Za zdí - možnost seznámit se s dějinami NDR

Britsko-německá historička vychází z pramenného výzkumu, ale její kniha stojí také na rozhovorech s lidmi různých sociálních skupin, povolání či genderu, kteří prožili velkou část svého života v NDR. Místo strohého akademického popisu tak nechává promlouvat individuální životní příběhy lidí, kteří prožili svůj život v mimořádně nestabilním období německých dějin. Kniha Za zdí patří ke světovým bestsellerům. Katja Hoyer se stala jednou z vyhledávaných osobností na témata spojená s Německem. Píše pro The Guardian, The Financial Times, Die Welt, nebo vystupovala v televizních pořadech pro Sky History, nebo Channel 4.

Doslov (ukázka)

Bývalému Východnímu Německu u nás nejsme zvyklí věnovat příliš mnoho pozornosti. Je to nepochybně dáno tím, že se obecně orientujeme spíš na západoevropské země, na jejichž blahobyt a „civilizační vyspělost“ aspirujeme, a to právě také ve smyslu výslovného vyhranění se proti tomu, jakým směrem se po druhé světové válce ubíral východní blok. I v rámci střední Evropy je tak zvykem si ostatních všímat jen do té míry, do které je to relevantní pro vzájemné soupeření v dohánění Západu.

Z tohoto pohledu Východní Německo většinou tak nějak vypadává, protože díky znovusjednocení jako by někdejší NDR dohnala Západ přes noc. Také na vlnu politické radikalizace spuštěnou migrační krizí roku 2015, spojenou u sousedů nejprve s demonstracemi hnutí PEGIDA a následně se stále sílící krajně pravicovou Alternativou pro Německo (AfD), se – pokud vůbec –, díváme tímto prizmatem. To však způsobuje spíš zmatení, než že by to poskytovalo nějaké produktivní vysvětlení – jak to, že východní Němci mohou být tak nevděční a sveřepě odmítat liberalismus a demokracii, když je dostali takříkajíc naservírované na zlatém podnose? K tomu pak obvykle padá snad už jen nepříliš přesvědčivý argument, že ono „pokřivení mentality totalitou“ muselo být na východě Německa mimořádné.

Na německé debaty o Východním Německu se nic méně vyplatí podívat blíže a podobným zkratkám se díky tomu vyhnout. V centru debat je tam už přinejmenším dekádu spíše to, co se v regionu odehrálo po převratu a znovusjednocení země začátkem devadesátých let. Co se zvenčí jeví jako bezpracné včlenění do kýžené ho Západu – a i na úrovni sjednoceného Německa to dlouho bylo interpretováno podobně a od východních Němců za to požadován odpovídající vděk –, se i díky nové perspektivě generace dospělých dětí rodičů, kteří transformaci zažili v produktivním věku, ukazuje víc a víc jako zdroj ohromné frustrace a ponížení. Od těchto pocitů je pak v krizové situaci, jakou byla migrační vlna roku 2015, k politické radikalizaci už jen krok.

ZEMĚ, KTERÁ ZMIZELA Z PAMĚTI

Lidé z bývalé NDR, kteří ve zdola organizovaném revolučním vzepětí bojovali za rozsáhlejší demokracii a svobodu, se v rámci turbulentního, zejména západoněmeckými elitami řízeného vývoje, rychle ocitli v roli tak trochu nesvéprávných žáčků.

Pro jejich vlastní dobro mělo být napříště nejlepší, když prostě převezmou všechno ze Západu a lidé odtud je ve všech možných institucích povedou, protože ví, jak na to. Jako celek jistě nešlo o žádné koloniální spiknutí, spíš o směsici dobrých úmyslů a vypočítavosti, pragmatismu a naivity i politických rozhodnutí pod tlakem paralelního svě tového dění či rozličných zájmů nejrůznějších aktérů.

Výsledek je nicméně fatální a zpětně je skoro k neuvěření, jak dlouho nikomu nedošlo, že to skutečně není nejlepší cesta k funkční demokratické společnosti. Výčet traumat a ústrků, kterým si východ Německa během systémové transformace a sjednocení prošel, je dlouhý. Má svůj ekonomický rozměr, kdy byl přerod z plánovaného hospodářství na to volnotržní mimo řádně rychlý a nelítostný. Zpětně ale také neutichají otázky, zda bylo opravdu vše, co zbankrotovalo, na odpis, či se západoněmeckým investorům hlavně hodilo elegantně se zbavit konkurence. Tak či tak, transformace jistě mohla být pomalejší a méně drastická už jen ze sociálních důvodů.

Sociální dopady transformace totiž byly rozsáhlé. Většina ekonomicky aktivní populace se setkala s alespoň dočasnou nezaměstnaností, jejíž psychologický dopad na společnost, jejímž nejen ideologickým, ale i praktickým středobodem byl pracovní kolektiv, na který byly navázané skoro všechny aspekty života, nelze podcenit. Populace zaznamenala propad porodnosti i nárůst tzv. smrtí ze zoufalství, ke kterým se počítají sebevraždy nebo úmrtí v důsledku alkoholu. Nižší miliony lidí v průběhu devadesátých let místo vynakládání úsilí při přestavbě východu Německa raději rovnou odešli na Západ. Asi netřeba psát, že to byli spíš ti mladší a vzdělanější; že to ale byly ve větší míře také ženy, možná překvapí více. Skladba zbylé populace samozřejmě pro demokracii a prosperitu neznamená dobré výchozí podmínky.

Důležitá je také otázka reprezentace – jedna věc je, že je Východní Německo stále místy až do očí bijícím způsobem podreprezentováno na celoněmecké úrovni, a to v politice, byznysu či médiích. O poznání horší nicméně je, že i vedoucí funkce v samotném někdejším Východním Německu, od univerzit po soudy, nadále častěji zastávají lidé ze Západu. Co začalo jako možná ještě pochopitelný krok k výměně elit a stabilizaci nového systému, je o více než tři dekády později mnohdy jak zdrojem pochybností, zda dotčené instituce mohou Východ opravdu dobře spravovat, tak nad rámec toho samozřejmě i zdrojem pocitu symbolické nespravedlnosti. Symbolika a subtilní kolektivně-psychologické souvislosti vůbec hrají v celém příběhu stěžejní roli.

Dynamika mezi Východem a Západem, potažmo ve vztahu mezi celoněmeckou, západoněmecky dominovanou perspektivou a tou východní, je totiž zásadním způsobem utvářena mocenskou nerovnováhou mezi dějinnými vítězi a poraženými.

A to i přesto, že původně přece nad dějinami zvítězili bouřící se východní Němci. Šmahem se však ocitli primárně v roli těch, kteří naivně věřili příslibům nefunkčního systému, v tom novém až komicky neumí chodit a celkově jsou tak trochu zaostalí, politováníhodní a pořád si na něco stěžují. V německé debatě to ztělesňuje jejich výsměšné, místy i vyloženě opovržlivé titulování jako „Ossis“, které platilo za normální ještě dlouho potom, co už se jiné hanění na základě kolektivní příslušnosti považovalo za nepřístojné.

Všechny tyto otázky a mnoho dalších se v poslední dekádě postupně dostaly na stůl, a ačkoli se v detailu můžou postoje lišit podle toho, kdo čemu přikládá jakou důležitost či kdo je do jaké míry přesvědčený, že možná existovala i konstruktivnější řešení ze strany východních Němců než začít volit radikály, aktuálně existuje určitá shoda na tom, že důležitá část součas ného „problému s Východním Německem“ tkví v jeho porevolučním vývoji. Otázkou zůstává, zda a jak je možné něco takového zpětně napravit.

Přinejmenším rétoricky se ujal přístup velící „uznat životní zásluhy a biografie“ lidí na Východě tak, aby se konečně dostali z pozice těch systémově podřadných a vysmívaných. Obvykle se tím míní jak ty porevoluční, například ve smyslu docenění toho, jak náročné vlastně bylo osvojit si nová pravidla a překonat všechny turbulence, tak ale i ty ze života za socialismu. To je reakce na dlouhodobě černobílé vyrovná vání se s érou státního socialismu v NDR, které právě vedlo k tomu, že se donedávna příliš nedařilo přistupo- vat k lidem, kteří v něm strávili i podstatnou část života, s určitým bazálním respektem.

Ne, byli to hloupí Ossi, kteří sedli na lep demagogii. Co na tom, že z konkurence té demagogie měli po celou dobu její existence západní země takový strach, že samy radši udržovaly štědré sociální systémy a silné odbory. Neschopnost uznat dílčí aspekty fungování NDR byla až skandální. Přímo legendárním se stalo, když i vláda východní Němky Angely Merkel dvacet let po sjednocení vydávala svou politiku posilující infrastrukturu péče o děti za účelem většího pracovního zapojení žen za skandinávskou inspiraci, místo aby se přiznalo, že v tomto se Západ mohl už daleko dřív poučit od Východního Německa. 

Kateřina Smejkalová politoložka