Na svém blogu jsi zmiňovala, že sehnat nakladatele bylo strašně těžké a stresující a že to trvalo hrozně dlouhou dobu. Jak se ti to tedy nakonec podařilo?

Ano, obesílat nakladatele je marný boj, naše kniha u jednoho nakladatele ležela dva roky s tím, že zvažoval její vydání. A kniha samozřejmě nebyla zařazená do edičního plánu. No, nakonec jsme si založili nakladatelství a vydáváme si knihu sami a zároveň se chystáme pomáhat dalším mladším autorům s tím, že jim, poradíme jak se dělá „self publishing“. Protože jsme si tím sami prošli, všemi těmi obtížemi a tou nakladatelskou hrůzou. Teď víme prakticky všechno o vydávání knih (smích).

A jsou další lidi, kteří s tebou nějak spolupracují na tvé knize?

My máme v podstatě takový tým, kromě mě a manžela se nám povedlo najít skvělou sbírku motivovaných, nadaných lidí. Máme skvělého grafika a typografa Marka Hujavého, který tou knížkou fakt žije, který ji rodí, je to takový její tatínek, myslím, že z toho má i laktační psychózu. Strávil nad každým písmenkem nesplatitelné množství času, za což mu patří můj obří dík. Máme taky úžasnou a báječnou redaktorku a korektorku Elišku Švarnou, která ten projekt s náma táhne taky hrozně dlouhou dobu. A pak osobu, kterou znají hlavně metaloví fanoušci, a tou je Daniela „Dahlien“ Neumanová, která nám udělala nádhernou obálku. Ti lidi jsou perfektní a nadaní, jsme pětičlenný tým, plus naše externí konzultantka Tonička Střítezká, která nám hlídá finské reálie.

A jak jsi se dala vlastně dohromady s metalovou grafičkou?

Přes Obscuro (smích)! Protože Dana je zpěvačka a já jsem ji vždy obdivovala, ať už pro to, co dělá pro Diligence, Keep on Rotting a další projekty. Věděla jsem, že má velký pěvecký talent, ale nikdy jsem netušila, že je tak nadaná grafička a, když sem hledala grafika, tak Robert Mašír z Obscuro.cz mi doporučil Danu. S ní jsem zažila pár legračních příhod, třeba hned na začátku, víš, ona je hrozně nadaná, ohromný pracant… a já jsem ji málem z toho projektu vyšoupla, protože, když mi řekla, že má teprve první skicu a my potřebovali mít už finálnější podobu obálky, tak sem jí řekla, že tohle asi nepůjde a asi nemůžeme nadále spolupracovat. Ona mi přesto poslala tu skicu, jenom, abych se rozhodla, jestli to chci, nebo ne. A byla to tak nádherná věc, že z toho je nakonec ta ikonická obálka. S Danou samozřejmě nejen, že spolupracujeme dál, ale spolupracujeme s ní rádi. Dělala mi například promo fotky, a já doufám, že bude vytvářet vizuální podobu všech osmi dílů knihy.

Teď bych se ráda zeptala na koncept a příběh té knihy samotné. Říkáš, že je to pohádka, ale ne tak úplně pohádka, je tam také smrt a sex.

Ano, je to pohádka 18+ (smích). Rozhodně to není Harry Potter.

Hlavním tématem je asi Finsko a fantasy. Jak chceš vlastně navnadit čtenáře, aby si chtěli přečíst i další díly? 

No, určitě bude lákat to Finsko, protože Finsko není Skandinávie, má zajímavou, složitou historii a je to vlastně zem na pomezí kultur, odráží se tam i ta východní kultura z oblastí Karelie a Sibiře, také pobaltské vlivy, ale i skandinávská kultura. Takže Finové jsou nám mnohým podobní, vždycky říkám, že Finové jsou zatoulaní Moraváci, co se ožrali a probrali na severu v lese s kocovinou. Známe to všichni z koncertu Kopriklaani, je to takové hodně lidové a taková je i jejich lidová kultura, taková je i Kalevala, je přímá a prostá. Nejsou to vikingové, je to jiné, odlišné, a právě to by mohlo lákat ty čtenáře, kterým to otevírá jiný pohled na finskou kulturu a mytologii. A přitom je to pořád fantasy, není to jen o Finsku, určitě to není historická knížka.

Pokud jsem to ale dobře pochopila, ty tam máš postavy z finského metalu?

No, ono to vzniklo tak nějak nechtěně a trošku jsem z toho nešťastná a snažím se z toho vybruslit. Protože jsem byla v podezření, že je to fan fiction, což tak určitě původně nemělo být. Na začátku to byl jenom takový vtip. Když jsem hledala jména pro hlavní postavy, moje dcera mi řekla, že když píšu o finském metalu, proč by se hlavní hrdinové nemohli jmenovat jako Apocalyptica, že jo? (smích) A já jsem tam pro zábavu dala jejich jména. A když už jsem tvořila ten vtip, tak jsem k těm jménům přidala i vizáž. Jenomže problém nastal ve chvíli, kdy jsem se těch charakterů chtěla zbavit. Ovšem, mezitím to četlo hodně lidí, kteří vůbec nevědí, co je metal, a oni si oblíbili postavy pod těmito jmény. Najednou už nejde to jméno vzít a pojmenovat tu postavu úplně jinak, čtenáři by nepochopili, proč to dělám. Takže metalová jména zůstala, aniž bych si to přála… Ale vlastně to může sloužit ke zpestření a čtenáři, znalí metalu, to vezmou jako vtipnou vložku.

A vzpomeneš si, kdy začala ta tvoje fascinace Finskem?

Ne, ne… to nevím. Ale vzpomínám, že jsem někdy v patnácti četla Kalevalu a přišlo mi to hrozně stupidní. Já jsem totiž systematicky četla všecky evropské báje a národní eposy, abych získala komplexní vzdělání, ale když si Kalevalu člověk přečte po artušovských legendách, tak mu to přijde jako úplná pitomost. Takže jsem Kalevalu odložila s tím, že to je blbina, ale postupně se mi Finsko nějak dostalo pod kůži, i s tou Kalevalou.

Takže to přišlo tak nějak postupně, ne, že bys byla fascinována Finskem už od mala.

Ne, to vůbec ne. Naopak. Možná si mě zavolali sami Finové. Mika Waltari, slavný finský spisovatel, v knize Čtyři západy slunce vypráví, že se mu začali zjevovat Egypťani, kteří s ním chtěli mluvit, a díky tomu napsal knihu Egypťan Sinuhet. Já jsem na tom dost možná podobně (smích). 

Na tvém blogu jsem se dočetla, že první část knihy jsi napsala v devíti letech, když zemřel tvůj otec, psala jsi to ručně do sešitu, a další etapa byla, když jsi byla vážně nemocná a dokončila první část během té nemoci. Myslíš si, že kdyby nebylo těchto traumatických zážitků, že by ta kniha vůbec vznikla?

Asi… Začala jsem psát obecně díky tomu, že tam to trauma bylo. Člověk se musí z  traumat vypsat, psaní je vynikající terapie. Takže jsem psala… byl tam díky tomu ten impuls začít psát. Jenomže v  80. letech, kdy jsem vyrůstala, takové knihy nevycházely, nebyl to vlastně žádný styl, neznali jsme to jako literární útvar, Tolkien tady vyšel poprvé někdy okolo roku 1990 a já do té doby ani netušila, že fantasy existuje. Což je vlastně bonus, protože jsem ho začala psát, aniž by mě něco ovlivnilo. Proto píšu fantasy takové trochu jiné, protože jsem v něm vlastně nevyrostla.

Takže taková unikátnost, neposkvrněná okolním fantasy (smích).

No, vlastně jo, já se ve fantasy nevyznám a doteď ho nečtu (smích). Tedy krom Pratchetta.

Ty jsi tu knihu vlastně psala hrozně dlouho…

No, jak se to vezme. Dlouho a krátce. Já jsem ten motiv Ilusie psala od svých devíti let, pořád dokola. Ale nebyl tam jediný seveřan. Ta knížka vypadala tak noblesně a tak kultivovaně, že se nedala číst. Samozřejmě, když si člověk přečte, co napsal v deseti nebo dvanácti letech, tak se zasměje. Ale když jsem už jako dospělá onemocněla a napadlo mě napsat první díl inspirovaný Finskem, tak první díl série, který právě vychází, jsem napsala za čtyři měsíce. Celá osmidílná sága vznikla během čtyř let.

A co tě tak celkově na psaní přitahuje, krom toho, že to je terapie?

Asi ta řemeslnost. Člověk se vypracovává, postupně se učí vyprávět, hrát si se stylistikou, různě si pokrucovat ten jazyk, zkoušet nové vypravěčský styly. To, že to člověk umí, je samo o sobě motivace.

Myslíš si, že tvůj vývoj v psaní souvisí i s tvým osobním vývojem?

Tak to určitě, ale je to opravdu dovednost. Lidé mají hodně nápadů a hodně lidí také píše, ale ustrne v tom, že napíše sto stran a ty si hýčká. Já to dělám tak, že napíšu dvě stě stran, smažu a napíšu tři sta stran, ty taky smažu a napíšu čtyři sta jiných stran, protože opravdu chci, aby ta knížka byla řemeslně dobrá. Já to beru jako takové vyřezávání figurky, je to jednoduše řemeslo.

A myslíš si, že psaní vyžaduje talent? Nebo se může vypracovat každý?

Určitě je nutný talent, kreslit jako Picasso se může naučit každý, ale on tak kreslil ve svých čtrnácti letech, proto si mohl ve svých dvaceti dovolit experimentovat tak, jako by neuměl kreslit. Přitom byl naprosto brilantní. Takže můžeš mít talentovaného autora, ale pokud napíše sto stran a nerozvíjí samotné psaní, tak to je prostě zabitá věc. Jako u všeho je nutný talent, ale je taky nutné na talentu pracovat a rozvíjet ho. Psaní je práce, zábava je až na druhém místě.

Ty máš vlastně už osm hotových dílů, kdy je budeš všechny vydávat?

Postupně, chtěli bychom vydávat jeden až dva díly ročně, tým dokonce navrhl až tři díly ročně, ale to určitě nezvládneme. Mimo to by měla vyjít báje o Valgirovi, což je moje nejtlustší práce, a ta vydá asi za dva díly. Ale příští rok bychom chtěli realizovat pohádku pro děti, která bude inspirována Ilusií, „Eino a Hiisiho los“, ta je už taky skoro hotová.

z rozhovoru Vendy Thorne pro časopis Obscuro.cz