Zemřel Frederick Forsyth, spisovatel s praxí v MI6

Předmluva z autobiografie Vypravěč:

Všichni chybujeme, ale zahájit třetí světovou válku by byl opravdu velký průšvih. Dodnes tvrdím, že to nebyla jen moje chyba. Ale to předbíhám. Během svého života jsem těsně unikl hněvu obchodníka se zbraněmi v Hamburku, za občanské války v Nigérii na mě střílel mig a ocitl jsem se uprostřed krvavého převratu v Guineji- -Bissau. Zatkla mě Stasi, postarali se o mě Izraelci, IRA mě přiměla ke spěšnému přesunu z Irska do Anglie a jistá přitažlivá agentka československé tajné policie – její počínání bylo zkrátka trochu intimnější. A to je jenom začátek.

Tohle všechno jsem zažil na vlastní kůži. Přesto jako bych celou dobu stál stranou. Popravdě řečeno, vůbec jsem neměl v plánu být spisovatelem. Dlouhá období samoty byla zprvu nahodilá, později jsem jim dával přednost a nakonec se stala nutností. Koneckonců, spisovatelé jsou podivní tvorové, a pokud se psaním snaží uživit, platí to dvojnásob. Má to své důvody. První spočívá v tom, že spisovatel tráví polovinu života uvnitř své vlastní hlavy. V tomto malém prostoru vznikají a zanikají celé vesmíry. Lidé nabývají existence, pracují, milují, bojují, umírají a jsou nahrazováni. Zápletky vznikají, vyvíjejí se, doznávají změn a končí naplněním či zmarem. Je to úplně jiný svět než ten za oknem. Děti bývají za snění s ­otevřenýma ­očima napomínány, zatímco u spisovatelů je nezbytné. Výsledkem je potřeba dlouhých období klidu a míru, mnohdy v naprostém tichu dokonce bez tlumené hudby, a ta zcela nezbytně vyžadují samotu, což je první příznak našeho podivínství. Když se nad tím zamyslíte, s výjimkou strážení majáku je spisovatelství jedinou prací, která se odehrává v absolutním osamění. Jiná povolání připouštějí kolegy. Kapitán letadla má svou posádku, herec zbytek obsazení, voják druhy ve zbrani a úředník hlouček spolupracovníků kolem nápojového automatu. Jen spisovatel zavře dveře, vypne telefon, zatáhne žaluzie a uchýlí se do soukromého světa.

Člověk je společenský tvor, a to už od dob lovců a sběračů. Poustevník je výjimečný, zvláštní a někdy přímo kuriózní. Občas můžete spisovatele spatřit ve městě, jak popíjí víno, večeří a navštěvuje večírky, kde působí přátelsky, společensky či dokonce rozjařeně. Mějte na paměti, že to je jen jedna jeho polovina. Ta druhá čeká opodál, dívá se a píše si poznámky. Tohle je další symptom podivínství – nutkavá nestrannost. Zpoza masky spisovatel neustále pozoruje, nemůže si pomoci. Sleduje, analyzuje, ukládá do paměti, shromažďuje perly z rozhovorů a chování pro pozdější využití. Herci dělají totéž ze stejného důvodu. Jenomže spisovatel má k dispozici jen slova, skoupější než filmová scéna nebo jeviště s jejich barvami, pohyby, gesty, výrazy tváře, rekvizitami a hudbou.

Bezpodmínečná potřeba naprosté samoty a stálého odtržení od toho, co Malraux nazval „lidským údělem“, vysvětluje, proč se spisovatel nikdy nemůže doopravdy zapojit. Účast vyžaduje odkrytí sebe sama, přizpůsobení a poslušnost. Spisovatel však musí být samotář, a proto vždy zůstává cizincem a stojí stranou. V dětství mě fascinovala letadla a chtěl jsem být pilotem. Ale ne členem nějaké posádky. Chtěl jsem létat na jednomístných strojích, což pravděpodobně mohlo být varovné znamení, kdyby si toho někdo povšiml. Jenže se tak nestalo. Tři faktory přispěly k tomu, že jsem později oceňoval ticho ve stále hlučnějším světě a samotu v moderním prostředí, které přeje spíše přelévajícím se davům.

Především jsem byl prvním a zůstal jediným potomkem svých rodičů, a tyhle děti vždycky bývají trochu jiné. Rodiče by možná měli víc dětí, jenže v roce 1939 zasáhla válka, a než se přehnala, pro matku už bylo pozdě. A tak jsem vyrůstal převážně sám. Když je chlapec ve svém pokoji o samotě, dokáže vymýšlet vlastní hry a postarat se o to, aby probíhaly podle jeho pravidel a končily kýženým výsledkem. Zvykne si na výhry a vlastní podmínky. Zrodí se obliba osamění. Druhým faktorem mé izolace byla sama druhá světová válka. Naše město Ashford leželo velice blízko pobřeží a kanálu La Manche. Pouhých čtyřiatřicet kilometrů přes vodu se rozkládala nacisty okupovaná Francie. Nějakou dobu čekal mocný wehrmacht za úzkým pásem moře na šanci překročit jej, dobývat a obsazovat. Bombardéry luftwaffe hučely nad našimi hlavami k náletům na Londýn nebo se mohly ze strachu ze stíhaček Královského letectva obrátit a vysypat náklad kdekoli v Kentu. Cílem bombardování někdy byl také významný ashfordský železniční uzel necelých pět set metrů od našeho domu. Kvůli tomu bylo mnoho dětí z města na větší část válečného období evakuováno do vzdálených pěstounských rodin. Já jsem kromě krátkého odjezdu v létě 1940 strávil celou válku v Ashfordu, kde jsem si tak jako tak neměl s kým hrát. Ne že by mi to vadilo. Nehodlám se litovat. Ticho a samota mě netrápily, ale staly se mými drahými a stálými přáteli.

Třetím faktorem byla veřejná střední škola (což pochopitelně znamená soukromou střední školu), na kterou mě poslali ve třinácti. Dnes je Tonbridgeská škola exkluzivní a humánní institucí, avšak tehdy měla drsnou pověst. Kolej, do níž jsem byl přidělen, Parkside, byla nejbrutálnější ze všech, s filozofií založenou na šikaně a rákosce. Žáci tak měli jen tři možnosti: podvolit se a stát se servilními patolízaly, klást odpor nebo se stáhnout do jakési duševní ulity jako želva do krunýře. Dalo se to přežít, jen to nebylo příjemné. Přežil jsem.

Vzpomínám si na koncert absolventů v prosinci 1955, kdy žáci posledního ročníku museli vstát a zazpívat školní hymnu „Carmen Tonbridgiensis“. Jeden z veršů zní: „Zahrada se zavírá a přede mnou prašná cesta běží.“ Při něm jsem jen němě pohyboval rty, neboť jsem si uvědomoval, že ona „zahrada“ byla studeným klášterním vězením, zatímco „prašná cesta“ je ve skutečnosti široká a sluncem zalitá stezka, která vede k zábavě a mnoha dobrodružstvím. Proč jsem se tedy nakonec stal spisovatelem? Byla to šťastná náhoda. Nechtěl jsem psát, ale procestovat svět. Toužil jsem vidět všechno, od zasněžené Arktidy přes písečnou Saharu a asijskou džungli po africké planiny. A protože se mi nedostávalo peněz, ucházel jsem se o práci, o níž jsem se domníval, že mi tohle všechno umožní.

Když jsem byl malý, otec odebíral Daily Express, což byl tehdy seriózní deník vlastněný lordem Beaverbrookem a vedený Arthurem Christiansenem. Oba si mimořádně zakládali na zahraničním zpravodajství. U snídaně jsem postával po otcově boku a přehlížel titulky. Singapur, Bejrút, Moskva. Kde ta místa leží? Jak to tam vypadá? Otec mě se svou charakteristickou trpělivostí a inspirativností odváděl k rodinnému atlasu a vše mi ukazoval. Pak jsme zamířili ke čtyřiadvacetisvazkové Collinsově encyklopedii, kde byla popsána města, země i lidé, kteří v nich žijí. A já jsem se zapřísahal, že je jednoho dne všechny uvidím. Stanu se zahraničním dopisovatelem. A opravdu jsem je všechny spatřil.

Prvořadé však nebylo psaní, ale cestování. Teprve když jsem se v jednatřiceti vrátil domů z války v Africe, švorc jako vždycky, bez práce a bez šance nějakou získat, napadlo mě, že bych ke splacení dluhů mohl napsat román. Byl to bláznivý nápad. Existuje několik způsobů, jak rychle přijít k penězům, avšak psaní románů se na většině žebříčků nachází daleko za bankovní loupeží. To jsem ale nevěděl a nejspíš musel něco tušit. Nakladatel mi vyrazil dech konstatováním, že jsem podle všeho schopen vyprávět příběhy. A tomu jsem se věnoval uplynulých pětačtyřicet let, přičemž jsem neustále cestoval, nikoli abych referoval o událostech za hranicemi, ale abych shromáždil materiál pro svůj příští román. Proto se samota a objektivita staly absolutními prioritami.

Myslím, že v šestasedmdesáti stále zůstávám zčásti novinářem a zachoval jsem si dvě vlastnosti, které musí reportér mít: neukojitelnou zvědavost a vytrvalý skepticismus. Ukažte mi žurnalistu, jenž se nepídí po důvodech a věří všemu, co mu napovídají, a já vám ukážu člověka, která odvádí špatnou práci. Novinář by se nikdy neměl přidat k establishmentu, ať jsou svody sebelákavější. Naším úkolem je volat mocné k zodpovědnosti, ne se s nimi spolčovat. Ve světě, který je stále posedlejší vlivem, penězi a slávou, musí žurnalista a spisovatel zachovávat odstup, jako pták na drátě, sledovat, všímat si, zkoumat, komentovat, ale nezapojovat se. Zkrátka a dobře, zůstat nestranní.

Mnoho let jsem odmítal návrhy, abych sepsal autobiografii. A stále je odmítám. Tato kniha není příběhem mého života a rozhodně ne ospravedlňováním sebe sama. Uvědomuji si však, že jsem byl na mnoha místech a viděl mnoho věcí: zábavných, hrůzných, dojemných i děsivých. Můj život byl požehnán mimořádným štěstím, pro které nemám vysvětlení. Víckrát, než dokážu spočítat, mě příznivá náhoda dostala z ošemetné situace nebo mi zajistila výhodu. Na rozdíl od reptalů ve všech nedělních bulvárních plátcích jsem měl dva báječné rodiče a prožil jsem v kentských polích spokojené dětství. Splnil jsem si své rané sny o létání a cestování i ten pozdější o psaní. Díky tomu jsem získal dostatek materiálních prostředků k pohodlnému životu, přičemž jsem vlastně nikdy nic jiného nechtěl. Měl jsem dvě krásné manželky, vychoval dva dobré syny a těším se pevnému zdraví. Za toto vše jsem hluboce vděčný, třebaže nevím přesně, jakému osudu, štěstěně nebo božstvu. Asi bych se měl rozhodnout. Koneckonců, možná se s Ním brzy setkám.

.............

překlad Michal Prokop