. Současné křesťanství se tak nachází v pozoruhodně dvojaké situaci. Na jednu stranu se vytrácí tam, kde přestává být schopné odpovídat na zásadní otázky hledajícího člověka. Platí ovšem, že pevnou půdu pod nohama nemůže získat zpět jednoduchým odmítnutím nastolených pochybností – muselo by se uzavřít před námitkami, které často míří k podstatě křesťanství. Z téhož důvodu je druhou stranou téže mince mimořádná příležitost k jeho obnově.

Zpochybnění dosavadních domnělých jistot umožňuje rozlišovat to, co k jádru křesťanské víry skutečně patří, od toho, co je spíš vnějším nánosem, hloubku křesťanského poselství od povrchních představ o ní, ať už je zastávají ateisté, agnostici nebo sami křesťané. Ochota riskovat a hledat proto představuje očistný proces nahrazování zkamenělých představ o křesťanství znovuobjevováním křesťanství jako dynamické události víry. Hledání autentické, přitom srozumitelné a kriticky očištěné podoby křesťanství ovšem nabízí širokou škálu odpovědí, které není možné představit vyčerpávajícím způsobem. V této knize se proto soustředím na koncepci tzv. možného Boha současného irského myslitele Richarda Kearneyho, kterou považuji za velmi podnětnou a jež je v našich končinách – navzdory Kearneyho světovému renomé – jen minimálně reflektována. Při volbě tohoto autora vycházím z přesvědčení, že jeho myšlení přesně odpovídá potřebám doby hledání, plurality a dynamičnosti, zároveň však ve svých textech nabízí konkrétní kriticky promyšlené modely, které se jeví jako srozumitelné a přijatelné právě v době množství otázek a pochybností na adresu křesťanství, které kloubí otevřené tázání s promyšlenými odpověďmi.

Klíč k pochopení významu Kearneyho díla spočívá v tom, že je – stejně jako dnešní náboženské hledání – založeno na neustálém pohybu v otevřeném, pluralitním prostoru, který nejlépe vystihuje pojem „mezi“. Nicméně jedná se o pohyb cílený, promyšlený. Jako je hledající člověk rozkročen mezi různými možnostmi, tak Kearney pracuje s vzájemně se doplňujícími a rozvíjejícími protiklady. Místo dvouhodnotové logiky „buď – anebo“ upřednostňuje myšlení charakterizované jako „nejen – ale i“. Podstatu a význam tohoto přístupu můžeme nejlépe ukázat na jeho irských kořenech typických právě neustálou přítomností protikladů. 

Richard Kearney (* 1954) pochází z katolické rodiny, ovšem s příměsí protestantských předků. Vyrůstal v Irsku v době převládajícího konzervativně pojatého katolicismu, zároveň zažil ekumenicky otevřené a intelektuálně i spirituálně inspirativní prostředí při studiu na střední škole v benediktinském opatství Glenstal Abbey. Počátek osmdesátých let, doba jeho vysokoškolského studia, byla formována tvrdými náboženskými spory v Severním Irsku, jichž se ovšem účastnil jako velmi aktivní iniciátor mezikonfesijního dialogu. Jakožto Ir vyrůstal v zemi, kde si mnozí zakládají na její „keltské“ identitě, ale zároveň ji formují skrze neustálé srovnávání a vyrovnávání se se svým „siamským dvojčetem“ Velkou Británií. Tuto zkušenost utváření náboženské, politické a (mezi)národní identity neustálým pohybem mezi dvěma protipóly místo jednoznačného vymezení pojmenovává Kearney jako zkušenost tzv. dvojí identity. Ta rozhodujícím způsobem poznamenává celé jeho dílo.

Mít dvojí identitu pro Kearneyho neznamená, že se vědomě odmítá ztotožnit s jedním pólem na úkor druhého, nýbrž chce zastávat dvě protikladné pozice současně. Oproti jednoznačně vymezené pozici, které sice nechybí jasnost, ale také jí hrozí jednostrannost a uzavřenost do sebe sama, volí raději nezajištěné setrvávání v dialogické pozici, jelikož neustálé napětí obou protipólů chápe jako obohacující a tvořivé.Tento postoj lze opět nejlépe předvést na jeho vlastní biografii. Kearney chápe sebe sama jako křesťanského filosofa, ale současně mu nejsou nijak cizí mnozí ateističtí filosofové. Přijímání jejich děl chápe jako nezbytné pro sebereflexi křesťanství a jeho neustálou vnitřní očistu od vlastních iluzí.

Jako akademik opakovaně přechází ze své vlastní filosofické aprobace k využití jiných oborů (teologie, religionistika, literární věda aj.), aby nezůstal uzavřen v jedné metodě a jednom přístupu. V dřívějších letech psal nejen odborné texty, ale i beletristické. Své akademické působení nevymezuje jen zdmi univerzity, ale ve značné míře i angažovaností ve veřejném prostoru. Právě jako mladý politický aktivista na sebe v Irsku upozornil nejprve, když dokázal z pozice redaktora revue The Crane Bag během vleklých náboženských konfliktů přivést k jednacímu stolu znesvářené strany, později jako televizní moderátor, nakonec jako poradce bývalé irské prezidentky Mary Robinson.Nečiní mu obtíže považovat se za Ira stejně plně jako za Brita. Zvlášť důsledně a s obzvlášť velkým významem aplikuje Kearney tento přístup v oblasti filosofie náboženství, kde jsou paradox a skutečnosti přesahující jednoznačné uchopení denním chlebem myslitele.

Princip dvojí identity zde rozvíjí pomocí dvou termínů, via tertia a anateismus. První představuje latinské označení snahy o hledání třetí cesty mezi různými jednostrannými přístupy, nekritickým teismem a nerozlišujícím ateismem, příliš systematizující metafyzikou a příliš „tajnůstkářskou“ negativní teologií aj. Via tertia je jiným označením pro tvořivý dialog mezi nimi, který bere vážně nejen otázky víry, ale i ateistickou kritiku, nejen snahu o systematický přístup, ale i vědomí hranic každého takového přístupu.

Anateismus je Kearneyho neologismus označující snahu znovu (ana) hovořit o náboženských otázkách. Nemíní se tím nostalgický návrat do dávno neživé minulosti, ani úsilí o originalitu za každou cenu, ale – jak Kearney s odkazem na Kierkegaarda říkává – „opakování kupředu“. Tím se míní snaha nově, v kriticky očištěné podobě, porozumět starým teologickým tématům, schopnost znovu chápat božské uprostřed každodennosti. Má jít o myšlení bytostně dynamické, které se nebojí nezvyklých postupů, ale chce tak vždy konat s úsilím o co nejautentičtější vyjádření toho, k čemu se vztahuje. Třetí cesta i anateismus tak představují dvojí označení principu dvojí identity.

Je třeba upřesnit, že Kearney není sám, kdo mezi teology a filosofy pracuje se způsobem myšlení „nejen – ale i“, stejně jako s principem dialogu mezi protikladnými pozicemi, které se nesnažíme sloučit v jednu velkou syntézu, nýbrž držíme je v jejich tvořivém napětí. Kearneyho filosofie náboženství je ovšem pozoruhodná tím, že se zásadou dvojí identity zachází přímo jako s výchozím principem. A nejen to: Kearney nekončí u jakéhosi amorfního, nezakotveného přemýšlení mezi dvěma protipóly, ale vypracovává zcela konkrétní filosofii náboženství. Středobodem celé této mnohovrstevnaté koncepce je pojem možného Boha. Z výše uvedeného je patrné, že nemá představovat nějakou novou podobu křesťanství, novou dogmatiku, ale znovuobjevování jeho jádra, které je dále promýšleno tváří v tvář současným výzvám a proměnám na náboženské scéně; staré a nové nestojí proti sobě, nýbrž koexistují spolu.

Filip Hanuš Härtel, autor knihy Tančit s protiklady