Ale začněme hezky popořádku: Pollan nejprve píše, že základem všech moderních potravin je pochopitelně ropa. Všechna ta mechanizace, všechna ta doprava. Bez ropy by to nešlo, mít denně na amerických pultech třeba čerstvé biopotraviny z Peru.

Dále se v knize píše o tom těžkém rozhodování, které jídlo si vlastně vybrat, když se uprostřed dostatku chcete najíst zdravě a také se chovat eko-odpovědně, tedy zbytečně nedrtit přírodu svými rozmařilostmi. Říká se: použij selský rozum, ale právě ten už je někdy v koncích. Čteme protichůdné informace obchodníků, nevyznáme se v odborném jazyku tzv. složení potravin, máme problém identifikovat nejen z čeho, ale také kde bylo zboží opravdu vyrobeno.  Je to obojí dnes pěkná fuška i pro investigativního novináře. A pak taky všechny ty vědecké výzkumy, které jednou velebí bílkoviny a jindy zase sacharidy. Jednou nám zakážou mastit a za pár měsíců se nás zeptají: A co když za váš tuk nemůže tuk? Jednou je na pranýři steak, jindy chleba a těstoviny. Čím víc odborníků se vyjadřuje, tím víc obézních po Spojených státech chodí.

Základní plodinou amerického jídelníčku je – kukuřice. Gigantická tropická tráva, vyšlechtěná a modifikovaná až k obřím výnosům. Ta musí nakrmit dobytek, lidi, ale třeba i drůbež a dokonce i lososy. Kukuřice je strategická věc. Politikum prvořadého významu. Při návštěvě KFC, jak ji popisuje Pollan jde až o totalitní dominanci: kuře, vykrmené kukuřicí, obalené v obalu, který je z velké části kukuřičný, smažené na kukuřičném oleji a zapité limonádou, slazenou kukuřičným sirupem.

A tak dál a dál. Kniha Dilema všežravce se čte jako bláznivá tragikomedie. Tak třeba: 19% všeho jídla, které se sní v USA, je konzumováno v autech.    I proto si mnoho lidí ve vývojových odděleních láme hlavu takovými problémy jako třeba:  jak připravit zeleninový salát tak, aby se dal jíst jednou rukou?

Tahle kniha o potravinách a stravování je napsaná jako dobrodružný román.  Při jeho čtení vás ale napadá: jak to vlastně celé dělat jinak? Do konce století přibude na planetě tolik lidí, že se produkce potravin bude muset neskutečně zvýšit. Už nemůžeme být lovci a sběrači, už nemůžeme být soběstační pěstitelé. Jako téměř u všech složitých a globálních problémů světa, můžeme ale i u potravin zavést několik pravidel. Třeba snížit svoje nároky na sortiment nebo odmítat takové potraviny, které přímo řvou do světa neetickými podmínkami, za kterých byly získány. Snížit v našich blahobytných končinách svojí nekonečnou rozežranost a nenechat si různými šikuly vnutit spotřebu něčeho, co nechceme a nepotřebujeme.