Státní ceny za literaturu a překlad: Zdena Salivarová a Anežka Charvátová

Nečekala jsem nic a dostala jsem všechno. Honzlová byla zjevení: najednou na mě z 50. let promlouvala čerstvě dvacetiletá Jana Honzlová, a nebýt ošoupaného výtisku, nevěřila bych, že čtu knihu poprvé vydanou v roce 1972, tak současným jazykem se hrdinka a vypravěčka ozývá. Začíná to popisem dobových absurdit, nad kterými se člověk zhusta zasměje, ale postupně se nad Janou začínají stahovat mračna, čím dál větší úzkost, zlo doby, zlo režimu, který lidem neodpustil ani to, co nemohli ovlivnit, i prachobyčejné zlo malých hnusných šmejdů… A závěr, z nějž se svírá srdce, odpustíte-li to klišé. Jak je možné, že se té knize nedostává větší pozornosti? Vždyť je to stejně dobré jako cokoli, co napsal Škvorecký, ne-li lepší! (A to říkám jako někdo, kdo nedá dopustit na Příběh inženýra lidských duší.)

Jak to, že se o Honzlové nemluví na hodinách literatury, jak to, že nevévodí žebříčku bestsellerů po boku třeba takové Hany? Vždyť když se půjdete podívat na Databázi knih, najdete hodnocení 92 % a jeden nadšený komentář za druhým. (Vážně, pokud jsem vás ještě nepřesvědčila, jděte se podívat.) Od té doby jsem po antikvariátech posbírala výtisků hned několik a úspěšně jsem je vnutila dalším čtenářům. Všem se dostalo podobného literárního zážitku jako mně. A mně se letos dostalo zadostiučinění, když Honzlová po letech znova vyšla v Argu. Teď už ji nikdo nebude muset lovit po krabicích v antikvariátu: je zpátky na policích knihkupectví, kam právem patří.

# Anežka Dudková, nakl. Argo

................

Pedagožka Ústavu translatologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Anežka Charvátová přeložila do češtiny mnohá díla světové literatury. Ve výčtu přeložených autorů se vyjímají jména peruánského romanopisce Maria Vargase Llosy, chilských spisovatelů Roberta Bolaňa a Luise Sepúlvedy, kubánského autora Reinalda Arenase, italského myslitele Umberta Eca nebo francouzsko-senegalského spisovatele Mohameda Mbougara Sarra. Státní cenu Charvátová dostala mimo jiné za rozsah a význam přeloženého díla, za propagaci kultur a za své dlouholeté pedagogické působení.

„Když jsem se učila na přijímací zkoušky na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity, vzala jsem do ruky knížku, která možná určila celý můj budoucí profesní život,“ říká Anežka Charvátová. „Byl to román Město a psi peruánského autora Maria Vargase Llosy, dnes slavného nositele Nobelovy ceny. Možná nikdy jsem neměla tak intenzivní, skutečně literární zážitek, už nevytvořený pouhým dějem, příběhem, dobrodružstvím, ale způsobem, jakým byla kniha napsána. Román jako hlavolam: proplétající se promluvy, vnitřní monology, přelévání reality a snu, vyšetřování smrti, která není nikdy objasněna. Čtenář si musí se vším poradit sám. A hlavně to, co spatřuji v řadě latinskoamerických spisovatelů: úžasná energie, divokost, která na mě z textu sálala. Věděla jsem, že takhle má vypadat literatura, kterou chci číst. Že má být takhle otevřená a záhadná, smršť úžasných slov a postupů. Myslím, že právě tahle knížka to byla, co mě přivedlo k zájmu o latinskoamerickou literaturu.“

zdroj: Český rozhlas