Chtěla jste mít někdy kapelu?

To mě nikdy nenapadlo, ačkoliv s hudbou jsem kdysi koketovala — asi dva roky jsem hrála na akordeon a chvíli chodila i do sboru. Možná ze mě mohla být druhá Radůza, ale nakonec to nevyšlo. Zjistila jsem, že si s akordeonem moc nerozumíme. Ale kdybych bývala tenkrát pod stromečkem nenašla tahací harmoniku, ale kytaru, kdoví jak by to dopadlo!

Ve své nové knize píšete o klukovi, pro kterého je kapela a muzika všechno. Jak vás to napadlo?

Já vlastně ani nevím. Ale jednou jsem byla na koncertě mladých kluků z blackmetalové kapely, přišlo na něj všehovšudy asi třicet lidí, z nichž polovina byli jejich kámoši a přítelkyně. Ale kluci přesto hráli jako o život, obličeje jim zakrývaly dlouhé vlasy a zpívali o destrukci a nicotě. Říkala jsem si, že je to zajímavá subkultura, zajímavé typy lidí. Tam mi možná někde vzklíčil v hlavě nápad napsat o podobné partě knížku. Třeba se jim nakonec dostane do ruky.

Vím, že black metal sama dost posloucháte. Čím je pro vás zajímavější než jiné žánry?

Poslouchám hodně hudby. Můj typický playlist je takový roztodivný — od metalu přes střední proud typu Kate Bush a Genesis až třeba po hip hop. K black metalu jsem se ale musela dopracovat. V pubertě jsem milovala hardrockové kapely, jako AC/DC nebo Guns N’ Roses, takže jsem nebyla „tvrdou“ hudbou úplně nedotčená. Před pár lety mě ale můj muž vzal na koncert norské kapely Satyricon a mě ta muzika (včetně zpěváka) naprosto uhranula. Postupně jsem začala objevovat další a další kapely. V době před pandemií jsme minimálně jednou měsíčně navštívili nějaký metalový koncert v klubu nebo velké hale. To mě na black metalu baví nejvíc — ta atmosféra na koncertech, která je naprosto jedinečná. Publikum je tu pozoruhodně pestré. Když po koncertě skončíte na baru, zjistíte, že pod džínovou vestou s nášivkami se skrývá nejeden lékař, manažer nebo vědec. A jinak je pro mě metal skvělým ventilem, jak ulevit frustraci, která se v člověku sem tam nahromadí. Tenhle žánr v sobě koncentruje vztek a naštvanost na svět. A svět občas k vzteku fakt je!

Knížka se odehrává v Táboře. Vy sama pocházíte od Písku. Znáte ta města lépe než jiná?

Tábor i Písek mám moc ráda. Tábor znám možná ještě o něco lépe, protože jsem studovala střední školu ve Veselí nad Lužnicí, Tábor je na trase a bydleli tu mí spolužáci. Nikdy nezapomenu na to, jak jsme v jednom nonstop baru na předměstí slavili maturitu a jukebox vyřvával kapelu Queen do ranních hodin… a jeden náš spolužák, který se líbil všem holkám, a i já jsem si na něj trochu myslela, nám oznámil, že je gay. Hlavní hrdina knížky Šimon nemá svoje město moc rád, protože mu Tábor přijde příliš maloměstský a nudný. Což zhruba odpovídá mé tehdejší představě téměř o všem: v šestnácti mi taky skoro všechno připadalo maloměstské, povrchní a nanicovaté.

Mám pocit, že se vám v knížce dobře podařilo zachytit právě ten jazyk, kterým Šimon mluví, plný sprostých slov a takové té chlapácké dikce. Je to sranda. Kde jste ho odposlouchala?

Děkuju. No, snažila jsem se při psaní tak trochu vcítit do sebe, když mi bylo šestnáct let. Když si někdy pročítám staré deníky, které jsem si v pubertě psala, nestačím zírat, jak mě všechno štvalo. Nejen na okolí, ale i na sobě. Nebyla jsem tak vulgární, jako je můj hrdina Šimon, ale občas to ze mě taky pěkně vytrysklo.

Popisujete období, kdy Šimon dospívá, období, kdy se člověk formuje. Co myslíte, že je pro tenhle věk nejdůležitější?

Myslím si, že dospívání má obrovský vliv na to, jaký je člověk v dospělosti. A jestli vlastně vůbec dospěje. Řekla bych, že v tomto období má člověk zažít vzdor, musí se trochu bouřit, a to i vůči těm, kteří jsou mu nejblíž a jejichž hodnoty a způsob života dosud poměrně nekriticky přijímal. Protože i to je součást procesu osamostatňování se. A je to někdy hodně těžké, je v tom hodně nejistoty, pochybností, hledání a tápání. Člověk takzvaně neví, co se sebou, ale zároveň na sobě vlastně pořád nevědomky pracuje. Ale abychom našli a ukotvili svou vlastní identitu, je podle mě tenhle proces v dospívání zásadní.

A pak se objeví Sorat. Je pro tohle období důležité mít někoho, ke komu člověk vzhlíží, kdo ho inspiruje?

Rozhodně to důležité je. Většinou to nejsou rodiče, ale někdo z okolí. Otázkou je, zda jde vždycky o dobrý vzor, vhodný následování. Samozřejmě bychom si všichni přáli, aby naši teenageři vzhlíželi ke „správňákům“, ale není to úplně v naší moci. Na to si dospívající člověk musí přijít sám a případně si trochu „nabít hubu“.

Jaké bylo psaní Démona ze sídliště ve srovnání s předchozí Šalinou do stanice touha?

Psaní je pro mě vždycky radost. A Démon ze sídliště nebyl výjimkou. Jiný byl ale v tom, že práce na něm byla hodně intenzivní, napsala jsem ho během dvou měsíců. Do psaní jsem se opravdu ponořila a byly dny, kdy jsem „jela“ i hodiny bez přestávky, což je vzhledem k mé obvyklé roztěkanosti docela výkon! A ještě jeden rozdíl tu ve srovnání s Šalinou je: v ní je víc humoru, je to taková, jak napsala jedna moje čtenářka, „fantasmagorie“. Démon ze sídliště se přece jenom dotýká temnějších věcí. Ale když mi to chvilkami přišlo ponuré až moc, snažila jsem se to trochu odlehčit… V každém případě doufám, že se bude Démon líbit dospívajícím i dospělým. Třeba se v něm i trochu poznají a třeba se díky němu dostanou i k black metalu. :)

psáno pro Kavárnu Hosta