Alexijevičová si pro své knihy na pomezí beletrie a investigativní žurnalistiky vytvořila a postupně vybrousila vlastní, specifický literární žánr, tvořený mozaikou úryvků stovek rozhovorů a interview s nejrůznějšími lidmi, nazývaný některými kritiky „románem hlasů“.

ukázka ze začáteku knihy)

Z ruštiny přeložila Pavla Bošková

Loučíme se sovětskými časy. S kusem našeho života. Snažím se poctivě vyslechnout všechny účastníky socialistické tragédie...

Komunismus měl šílený plán: předělat „starého“ člověka, starozákonního Adama. A to se podařilo... možná, že to jediné se povedlo. Za víc než sedmdesát let vyšlechtili v laboratoři marxismu-leninismu ojedinělý lidský druh – „homo sověticus“. Jedni se na něj dívají jako na tragického hrdinu, druzí ho nazývají „sovět“. Připadá mi, že tohoto člověka znám, je mi dost povědomý, v jeho blízkosti, bok po boku, jsem prožila spoustu let. On – to jsem já. Jsou jím i moji známí, přátelé, i rodiče. Několik let jsem cestovala po celém bývalém Sovětském Svazu, protože homo sověticus nejsou jenom Rusové, ale i Bělorusové, Turkméni, Ukrajinci, Kazaši... Žijeme teď v různých zemích, mluvíme různými jazyky, ale nelze si nás s nikým splést. Jsme poznat na první pohled! My všichni, ti ze socialismu, máme i nemáme hodně společného s ostatními – máme svůj slovník, svoje představy o dobru a zlu, o hrdinech a mučednících. Máme zvláštní postoj ke smrti. V příbězích, které zapisuji, mi neustále rvou uši takováto slova: „střílet“, „zastřelit“, „zlikvidovat“, „oddělat“, nebo takovéto sovětské způsoby ztrácení se lidí jako: „zatčení“, „deset let bez možnosti korespondence“, „emigrace“. Jakou cenu může mít lidský život, když ještě máme v živé paměti, že nedávno umíraly miliony? Jsme plni nenávisti a předsudků. Všichni jsme ze  země, kde existoval GULAG a děsivá válka. Kolektivizace, rozkulačování, přesídlování národů...

Tohle byl socialismus, ale byl to taky náš život. Tehdy jsme o něm moc nemluvili. A teď, když se svět nenávratně změnil, začali jsme se všichni o tenhle náš život zajímat; není důležité jaký byl, ale byl náš. Zapisuji, hledám střípky, drobečky příběhu „našeho vlastního“... „vnitřního“ socialismu. To, jak existoval v lidské duši. Vždy mě lákal ten maličký vesmír – člověk...  člověk sám. Ve skutečnosti se vše odehrává právě tam.

Proč je v knize tolik příběhů sebevrahů a ne obyčejných sovětských lidí s obyčejnými sovětskými životy? Všichni to nakonec skončí, tu z lásky, tu kvůli stáří, anebo jen tak, ze zájmu, chtějí rozluštit tajemství smrti...

Hledala jsem ty, kteří zcela srostli s ideou, v nichž zakořenila tak, že nešla vyrvat – jejich světem se stal stát, který jim nahradil vše, dokonce vlastní život. Nedokázali utéct velkým dějinám, rozloučit se s nimi, být šťastní jinak. Zmizet, ztratit se ve svém soukromém životě, jak se to děje dnes, kdy se malé stalo velkým. Lidé chtějí žít jednoduše, bez velkolepých idejí. To však v ruském životě nikdy nebylo, nenajdeme to ani v ruské literatuře. Po pravdě řečeno jsme vojáci. Buď jsme válčili nebo se válčit chystali. Nikdy jsme nežili jinak. Proto to vojenské smýšlení. I v míru se žilo jako na vojně. Buben hřměl, prapory vlály, srdci se chtělo z hrudi ven. Lidé nedbali svého otroctví, dokonce je milovali. Vzpomínám také, jak se celá třída chystala jet pracovat na celinu; pohrdali jsme těmi, kteří jet odmítali, se slzami v očích jsme litovali, že revoluce, občanská válka – že to vše se odehrálo bez nás. Ohlížím se: opravdu jsme to my, já? Vzpomínala jsem si se svými hrdiny. Kdosi z nich řekl: „Jen sovětský člověk může pochopit sovětského člověka“. Byli jsme lidé se společnou komunistickou pamětí. Sbratřeni pamětí.

Otec vzpomínal, že on sám začal věřit v komunismus poté, co Gagarin vyletěl do vesmíru. Jsme první! Dokážeme všechno! V tomhle duchu nás také s maminkou vychovávali. Byla jsem jiskra, nosila jsem odznak s kučeravým chlapcem, byla jsem pionýrkou, komsomolkou. Rozčarování přišlo později.

Po perestrojce všichni čekali, až se otevřou archivy. Pak se otevřely. Poznali jsme dějiny, které před námi tajili...

„Musíme s sebou strhnout 90 milionů ze sta, žijících v Sovětském Rusku. Se zbylými není možné se bavit – je třeba je odstranit“. (Zinovjev, 1918).

„Pověsit (bezpodmínečně pověsit, aby lidé viděli) nejméně 1000 zavilých kulaků a zazobanců... sebrat jim všechno obilí, určit rukojmí... Provést to tak, aby to na stovky verst kolem lidé viděli a třásli se strachem...“ (Lenin, 1918).

„Moskva doslova umírá  hladem...“ (profesor Kuzněcov k Trockému). „To není žádný hlad. Když Titus  dobýval Jeruzalém, židovské matky jedly svoje děti. Až donutím vaše matky jíst svoje děti, teprve pak můžete přijít a prohlásit: ‚Máme  hlad‘“.

Lidé to četli v novinách, časopisech a mlčeli. Přepadala je nepřekonatelná hrůza. Jak s tímhle máme žít? Mnozí se na pravdu dívali jako na nepřítele. A na svobodu také. „Nevíme nic o naší zemi. Nevíme, o čem přemýšlí většina lidí; vidíme je a potkáváme každý den, avšak o čem přemýšlí, co chtějí, nevíme. Ale máme odvahu je učit. Brzy všechno zjistíme a zděsíme se“, říkal jeden můj známý, s kterým jsme často sedávali v mé kuchyni. Přela jsem se s ním. Bylo to v devadesátém prvním roce... To byla šťastná doba! Věřili jsme, že zítra, doslova zítra začne svoboda. Vznikne jen tak, z našich přání.

Ze Šalamovových „ Zápisníků“: „Účastnil jsem se velké prohrané bitvy za skutečnou obrodu života“. To napsal člověk, který si odseděl sedmnáct let ve stalinských lágrech. Touha po ideálu však zůstala... Sovětské lidi bych rozdělila do čtyř generací: stalinské, chruščevovské, brežněvovské a gorbačovské. Patřím do té poslední. Přijímali jsme chřadnutí komunistické idey snáz, protože jsme nežili v době, kdy ta myšlenka byla ještě mladá, silná, s nepromarněným kouzlem osudového romantismu a utopických nadějí. Vyrostli jsme za kremelských starců. V postních, nemastných neslaných letech. Na velká komunistická jatka se už zapomnělo. Patos běsnil, ale zůstalo poznání, že utopii nejde proměnit v život.

Bylo to v době první čečenské války...  V Moskvě na nádraží jsem se seznámila se ženou, byla od Tambova. Rozjela se do Čečny, aby odvedla syna z války: „Nechci, aby zemřel. Nechci, aby zabíjel.“ Její duši už neovládal stát. Byla svobodný člověk. Takových lidí bylo málo. Víc bylo těch, které svoboda rozčilovala: „ Koupil jsem si troje noviny a v každých píšou svoji pravdu. Která je ale ta pravá? Dřív jsme si po ránu přečetli ‚Pravdu‘ a věděli jsme všechno. Rozuměli jsme všemu“. Z narkotické idey jsme se probouzeli jen zvolna. Když jsem začala mluvit o tom, že bychom si měli přiznat vinu, dostala jsem odpověď: „Proč si mám něco přiznávat?“ Každý se cítil být obětí, ale nikdo spoluviníkem. Jeden tvrdil: „Taky jsem seděl,“ druhý – „Já jsem bojoval,“ třetí – „Svoje město jsem z trosek doloval, dnem i nocí jsem cihly vláčel.“ To bylo naprosto nečekané: všichni byli opilí svobodou, ale nikdo na ni nebyl připravený. Kde ale zůstala, ta svoboda? Je jenom v kuchyni, kde jsme ze zvyku dál nadávali na vládu. Nadávali jsme na Jelcina a Gorbačova. Na Jelcina za to, že zradil Rusko. A na Gorbačova? Na něj proto, že zradil všechno. Celé dvacáté století. Teď tu bude tak jako jinde. Jako všude. Mysleli jsme, že tentokrát to vyjde.

Rusko se měnilo a přitom nenávidělo samo sebe za to, že se měnilo. „Nehybný Mongol“ – napsal o Rusku Marx.

Sovětská civilizace... Spěchám zachytit její stopy. Známé tváře. Nevyptávám se na socialismus, ale na lásku, žárlivost, dětství, stáří. Na hudbu, taneční zábavy, účesy. Na tisíce střípků zmizelého života. Jediný způsob, jak zahnat katastrofu do přijatelných mezí, je pokusit se něco říct. Na něco přijít. Nepřestávám se divit, jak je obyčejný lidský život zajímavý. Nekonečné množství lidských pravd...

Historii zajímají jenom fakta a city tu nemají co dělat. Nejsou přijímány jako součást historie. Já se však na svět dívám očima normální lidské bytosti, nikoli historika. A nad člověkem žasnu...

Z ruštiny přeložila Pavla Bošková