Ke 100. výročí narození vychází poprvé Stará postel Ludvíka Vaculíka

Dne 3. ledna 1999 napsal Ludvík Vaculík do Atlantisu mé mamince Jitce Uhdeové:

„Co se výzvy k dodání dalšího rukopisu týče, tedy žádný vydatelný nemám. Uzavřel jsem 20 let vznikající Starou postel, kterou nemíním vydat, nejde to. Ale dávám to některým přátelům a kritikům číst, abych se něco dověděl a aby se o rukopisu, o jehož osudu ať rozhodnou kdysi jiní, vědělo. Při nějaké příležitosti bych ho rád dal přečíst... Milanovi. Protože.“

Rukopis později Ludvík Vaculík předal k nám domů. Je to po čítačový otisk (dále „otisk A“) čítající titulní list a 130 číslovaných stran včetně Obsahu. Na titulním listě stojí: „Ludvík Vaculík STARÁ POSTEL (1978–1998)“. Na s. 1 je báseň Černá herna, na s. 2 stojí: „1. Postel“, na s. 19: „2. Kamenný dům“. V otisku nejsou žádné opravy.

Dne 23. června 2008 předal Ludvík Vaculík do Atlantisu obálku se 14 sešitými nečíslovanými stranami počítačového otisku a doprovodným řádkem: „Milá paní Jitko, prosím, vyměňte tu úvodní kapitolu za tuto. Děkuju Ludvík.“ Počítačový otisk, dále „Postel (2008)“, začíná: „ Nehledejte Starou postel“ a končí: „Sedli jsme si / 233 / ke stolu. (1978)“, tj. stejně jako část 1. Postel, která je v otisku A na s. 3–18, znění se však liší, je upravené, proškrtané. Výměnu v otisku A jsme provedli podle autorova přání; výslednou podobu budeme dále nazývat „text autorovy poslední ruky“.

Do svazků svých Spisů Tisíce slov a Další tisíce, které vyšly v Atlantisu v letech 2008 a 2015, zařadil Ludvík Vaculík sedm textů označených „Z rukopisu ‚Stará postel‘“ (Dělníci moře, Její splín, Ďábel, O Hrabalovi, Hřbitov, Domovní prohlídka a Myš). Do Atlantisu je tehdy poslal jako jednotlivé samostatné texty; některé z nich se od textů v textu autorovy poslední ruky značně liší, mají kratší rozsah, odlišné znění.

Dne 20. října 2012 mi Ludvík Vaculík předal obálku nadepsanou The Old Bed: uvnitř je jednak sešitý počítačový otisk identický s otiskem Postel (2008), rukou nadepsaný Stará postel a ručně ostránkovaný, a jednak počítačový otisk anglického překladu, rukou nadepsaný The Old Bed, čítající 15 stran ručně stránkovaných. Jméno překladatele není uvedeno.

Poté, co Ondřej Vaculík napsal v dubnu 2020 do Atlantisu kvůli vydání Staré postele, sešli jsme se spolu, porovnali náš text autorovy poslední ruky s jeho exemplářem a zjistili jsme, že jsou totožné a že se také plně shodují s wordovými soubory na disketách, které měl Ondřej od „taty“.

z doslovu Jany Uhdeové

Ukázka:

KOMPOZICE AKTU

Jednou nemohla Eva ze Staré odjet, protože bylo sucho a musela tam zalévat. Jindy tam zůstala, neboť jí něco zrálo na záhonech a lidi by jí to orvali. Nebo neodjela, protože zrovna nejbujněji kvetly americké kosatce. Nemohla jsem odjet, zavařovala jsem. Čekala jsem na elektrikáře. Chtěla jsem napřed už dorazit tu práci, bylo toho moc a opisovalo se to špatně. Čekala mě tedy, většinou marně. Odolával jsem někdy schválně. A týralo mě to, ale pomoci si nějak jinde, o tom jsem ani neuvažoval: jednak aby byla věrnost, a za druhé kvůli stylu. Cosi někde babrat, začínat, nechápat a být nechápán...?

Protože šlo mi také o sloh. Ucpávat hrubý hlad slamou je pro dobytek v zimě. Zdálo se mi, že sám „pohlavní akt“ je rozvinutý akt jako obraz, dílo. Komponoval jsem je, hodnotil a počítal s korekturami příště. Člověk postaví židli do prostoru nebo pohodí klobouk, a vznikne cosi přesahujícího židli a klobouk. Zátiší, hieroglyf, ilustrace neznámého příběhu. Koitus v prázdné krajině, soulož pod skálou, páření u kamenné zdi, devětašedesátka ve staré posteli s prádlem přehozeným přes pelest a s pavučinou v rohu nad postelí... Pod stohem slámy, protože se to tam hodí, v pusté místnosti na holé zemi, protože se to tam nehodí. Pod sukni jebání pro to zjevení Zadku, na okně pro rámování. Žádní pornografové takto neuvažují. Cecaně, Pyjaně ani Vulvii jsem o tom nikdy nic neřekl: ona měla dělat tu nevinnou smyslnost a živelnost, pravdu. Já zaručoval smysl. Některé kompozice jsem zachycoval fotograficky. Na pozitivu bylo vidět, co to ještě chtělo. Bylo to někdy technicky složité: vše připraveno, když tu porucha na aparátu, necvaklo to. Nebo na fotografovi: jeho bowden vyklouzl z její bowdy. (Snímek: Fotografova nehoda.) Byly však i kompozice pomyslné, psychické: oskok v ovčíně před zraky beranů, zástrk a prostřik na zastávce autobusu, který už vrčí v zatáčce, v kamenolomu dlouhé zpocené spojení těl v kontrastu s vyprahlostí kamene ostrých hran. Konfigurace na soklu německého básníka: pustí úžasem tu knihu z rukou?

Jednou jsme takto stvořili obsáhlejší obraz. Eva měla tehdy už auto, vyjeli jsme si jen tak za Prahu. V jedné vsi jsme zarazili pro její starobylost a šli dál pěšky, prošli jí a octli se v menší osadě půvabně zaostalé, jak některé osady blízko Prahy jsou. Skládala se z chudých domků, postavených před našimi životy. Vcházeli jsme do toho obrazu mlčky, s údivem a dojetím. Viděli jsme lidi a slepice. Ulička končila líbezným kopečkem nad poslední chalupou. Po vyšlapaném chodníčku jsme naň vyšli a octli se na okraji obilného pole: byl asi květen. Na temeni kopečku byl dolík — jako kráter v miniaturní zaniklé sopce: travnatý a útulný. Tu jsme se uložili: žena vespod, já na ni. Pojala mě archaickým způsobem, hleděla na nebe a já jsem přes okraj dolíku pozoroval chalupu, od níž bylo slyšet řeč lidí. Na dvorku si slepice roztřepávaly křídla, pokvokávajíce, za drátěnými dvířky kotců králíci hýbali nozdrami, ze dveří domu vyšel chlapec a začal pumpovat kolo a odjel s chřestěním blatníku pryč. Z kůlny, do níž nebylo vidět, slyšel jsem štípání polínek sekyrkou, v pokoji s otevřenými okny někdo zapnul rádio, pustil jsem do Evy semeno, matka vystrčila z předsíně kočárek, vynesla děcko a uložila je do něho, Eva si uvolněně přemisťovala zadek, rádio začalo hlasitě mluvit, Eva mne vymnula ze svých stehen a naloupávala na sebe kalhotky, já jsem si prsty vymáčkl zbytek semene a otřel je o trávu, rádio dole někdo rázně přetočil na nějakou hudbu a Eva mi přetáhla kůžičku přes žalud, čistil jsem si zarosené brýle a ona mě pleskla po kulkách a zvedla se do kleku a ohlížela se dozadu, nemá-li zadek od hlíny, zapnul jsem se a žena si česala hlavu. Vstali jsme a sešli dolů. Uličkou jsme se vraceli, odkud jsme přišli. Ohlédl jsem se a měl pocit prolnutí času i osob: totiž poprvé za celé roky, co tuto ženu mívám pod sebou, jsem si všiml... že ona je z naší rodiny! Postavou, klínem, prsy. Šel jsem kdysi po blondýně, a když jsem ji svlékl, byla to moje sestřenice z maminčiny strany, byly to moje tetičky tmavovlásky, okopávačky zemáků a omakávačky slépek. A třebaže jsem je nikdy nepoznal, takovouto jistě měly škatulu, tak se do nich dělalo a ony potom vstaly, střásly sukni přes boky a pokračovaly v čemsi, potom rodily.

Co se to děje? Chtěli jsme si najít nové místo, a našli jsme to nejstarší. Ve skutečnosti se tam v tom dolíku nad chalupou spojil jiný pár, z jehož rozkoše se už před padesáti lety něco narodilo, to si tam jakýsi muž a žena šoupli pánvemi na poli, ačkoliv měli chalupu se slepicemi, králíky a holuby. Viděl jsem to na vlastní koule!

Jako kdybyste si zašli do staré galerie, abyste si mázli do svého oblíbeného obrazu a tak se do něho přitvořili.

(1987)