TÉMA

Mám zákaz psát o tom, jaká štrapáce je psát sloupek, byla by to nuda, což by byla. Jedu tedy za sestřenkou do suburbie, aby mi poradila. Sestřenka je MUDr. a dělá v nemocnici na oddělení, kde se řeže od rána do večera.

Sedáme na zahradní lavičku. „Co bys chtěl slyšet?“ táže se.

„Nějakou příhodu vo krvi.“

„Předminulej měsíc k nám přivezli chlapa, co se chtěl zabít tim způsobem, že vypil litr slivovice a pak šel do lesa, že zmrzne. Našli ho a přivezli s těžkejma omrzlinama, museli jsme mu amputovat vobě ruce a nohy. Chlap se probral, náš doktor byl u toho, von je lidumil, takže první, co mu povídá, bylo: Pane Korejs, musíte to brát, jak to je, ale v první řadě mám pro vás skvělou zprávu: Budete žít! Jenže to je dost smutná příhoda, viď?“

„To jo, navíc není o krvi.“

„Tak jinou – nedávno jsem sekala dříví, že si přitopím, venku je krásně, ale v přízemí je syrovo. A jak sekám, seknu do špalku, levačka mi sklouzne, chytne se do tý škvíry, já vytáhnu sekeru a stojím s prstem skřípnutým ve špalku jako kráva, na zahrádkách kolem spousta lidí, a já se bojim na někoho zavolat, abych si neudělala vostudu.“

„Krev ti tekla?“ ptám se.

„Ne, akorát jsem si zlomila článek ukazováku, podivej.“

„Tak to nic.“

„Nebo napiš, že pijeme bikavér a že je furt dobrej.“

„Co z toho?“ „Bikavér znamená býčí krev. Slabý, viď.“

„To jo.“

„Tak mi aspoň dolej.“

„Třeba o transfuzi bys něco nevěděla?“

„Klasická transfuze už se dávno nedělá, dneska se dává všechno extra – plazma, krvinky, krevní destičky, což řikám pro tvý účely dost zjednodušeně.“

„A kde se z toho namíchá ta výsledná krev?“ zajímá mě.

„Až v pacientovi.“

Stmívá se. Nad fungl novými střechami vychází zadumaný příměstský měsíc.

„Hele – a to jako ten sloupek musíš do rána vymyslet a napsat?“ ptá se sestřenka. „Jo,“ já na to, „a odevzdat.“

„To ti teda nezávidim,“ říká, „to je pěkná řezničina.“

PEKLO ZA KATEDROU

Známý učil na střední. Byl zvláštní tím, že ho to bavilo, střední byla odborná a byl tam tím pádem nižší výskyt jedinců, kterým by člověk tu sarkastickou hubu nejradši dvacetkrát denně roztrh. Přednášel svůj obor a těšilo ho to. Dokud mu do třídy nepřibyl mladý génius Bohdan. Skvělé výsledky, nadprůměrná inteligence, aktivní přístup. Sígři ho ihned exkomunikovali, manekýny nad ním ohrnuly nos. Předčasně, neboť Bohdan v zápalu začal pomáhat svému profesoru přednášet. Když známý řekl zastaralou informaci, Bohdan ho opravil. Vážným hlasem odkvákal nejnovější poznatky. Známý to snášel s humorem. Tím víc se sám sobě divil, když jednoho dne práskl, nevím čím, do stolu, asi pravítkem, a řekl: „Bohdane, víte o předmětu mnohem víc než já, mám co dohánět. Navrhuji vám, abyste si sem stoupl místo mě a vzal to za mě. Klasifikovat ovšem budu já. Pokračujte, kde jsem přestal, prosím.“

Génius to vzal. Během pikosekundy se ze žáka stal profesorem. Čáral na tabuli, chodil, mluvil. Demonstroval příklady z praxe. Tvrdil, že má teorie trhliny, a hned ty trhliny zaplňoval svým názorem. Bylo to tak bizarní, že to zaujalo i největší sprosťáky, lemply, skejťáky, huliče. Bohdan chodil připraven, přednášel, třída mu to žrala. Ideální stav, který trval do konce roku. Pak známý, co na té škole učil jedenáct let, dal výpověď a šel dělat politiku. Měl k tomu sklony už dřív. Připnul si na sako modrého sokola, poštolku, káně či co je to za ptáka.

Historka celkem nijaká, kdyby se nestalo, že ten známý udělal takovou tu nižší střední kariéru, nahrabal si na barák a tak. Sedí si jednoho dne ve své procovské kanceláři a plánuje mítink. Tu se otevřou dveře a vstoupí bývalý žák – Bohdan.

Říká: „Zdravím vás, milý kolego, jsem tu dnes první den, tak prozatím jen informaci – dnešní mítink povedu já, tam se pak vzájemně představíme. Vy se, prosím, postarejte o zápis.“