Narodil jsem se na apríla, to má svůj metafyzický význam

Předmluva k českému vydání

Kundera světový

Milan Kundera žije ve Francii od roku 1975, nejprve pobýval v Rennes, později v Paříži. V roce 1979 byl zbaven českého občanství (které mu po čtyřiceti letech bylo nakonec znovu uděleno) a o dva roky později se stal francouzským občanem. Po sametové revoluci se mohl do původní vlasti vrátit, ale rozhodl se jinak – podle svých slov nechtěl zažít exil podruhé. Podstatná část jeho spisovatelské dráhy je tedy spojena s Francií.

Když v roce 2011 Kundera oslavil dvaaosmdesátiny, francouzské domovské nakladatelství Gallimard vydalo reprezentativní výbor z jeho díla v prestižní edici Bibliothèque de la Pléiade. Z patnácti románů a esejů začleněných do dvousvazkového vydání je sedm napsáno původně v češtině a osm ve francouzštině. Řeklo by se život a dílo rozpolcené mezi dvěma zeměmi, dvěma kulturami, dvěma jazyky. Je Kundera český, nebo francouzský spisovatel? „Obojí,“ zní odpověď, která se nabízí jako první. Při bližším pohledu by ale bylo přesnější odpovědět: „Ani jedno.“ Kundera je spisovatel světový, jeho dosah a renomé se budou v průběhu času jen rozšiřovat.

Narodil se v Brně a v jeho rané tvorbě byla všudypřítomná Morava. Když se počátkem padesátých let přesunul do Prahy, cítil se jako venkovan, na kterého se tamní intelektuálové občas dívají svrchu. A do Francie přijel s nálepkou českého disidenta, jíž se posléze jen těžko zbavoval. Byl však odjakživa přesvědčený, že literatura se nemá podřizovat politice nebo rozmarům dějin. Podle něj má nést obecnější poselství, ukazovat lidský život v celé jeho složitosti. Vždy se tedy zasazoval o to, aby jeho dílo bylo chápáno výlučně z této obecné perspektivy. Vždy se hlásil k jedinému občanství – ke spisovatelskému.

Z moravského, posléze českého, posléze francouzského autora se nakonec stal mezinárodně uznávaným autorem překládaným po celém světě. Jak jeho sláva rostla, Kundera se víc a víc stahoval do ústraní. Od roku 1984 odmítá poskytovat fotografie a rozhovory. Za spisovatele má podle něj hovořit pouze dílo, proto se také hrozil myšlenky, že by se někdo pokusil o jeho životopis. Věděl jsem tedy, že nebudu mít možnost se s Kunderou setkat, ještě dřív, než jsem se vůbec do mapování jeho životní cesty pustil. O svém záměru jsem ho nicméně písemně informoval – a žádnou odpověď samozřejmě nedostal. Když kniha vyšla, zaslal jsem mu výtisk. O měsíc později mi k mému velkému překvapení přišel od Kundery lístek se vzkazem. Na přední straně byl notový záznam moldavského dětského popěvku. Na zadní straně poděkování za „velkou práci“, kterou jsem na jeho životopise odvedl. Ten lístek mám dobře schovaný.

Jean-Dominique Brierre (v létě 2020)