Thomas Ostermeier, narozený v  roce 1968 v  Dolním Sasku, platí dnes, ve svých šestačtyřiceti letech, za výraznou uměleckou osobnost, za  režiséra vládnoucího už patnáct let berlínské scéně, ne‑ li celému současnému evropskému divadlu. Jeho inscenace, které uvádějí divadelní instituce v  celém světě, a  jeho umělecké i  politické myšlenky, jež pravidelně a  hojně zprostředkovávají média, však zdaleka nevyvolávají jednomyslné přitakání kritiky, ale naopak vzbuzují mnoho debat, či přímo vášnivých potyček. Ostermeier okouzluje i  pobuřuje; v  každém případě ale fascinuje.

......................

Ostermeier vyhledává dramatiky, kteří rozvíjejí „skutečné příběhy“ a  konfrontují dramatické postavy se skutečnými problémy i  konflikty a  nesnaží se přitom motivovat či vysvětlovat jejich jednání a  chování; dramatiky, kteří nabízejí nový pohled na realitu, aniž by ji přitom vykládali či soudili:

„Tito autoři se vyhýbají jakémukoli společensko‑ psychologickému vysvětlování, jakékoli motivaci a  jakémukoli didaktickému poselství  – jedná se pouze o  sled událostí, který má několik světelných let náskok před veškerým klišé o  lidské psychologii“

.................

 Ostermeier zdůrazňuje snahu rehabilitovat na scéně srozumitelný jazykový diskurz:

„Osobně mi vždycky velmi vadilo jít do divadla a  spoustě věcem tam vůbec nerozumět. Takové ostentativní elitářství, které šlo ruku v  ruce s  nesrozumitelností her a  inscenací, mě vždycky neskutečně rozčilovalo. A  to samé na německých jevištích cítili i  mnozí herci. Chtěli pronášet a  hrát texty […], které by odrážely každodenní realitu, tedy to, co se děje venku.“

...................

Stejně jako socialistický realismus, jenž si vytyčoval za cíl utvrdit jistý společenský ideál a  řád, je podle Ostermeiera i  „kapitalistický realismus“ vyjádřením současného establishmentu, a  to tím, že ukazuje jedince jako neschopného sebeurčujícího jednání. Právě proto je tato estetika současnými autoritami podporovaná a  financovaná. V  důsledku totiž snižuje společenskokritický potenciál umění, což vyhovuje těm, „kteří vládnou dnešnímu světu“ (ibid.): „tato umělecká forma nedělá nic jiného, než že stvrzuje kapitalistickou vizi světa, a  díky tomu nepředstavuje žádnou hrozbu pro dominantní doktrínu  – stejně jako kdysi socialistický realismus v  zemích východního bloku“ (Ostermeier 2009). Ostermeier usiluje o  proměnu divácké uvědomělosti ve vztahu k  takovému pojetí divadla:

„Do protikladu [k  estetice ‘kapitalistického realismu’] stavíme romantickou vizi jedince a  příběhu. A  uměleckou formu, jež nachází a  upevňuje svou celistvost v  jednotě děje, čímž divákům dává nosnou strukturu, kterou ve své každodenní realitě postrádají. I  to je romantické  – a  zároveň to utváří totožnost“

............................

Hlavní specifikum Ostermeierova divadla spočívá v  jeho vůli  – a  prvotní motivaci  – soustředit se na příběhy a  znázorňovat je přímo, jednoduše, chronologicky. Zdá se tak, že jeho tvorba díky důrazu na příběh zaplňuje vakuum, které v  tomto ohledu vytvořila převládající estetika evropského divadla na přelomu tisíciletí, když začaly dominovat tzv. postdramatické formy. Svým návratem k  dramatu tak režisér uspokojil potřeby určité části publika.