Sophia News: Povězte nám něco o svém životě a o tom, jak jste se dostal k antikvariátu The Bookshop?

Shaun Bythell: Když jsem opustil univerzitu s diplomem z práv, zcela vědomě jsem dospěl k rozhodnutí, že se tomu povolání věnovat nechci, a dalších deset let jsem pak strávil vykonáváním nenaplňujících profesí s malou či žádnou perspektivou (dělník na stavbě plynového vedení, záskok za vedoucího kanceláře v supermarketu, stavba suchých zídek atd.), takže když se naskytla příležitost koupit obchod, bylo to téměř jako zjevení a já jsem věděl, že se té příležitost musím chopit.

SN: Co vás přimělo k rozhodnutí ten obchod koupit?

SB: Nebylo to ani tak něco, co bych udělat chtěl, jako spíš nic, co bych udělat nechtěl (jestli to dává smysl). Nejsem a nikdy jsem nebyl kariérista ani ambiciózní člověk, což ze mě dělá člověka mimořádně nevhodného pro zaměstnání. Zato být sám sobě zaměstnancem, to je jiná káva, a vést vlastní podnik si nemůžu vynachválit. To, že mám zřejmě pro prodej knih jakési vlohy a že mě to hrozně baví, je šťastná shoda okolností. Kdybych ve dvaceti věděl, jak budu svou nynější práci zbožňovat, udělal bych to mnohem dřív, jenže tehdy jsem byl jako loď bez kormidla. Mám velké štěstí, že jsem našel něco, kvůli čemu každé ráno rád vstávám z postele.

SN: Co podle vás lidi přitahuje na představě provozovat knihkupectví v malém skotském městečku?

SB: Když jsem přátelům oznámil, že kupuju knihkupectví, skoro všichni se teskně zahleděli do dálky a řekli mi, že by to hrozně rádi udělali sami. Myslím, že většina milovníků knih chová tajné přání provozovat knihkupectví čistě pro tu radost být každý den obklopen knihami. Když k tomu přidáte romantiku, která bývá spojována se skotským venkovem (ať už právem, nebo ne), získáte dost neodolatelnou kombinaci.

SN: Říká se, že tisk je umírající médium. Jak podle vás tenhle názor ovlivňuje váš obchod, pokud se tak děje?

SB: Nejprve bych se rád ohradil proti tvrzení, že je tisk umírající médium. Nepochybně má ještě knihy. Ne všichni čtou rádi z obrazovky a vydavatelský průmysl se v mnoha oblastech zdokonaluje, například v designu obálek a dalších věcech. Já se však zabývám především prodejem starých knih, které už se nevydávají, a mnohé z nich lze číst právě jen na vytištěných stránkách, protože nikdy nebyly digitalizovány. Myslím ale, že v porovnání s technologickými vymoženostmi nás více ohrožují ekonomické výkyvy.

SN: Pověděl byste nám nějaké historky o zajímavých lidech, které jste zažil během provozování obchodu?

SB: Jelikož tu každý rok na konci září pořádáme desetidenní literární festival obnášející více než 200 akcí, prošlo mi za těch 17 let obchodem dost výjimečných lidí ze světa literatury, kultury i politiky. Zažil jsem je ve chvílích, kdy se nehlídali; například lidi, kteří v televizi působí vyrovnaně a pevně, jsem přistihl, jak se šťourají v nose v erotické sekci nebo jak spí v křesle. Častěji se však příběhy lidí dozvídám, když u nich doma kupuju knížky, a často se ukáže, že ti, kteří působí obyčejně, jsou ve skutečnosti nejneobyčejnější. Jednou jsem koupil sbírku knih s antarktickou tematikou od takového malého, tichého chlapíka z Aberdeenshiru. Předpokládal jsem – jako mnozí jiní – že jeho zájem o Bílý kontinent je jakousi formou úniku, nicméně když jsem do dodávky naložil poslední krabici, zeptal jsem se ho, proč tu sbírku vůbec nashromáždil. Sdělil mi, že na Antarktidě strávil tři polární léta v rámci britského antarktického výzkumu. Je snadné předpokládat, že jsou lidé nudní, ale jakmile škrábnete pod povrch, je tomu tak zřídka.

SN: Pojednává vaše kniha Deník knihkupce spíš o provozování obchodu, nebo o lidech, které jste při tom potkal, a o vztazích, které jste navázal?

SB: Je o všech těchto věcech. Z odezvy čtenářů vím, že je zajímá mechanismus fungování obchodu: odkud se knihy berou, co za ně platíme, jak je prodáváme atd. Zároveň je ale zajímají vztahy mezi lidmi, kteří tu pracují a kteří se objevují napříč celou knihou, i zákazníky, kteří do příběhu vstoupí pouze drobnou příhodou a zase zmizí.

SN: O vaší knize se říká, že je vtipná a zábavná. Byl to záměr, nebo humornost příběhu vyplynula z povahy věci?

SB: Napsal jsem ji jako takové pomocné vzpomínky, protože mám mizernou paměť. Přímo jsem nezamýšlel, aby kniha byla legrační, nicméně hádám, že příhody, které jsem si koncem každého dne zapsal, v mých očích nějakým způsobem – podvědomě – vyčnívaly. Možná vyčnívaly právě proto, že obsahovaly něco přirozeně vtipného, ale když jsem poprvé sedl ke psaní, nebyl v tom žádný záměr – ani v pozdějších verzích. Myslím, že lidé se příhodám často smějí proto, že je překvapí, a mí zákazníci se často chovají překvapivě.

SN: Chtěl jste se odjakživa stát spisovatelem, nebo vás do tohoto světa přivedlo provozování antikvariátu?

SB: Nikdy jsem žádnou ambici stát se spisovatelem neměl, nicméně skoro všechny, kdo v obchodě pracovali, nějaká událost natolik ohromila, že mě pak opakovaně podněcovali, abych to sepsal. Nakonec jsem se k tomu skutečně dostal a výsledkem je tenhle deník. V jistém smyslu je to neplánovaný důsledek toho, že jsem koupil obchod, stejně jako byla koupě obchodu neplánovaným důsledkem práce v mizerných zaměstnáních.

SN: Co bude dál? Nějaké nové plány?

SB: Pořád si každý den píšu deník, takže mám spoustu materiálu pro další knihy, pokud je tedy někdo bude mít zájem vydat a samozřejmě taky číst. Můj britský vydavatel si teď vzal druhý rok a myslím, že ho vydají napřesrok, i když o datu vydání jsme ještě úplně nemluvili. Překvapilo mě zjištění, jak moc mě psaní baví, a taky mě to přimělo ocenit dobře napsaný text, když ho čtu. Je to těžší, než jsem čekal.

Emmanuel Zalikofsky, psáno pro The Sophia News

pro OKO přeložila Anna Vrbová