Když se Werner Herzog 23. listopadu 1974 pěšky vydává na téměř osmisetkilometrovou cestu do Paříže, nachází se v životní fázi, v níž v období mezi snímky „Aguirre, hněv Boží“ a „Fitzcarraldo“ vytvoří své umělecky nejsilnější filmy. Vyráží spontánně, aby, jak sám tvrdí, tehdy těžce nemocné 78-leté filmové vědkyni Lotte Eisnerové, která byla jeho mentorkou a zářným vzorem, zabránil v tom, aby umřela. „A pak jsem v neochvějné víře, že když za ní přijdu pěšky, tak zůstane naživu, nejkratší možnou cestou vyrazil do Paříže.“ A Herzog pokračuje: „Krom toho jsem tehdy taky chtěl se sebou být sám.“

Hned na tomto místě na první stránce své první knížky nám Herzog formou mise en abyme umožňuje nahlédnout do jádra své estetiky: vedle sebe stojí dvě pravdy a vzájemně spolu nutně nesouvisejí. Naopak: to osobní, psychologie, je kráceno, motivace jsou zahlazovány. Život je převáděn na umění. Výsledek je mnohoznačný, záhadný, poetický. Herzog tento pracovní princip nazývá snahou po „extatické pravdě“ a řadí se k umělecké tradici, která přes expresionismus sahá až k romantismu. Radikálně se tak staví mimo soudobé souvislosti Mladého nebo též jinak nazývaného Nového německého filmu. Od jiných významných západoněmeckých filmařů své generace, Rainera Wernera Fassbindera, Wima Wenderse, Volkera Schlöndorffa nebo Alexandra Klugeho ho dělí světy. Herzog hledá jinou inspiraci. Vypráví jiné věci a vypráví je jinak.

Společné má se svými uměleckými současníky jen jedno: nepřítomnost otců. Otcové této první poválečné generace buď padli nebo práskli do bot, byli to slaboši, zdiskreditovaní coby nacisté nebo lidé, co se s nimi svezli. Svým synům neměli co nabídnout. V generaci bez otců od Herberta Achternbusche přes Fassbindera až k Wernerovi Schröterovi nebo Wendersovi dominuje kult matek. Fassbinderovi poskytují orientaci melodramata Douglase Sirka, Herzogovi expresionistický hraný film. Bezúhonná Lotte Eisnerová, odchovaná Friedrichem Wilhelmem Murnauem, Georgem Wilhelmem Pabstem a Fritzem Langem, tak mohla zaujmout roli jakési nadmatky. Herzog se vydává po stopách svého dědečka, který byl archeolog, na ostrov Kos. Válečnou generaci ale bylo nutné přeskočit.

Werner Herzog se narodil v době druhé světové války 5. 9. 1942 v Mnichově. Dětství prožívá v hornobavorské horské vesnici Sachrang. Na gymnázium už ale chodí opět v Mnichově. Již v této době se seznamuje s Klausem Kinskim. Jako teprve čtrnáctiletý sám podniká první cesty do ciziny. V Mnichově studuje historii, literární a divadelní vědu. V devatenácti letech natáčí svůj první krátký film. Vyhrává cenu Carla Mayera za nejlepší scénář, na filmovém festivalu v Berlíně získává ocenění udělované za nejlepší film mladého režiséra (za film „Lebenszeichen / Znamení života“) a v následujících letech natáčí svá velká filmová díla: „Auch Zwerge haben klein angefangen / I trpaslíci začínali jako malí“ (1970), „Aguirre, der Zorn Gottes / Aguirre, hněv Boží“ (1972), „Jeder für sich und Gott gegen alle / Každý za sebe a Bůh proti všem“ (1974), „Stroszek“ (1977), „Nosferatu – Phantom der Nacht / Nosferatu – fantom noci“ (1978), „Woyzeck“ (1979) a „Fitzcarraldo“ (1982). Natáčí ovšem i řadu jiných filmů, od samého počátku i vynikající filmy dokumentární, které doprovází zvláštně monotónním mluveným komentářem, a jež jsou často dokumentární jen ve smyslu výše citované „extatické pravdy“: materiál je v nich organizován jako vyprávění pro účely určité vyšší pravdy. Od poloviny 80. let se Herzog věnuje i operní režii a příležitostně vystupuje jako herec ve filmech režisérů, s nimiž se přátelí; od roku 1995 žije v USA. Jeho režisérská filmografie v současné době čítá 59 filmů.

Po knize O chůzi v ledu vydal Herzog o mnoho let později, v roce 2004, už jen jednu další: Die Eroberung des Nutzlosen / Dobytí zbytečného – opět se jedná o působivé a poetické deníkové zápisky, tentokrát o katastrofálním natáčení jeho mistrovského díla „Fitzcarraldo“ v roce 1979. V poněkud sporném srovnání se svou filmovou tvorbou Herzog ve chvíli, kdy kniha vyšla, prohlásil, že vlastně ona je jeho opus magnum, pro nějž si ho lidé jednou budou pamatovat. Kromě těchto dvou fascinujících knížek Herzog v 70. letech na různých místech uveřejnil jen hrstku básní. Pravidelně rovněž odmítal spolupracovat na biografiích o sobě, takže žádná opravdu upotřebitelná práce o něm vlastně neexistuje. Kniha Herzog on Herzog od Paula Cronina zcela bezbranně sedá na lep Herzogově sebefikcionalizování. Doporučit ale lze knížku Werner Herzog. Die Biografie od Moritze Holfeldera z roku 2012.

Opakování se mimochodem nedočkalo jen zveřejnění úryvků z Herzogova deníku – vydal se také na druhý velký vandr: pod záminkou, že je třeba zachránit Německo, když to tak dobře klaplo se záchranou Eisnerky (žila po jeho návštěvě ještě dalších devět let), vyrazil Herzog v roce 1982 ze Sachrangu na pěší pouť kolem Německa, kterou ale u Severního moře musel přerušit. Německo tedy nebylo zachráněno dodnes.

O mnoho let později Herzog ještě stále vykládá, že umírající Bruce Chatwin mu odkázal svůj kožený batoh a on, Werner Herzog, ho nyní na svých osamělých cestách dál nese jako Chatwinův odkaz světem. Ze Sachrangu do dalekého širého světa – to se vlastně stalo Herzogovým životním heslem: naprostou většinu svých filmů natočil na exotických, velmi těžko přístupných místech. Očividně mu přitom nešlo o cestu coby cíl v ezoterickém nebo vývojově-psychologickém smyslu. Mnohem spíš hledal překonání sebe sama, extázi ve vlastním slova smyslu, ale i přesné sondování hranic lidských možností. Nikterak tedy nepřekvapí, že k jeho přátelům patří fotbalisté, skokani na lyžích nebo lidé jako Reinhold Messner. Pouhou vůlí, energií a houževnatostí posouvat hranice – to je to, co tvrdého chasníka a nesmlouvavého fotbalistu Herzoga zajímá. Filmařinu chápe v první řadě jako fyzickou výzvu; nejen studentům své Rogue Film School namlouvá, že jako filmař musí člověk především vědět, jak se rozlamují zámky.

Jedinec v boji s přírodou – to je i téma knihy O chůzi v ledu. Tu přírodu, kterou musí překonat, přemoct, však chodec nachází v sobě samém. Kolem něj jsou bezútěšná předměstí a hory odpadků, prostě středoevropská příroda 20. století. Nicméně i tam, kde se Herzog vystavuje původním přírodním silám, zůstávají tyto vždy jen prostředkem k účelu – kontrastním prostředkem sloužícím ke zkouškám a zviditelňování specificky lidských schopností. Příroda sama není v díle Wernera Herzoga nijak zvlášť zajímavá. Není estetická ani etická; ve vztahu k člověku je prostě lhostejná. Zhrození nad tímto lakonismem v konečném důsledku přeci jen vypovídá o zvláštním humanismu. To důležité je nakonec právě jenom člověk se svou vůlí a podivuhodností. V této důvěře prosvítá z Herzogova díla vždy stále znovu obdiv k tomu lidskému – ale i jistá flegmatičnost v přijímání výzev osudu, v jistém smyslu přeci jen překvapivá víra ve vnitřní hlas a dobromyslnou, ochraňující prozřetelnost. Člověk koneckonců nestihne odlet letadla proto, že ono spadne. Během rozhovoru, který zrovna poskytuje, po něm střílejí, aby si nenuceně mohl otřít krev, aniž by kvůli tomu musel přerušit větu.

Filmy Wernera Herzoga nestárnou. I knížka O chůzi v ledu se dnes čte stejně svěže jako v roce 1978. A je nakažlivá. Kupte si pohorky!

Andreas Ströhl