Nixonova rezignace

Sanfranciská Akademie umění mi vštípila úctu k velmi osobnímu typu fotografování, jehož příkladem jsou Robert Frank a Henri Cartier‑Bresson. Obdivovala jsem také klasické fotoeseje ve starém časopise Life – například obrazovou reportáž „Country Doctor“ („Venkovský lékař“) W. Eugena Smithe nasnímanou v odlehlém coloradském městě. Roku 1948 Smith s dotyčným lékařem strávil celý měsíc. Fotil ho, jak jezdí po návštěvách, pomáhá při porodech, sešívá hlavu holčičce, kterou kopl kůň, amputuje nohu starému pánovi a sedí u smrtelné postele jiného starého pána. Tak vznikl intimní, dojemný portrét.

Jenže když jsem v roce 1970 nastoupila do Rolling Stone, mnoho prostoru na fotoesej jsem neměla. Časopis redigovali mladí novináři, či dokonce lidé bez jakékoli profesní zkušenosti, a nad obrazem měl navrch text. První číslo Rolling Stone vyšlo na podzim 1976, několik měsíců po „létu lásky“. Šéfredaktor Jann Wenner byl hudební nadšenec a časopis se v prvních letech věnoval především rock’n’rollu, ačkoli nikdy nebyl výhradně hudebním periodikem a zabýval se zejména kulturou, která byla s hudbou spojená. V době, kdy jsem v Rolling Stone začínala já, už se tu více psalo také o politice.

Ostatně počátkem sedmdesátých let se v San Franciscu politice dalo vyhnout jen stěží. Tohle město mělo politický náboj. „Léto lásky“ nepředstavovalo začátek, ale konec květinového hnutí. Atmosféra zhoustla. Ve čtvrti Haight‑Ashbury, centru kultury hippies, začalo docházet k přepadením. Co se hudby týče, to nejdůležitější jsem promeškala. Nikdy jsem nefotila ani Jimiho Hendrixe, ani Janis Joplinovou, protože oba zemřeli na podzim roku 1970.

Přibližně ve stejnou dobu jako já se v Rolling Stone objevil Hunter Thompson. Vešel do redakce se šesti plechovkami piva a jal se prosazovat příběh o své kandidatuře na aspenského šerifa podporované „hnutím pošuků“ neboli Freak Power. Tehdy pokládal základy gonzo žurnalistiky. Byl velice charismatický a já jsem do něho byla svým způsobem zamilovaná. Všichni do něho byli zamilovaní. A tak jsem naskočila do auta a nějaký čas jsem jezdila s ním. Potíž byla v tom, že Hunter s nikým spolupracovat nechtěl. Materiál pro své články získával při vysedávání po barech a rozmluvách se štamgasty. Kdyby se kolem něj motal fotograf, pletl by se mu do cesty. Polovina Hunterových zdrojů ani netušila, že mluví s reportérem. Měli ho za družného kumpána. Pokud mě paměť neklame, k focení mě vyzval pouze jednou, za krásného večera zalitého měsíčním světlem, kdy jsme bez zapnutých světel ujížděli na sever po kalifornské státní silnici číslo 1. Zastavil nás dopravák, ale když chtěl dát Hunterovi dýchnout, Hunter mě vytáhl z vozu a řekl mi, ať začnu fotit. Poslechla jsem ho, a dopravák nás nechal odjet.

Huntera jsem považovala za naprostého magora. Ale zatímco já byla mladá a nezkušená, on byl ostřílený harcovník. Tradiční způsoby sběru informací ignoroval, zato ovšem dobře chápal, co je důležité z širšího hlediska. Přes všechnu vyšinutost věděl, co dělá. Naučil mě, že dobří reportéři nejezdí v houfu. S jiným fotografem nikdy nepracoval a doopravdy nepracoval ani se mnou, ačkoli mi jednou, v době, kdy s Oscarem Acostou psali příběh, z něhož se později zrodí Strach a svrab v Las Vegas, právě z Las Vegas zavolal a pozval mě, ať za nimi přijedu.

Tehdy jsem přijet nemohla, ale v roce 1972 jsme s Hunterem dokumentovali prezidentskou kampaň. Jenže Hunter se mnou o tom, na čem jsme pracovali, nikdy nemluvil. Odstrkoval mě stranou, čímž mě nutil, abych se na věci dívala sama. Pomohl mi, abych se to naučila. K Hunterovu přístupu měl v jistém smyslu blízko také Tom Wolfe, který nacházel inspiraci v nenápadných událostech. Zato povahově nemohl být Hunterovi vzdálenější.

Tom byl slušňák. Vždycky nosil košile s dlouhými rukávy, přesto se nikdy nepotil, ani v pětatřicetistupňovém vedru a při vlhkosti vzduchu dosahující sta procent. Ze všech se řinul pot, jen Tom se ani neorosil. Hunter se potil hodně. A když se nepotil, ječel, že se nepotí, a podléhal pocitu, že je na umření.S Tomem jsem odjela na Floridu udělat reportáž o startu Apolla 17, posledním pokusu NASA vyslat člověka na Měsíc. Tehdy se Tom začal zajímat o astronauty a jeho rešerše nakonec vyústily v napsání Správné posádky. Pracovat s Tomem mělo něco do sebe, protože s ním se člověk dostal všude, kam chtěl, a vyslání Apolla na Měsíc předcházela fůra večírků.

Z atmosféry na odpalovací základně šel strach. Ostatní fotografové pracovali v týmech vybavených šestnácti fotoaparáty, stativy a dlouhými, předlou‑hými skly. Výrobci fotoaparátů si na místě otevřeli kiosky, kde si člověk mohl objektivy vypůjčit, a mně se tam, pokud si vzpomínám, podařilo ukořistit objektiv s ohniskovou vzdáleností 500 mm, s nímž jsem chtěla zachytit start, jenže jsem pořádně nevěděla, co si s takovým nástrojem počít. Nedokázala jsem se rozhodnout, jestli se mám při odpálení zaměřit na tváře diváků, nebo na samotnou raketu. Nakonec jsem usoudila, že raketu pominu, protože tu budou fotit všichni ostatní. Ale když raketa vystřelila do vzduchu, bylo to natolik působivé, že jsem se navzdory původnímu odhodlání otočila a začala mačkat spoušť. V televizi to tak nevypadá, ale odpálení rakety doprovází ohlušující hukot, který se šíří ve vlnách. Celý zážitek ve vás probouzí pokoru. Najednou jsem si uvědomila, že pláču a lepím se přitom na člověka stojícího vedle mě.

Ale stejně nadšená jako z letu na Měsíc nebo prezidentské kampaně jsem byla i z témat, jimž jsem se věnovala v San Franciscu. Byla jsem celá pryč z toho, že se živím fotografováním muzikantů. Coby hudební fanynka jsem za studentských let pracovala pro diskžokeje Edwarda Beara v nekonvenční rozhlasové stanici KSAN. Edward vysílal od dvou do šesti ráno a já mu vařila čaj a podávala desky. Jeho mixy byly skvělé. Na proslov Martina Luthera Kinga „Mám sen“ volně navázal Arethou Franklinovou nebo Ettou Jamesovou, a protože do tak pozdního času nebyly zařazovány žádné reklamy, mixy nic nepřerušovalo.

Moje první fotografie na obálce se vztahovala k článku o Grace Slickové. Autorem textu byl Ben Fong‑Torres. Spolu s ním jsme se za Jefferson Airplane vypravili do domu nedaleko Golden Gate Park. Grace Slickovou a Paula Kantnera jsme našli v jednom ze zadních pokojů. Zatímco Ben seděl na kraji postele a vedl rozhovor, já jsem pořizovala snímky. Ráda jsem objekty svého zájmu fotila ve chvílích, kdy se soustředily na odpovědi. Na fotografii Raye Charlese z hotelového pokoje v San Franciscu je vidět Benova ruka třímající mikrofon.

Hodně jsem pracovala s Davidem Feltonem, který mě naučil docenit Beach Boys a kromě toho mě seznámil s komediálním žánrem i s nesmírně talentovanými komiky Richardem Pryorem, Stevem Martinem a Lily Tomlinovou. S Davidem jsme byli zvyklí rozebírat práci dlouho do noci a říkat si, co jsme kdo zjistili. Při focení jsem ale většinou pracovala sama. Když Ben Fong‑‑Torres připravoval článek o Ikeovi a Tině Turnerových, šla jsem je nafotit k nim domů. Všude se povalovaly vaničky s bílým práškem. Ve všech pokojích byly kamery, které se daly sledovat z Ikeovy ložnice. Dělo se tam moře věcí, ale Ike se choval velmi přátelsky. Nasnímala jsem fotografie a odešla jsem. Když jsem se vrátila do redakce, vyprávěla jsem Benovi, co jsem viděla. Myslím, že jsem mu neprozradila všechno, ale některé detaily prosákly do jeho článku. Když článek vyšel, zazvonil mi telefon: „Annie, tady Ike. Jak jste to mohla udělat? S takovejma, jako jste vy, umíme pěkně zatočit.“ Tehdy jsem se rozhodla, že si napříště budu hledět svého a od novináře budu očekávat totéž.

Publicisté, zejména ti, kteří někdy pracovali pro noviny, jsou zvyklí spolupracovat s fotografy, kteří s nimi jezdí, aby slovo doplnili obrazem. Jenže fotograf někdy vidí něco jiného než autor textu. Myslím, že není důležité, jestli snímky do posledního puntíku potvrzují, co si čtenář přečte. Různé úhly pohledu mohou příběh obohatit – učinit ho úplnějším. A pokud je to dobrý příběh, nebude rozdíl mezi novinářem a fotografem příliš velký.

Poslední kauza, na níž jsem pracovala s Hunterem, bylo Nixonovo odstoupení. Hunter na Nixona nadával už od roku 1968 a nyní, v létě 1974, se dočkal jeho porážky. Když Nixon v červenci zavítal do Kalifornie, dostali jsme s Hunterem pozvání na podivný koktejlový večírek pro novináře, který se konal v San Clemente. Hunter mi dal meskalin. Tenhle halucinogen jsem požila snad jen dvakrát v životě, ale když se člověk ocitl v Hunterově světě, dělal totéž co on. Jednalo se o soukromou akci, která neměla proniknout do médií,enže já jsem tehdy nevěděla, co to přesně znamená. Fotila jsem tam, protože se mi to zdálo na místě, a nechápala jsem, proč po mně lidé vrhají nevraživé pohledy. Ron Ziegler, Nixonův tiskový tajemník, měl na sobě šortky. Na zdi visel transparent s nápisem VYDRŽTE, PANE PREZIDENTE.

Čtrnáct dní poté jsme ve Washingtonu pořizovali zpravodajství z konce aféry. Byla jsem mezi posledními novináři, kteří získali akreditaci ke vstupu do Bílého domu. Zatímco jsem tam čekala, Hunter se nenamáhal opustit Hilton. V Bílém domě hlídkovali novináři z celého světa, ale Hunter si lebedil v hotelovém bazénu s přenosným televizním přijímačem. Když Nixon kráčel po červeném koberci k vrtulníku, který ho měl přepravit pryč, fotily ho desítky fotografů, většinou s dlouhým sklem, aby získali záběry zblízka, protože zpravodajské časopisy neměly prostor na velkoformátové fotografie. Jakmile byl uvnitř a zaklaply za ním dveře, všichni se stáhli a ochranka se pustila do rolování koberce. Takový snímek by tehdy většina časopisů odmítla, ať už pro nezájem, nebo z nedostatku místa, přestože tyhle okamžiky mezi hlavními událostmi mohou mít značnou vypovídací hodnotu.

Poté, co vedení Rolling Stone pochopilo, že Hunter nestihne odevzdat článek včas, přijalo rozhodnutí postavit příběh na mých fotografiích a otisknout je spolu s několika staršími texty, které už o Nixonovi vyšly. Nakonec jsem dostala obálku a osm stran uvnitř časopisu. Hunterův článek vyšel na pokračování ve dvou pozdějších číslech, v době, kdy Ford udělil Nixonovi milost. Byl to velmi dlouhý text, který obsahoval smyšlenou scénu, kdy Hunter vylézá z bazénu, taxíkem dojede do Bílého domu, dorazí do Růžové zahrady, proklestí si cestu davem fotografů, nakráčí až k vrtulníku a začne do něj nastupovat. Právě tehdy se vynoří Nixon. Hunter mu pokyne, zapálí si cigaretu a dívá se, jak Nixon zvedne obě ruce s prsty do véček a znovu zmizí v útrobách vrtulníku. Stroj se s příšerným rachotem odlepí od země a všichni fotografové zavrávorají v poryvu vzduchu z rotoru.

Annie Leibovitz