Mimořádně obsáhlé číslo UNI ke 100. výročí narození Allena Ginsberga

... Chtěli jsme přinést čtenářsky co nejzajímavější materiály a zároveň „nepřepisovat Wikipedii“, čili základní informace o této zásadní postavě vám ponecháváme k případnému připomenutí ve všeobecně přístupných zdrojích. Jsem velmi rád, že se k napsání většiny materiálů uvolil ten podle mého názoru nejpovolanější, překladatel a publicista Josef Rauvolf. Myslím, že na ginsbergovskou problematiku a vůbec celé téma beat generation u nás není větší odborník, a je pro mě ctí, že svoje znalosti a unikátní zdroje zpřístupnil právě vám, čtenářům UNI. Děkuji mu také za výraznou pomoc při celkové výstavbě a dramaturgii celého čísla a v neposlední řadě za zprostředkování unikátního fotografického materiálu z jeho dobrých zdrojů. Děkuji za cenné texty samozřejmě i dalším autorům, kteří se na tomto čísle podíleli, a Michalu Cihlářovi za tradičně krásnou obálku. 

Ondřej Bezr, šéfredaktor UNI

...................

Ginsberg při všem svém obrazoborectví (ale pozor: pouze k poezii plné zaumných jinotajů, odtržené od života i živého jazyka) nebyl žádný naivní prosťáček, co řeže kolem sebe hlava nehlava, žádná internetová rychlokvaška. Poezii v celé její tradici měl opravdu v malíčku, při přednáškách dokázal zpaměti recitovat dlouhé pasáže a bylo jedno, byl‑li to nějaký anglický básník ze 16. století, Lorca, Majakovskij či Apollinaire, zároveň je všechny – bože, znáte jeho přednášky o Williamu Blakeovi?!? – dokázal skvěle přečíst a toto vědění dál předávat. Uvádíme to jako důkaz jeho skutečného soužití s poezií, žití v ní, až po krk, takříkajíc. Ale nejen to, ve svých esejích či rozhovorech se vyjadřoval i k tématům zdánlivě nesouvisejícím s poezií, mluvil o politice, o lidských právech, byl v tom nejlepším smyslu slova angažovaným občanem. A také Američanem, i přesto, že instituce své vlasti nezřídka ostře kritizoval. Již v eseji Poetry, Violence and the Trembling Lambs or Independence Day Manifesto (Poezie, násilí a chvějící se beránci aneb Manifest ke Dni nezávislosti) z roku 1959, napsané ke Dni díkůvzdání, čteme: „Kdy objevíme Ameriku, jež nebude popírat vlastního Boha? Ameriku, jež se chápe zbraní, peněz, policie a miliónu rukou, aby zavraždila Boží svědomí? Jež plive do překrásné tváře poezie, která opěvá slávu Boží a pláče v prachu světa.“ Chcete snad nějaký hmatatelný důkaz? Budiž, takže:

pokud je dnes ve Spojených státech situace kolem homosexuálů, jejich zapojení nejen do běžného života, ale i do veřejného taková, jaká je, zcela jasně se o to zasloužil právě Allen Ginsberg a nikdo jiný. Zkrátka posunul vnímání občanských svobod a svobody jedince jako takové.

Nevěříte? Přečtěte si jeho básně, rozhovory, reakce okolí, včetně reakcí jeho odpůrců a nepřátel. Zmínili jsme Ginsbergův vliv na Boba Dylana a další – takže opět si těžko dokáže me představit, jak by vypadalo hnutí hippies, nebýt odkazu beat generation, a především právě našeho oslavence, Allena Ginsberga. A nechce se nám pro toto jasné tvrzení snášet důkazy, natolik je to očividné a nezpochybnitelné. Zároveň, zaměříme‑li se na naši kotlinu, nebýt jeho návštěvy ČSSR v roce 1965 (kde měl více než připravenou půdu díky Janu Zábranovi a revue Světová literatura, ale i Viole), řada věcí by také byla jinak. Vtipkoval‑li s trochou rýpnutí americký básník Ted Berrigan, že je Allen prezidentem poezie, měl více než pravdu. Ostatně stačí vzít do ruky jeho báseň Kvílení – její mimořádný význam nespočívá pouze v literární rovině, zároveň je to i výpověď, sociologická, o men tálním stavu společnosti a návod: buďte svobodní!!! A toto vše jsou důvody, proč UNI věnuje stoletému Allenu Ginsbergovi celé číslo. Zaslouží si to nejen on, ale i my, ať už patříme k jeho čtenářům, nebo ne.

Josef Rauvolf

.............

„Poprvé jsem Allena viděl na mejdanu, stál u krbu a nikdo se s ním nebavil. Tohle bylo po Kvílení, ale ještě před jeho velkým vrcholem. Pak k němu přistoupila jedna žena a řekla mu: ,Nemohu si s vámi povídat, vy jste legenda.ʻ A on na to řekl: ,Ano, ale přátelská.ʻ

Dokázal zklidnit situaci jako nikdo jiný, až na Johna Lennona, který dokázal vnést smír kamkoli přišel. Mám tři vzpomínky na situace, kdy Ginsberg tyhle vlohy opravdu použil.

V roce 1965 jsme jeli busem do Berkeley na Den Vietnamu. Den před tímhle velkým shromážděním Hell’s Angels vyhlásili, že budou proti Dnu Vietnamu protestovat a že všem protestujícím vymlátí duši z těla. Protože jsme Anděly tak trochu znali, jeli jsme do Oaklandu za šéfem Andělů Sonny Bargerem domů. Ginsberg jel s námi, přímo do lví tlamy, s těmi svými malými činely na prsty. Čing, čing, čing. A prostě mluvil a mluvil a byl to typický on, zcela ponořený do sebe. A oni nakonec řekli: ,Fajn, fajn, tak mi ty protestující mlátit nebudeme.ʻ Když Allen odešel, tak jeden z Andělů, Vandrák Terry, povídá: ,Teda, tenhleten malej žiďáckej buzík, tak ten by měl jezdit na motorce.ʻ Od té doby to měl u Andělů dobré. Dali všem dalším Andělům vědět, že ,tohle je týpek, co si zaslouží pomoctʻ. Allenova odvaha na ně udělala obrovský dojem.

Asi před patnácti lety jsme na Oregonské univerzitě pořádali festival poezie, který se konal na basketbalovém hřišti; pozvali jsme velká jména, aby byli hlavními hvězdami večerní akce. Během dne to venku zkoušeli ti, kteří by se rádi dostali na večerní vystoupení. Jak běžel čas, začali se tam natahovat lidi. A na konci dne bylo na hřišti asi tři tisíce lidí, nikdo si ale nekoupil lístek. A Ginsberg, tak ten povídá: ,Nech mě a já je dostanu.ʻ

Vzal to své malé harmonium a začal prozpěvovat óm, a netrvalo dlouho a všichni dělali ,óm, óm, ómʻ. ,A když bylo to óm v nejlepším, tak prostě ukázal ke vchodu a všech těch tři tisíce lidí se zvedlo a šlo ven, abychom jim mohli za to, že se můžou vrátit, naúčtovat pět dolarů. Tomu říkám moc.

A potřetí to bylo, když jsme jezdili po Americe. Ginsberg a ještě pár dalších bylo na matraci vzadu v busu a vtom nás zastavili policajti kvůli zadním světlům nebo něco takového. Polda se podíval dozadu a tam byl Ginsberg, na, no, jak to říct, nějakém tom svém hošovi. A ten polda se tam podíval a povídá: ,No tak, copak se to tam děje?ʻ ,Pane,ʻ řekl Ginsberg, ,tenhle hoch má epileptický záchvat a já ho musím držet.ʻ A bylo to. Fjú. Tři příklady jeho odvahy a humoru. Pamatuji se, jak byl na nějakém mírovém shromáždění a poldové ho seřezali. Odnášeli ho na nosítkách, celého pomláceného, a on začal házet novinářům, co to fotili, viktorky. A pěkně brzo se všichni chechtali, i ti poldové.“

Ken Kesey