Předmluva

Sedím za svým psacím stolem v suterénu malé švýcarské horské chaty, kterou jsem si postavil z výtěžku Špiona, který přišel z chladu v horské vesnici devadesát minut vlakem od Bernu, města, kam jsem jako šestnáctiletý utekl z anglické soukromé školy a kde jsem se nechal zapsat na univerzitu. O víkendech naše velká studentská parta chlapců a děvčat, většinou místních, zaplavila Oberland, nocovala v horských chatách a vylyžovala se z podoby.

Pokud mi bylo známo, byli jsme vzorem mravnosti: chlapci na jedné straně, děvčata na druhé, a jako by jedni o těch druhých nevěděli. Anebo pokud někteří věděli, nebyl jsem mezi nimi.Chata leží nad vesnicí. Když se podívám přímo vzhůru, vidím oknem vrcholky Eigeru, Mönchu a Jungfrau, a ještě krásnějšího Silberhornu a Malého Silberhornu o kousek níž: dvě kouzelně zašpičatělé homole ledu, které v pravidelných intervalech hnědnou pod teplým jižním větrem zvaným föhn, jen aby se o pár dní poz-ději znovu objevily v celé své manželské slávě.

Mezi místní světce patří všudypřítomný skladatel Mendelssohn ‒ vzhůru podle šipek po Mendelssohnově stezce ‒, básník Goethe, i  když zřejmě nevystoupil výš než k vodopádům Lauterbrunnenského údolí, a básník Byron, který ke své smůle vylezl až na Wengernalp a pak protestoval, že mu pohled na naše bouřemi polámané lesy „připomíná sebe a mou rodinu“. Ale světec, kterého uctíváme nejvíce, je nepochybně jistý Ernst Gertsch, který přinesl vesnici slávu a bohatství tím, že zde v roce 1930 založil Lauberhornské lyžařské závody, na kterých sám vyhrál slalom. Byl jsem takový blázen, že jsem se jich jednou zúčastnil a přivodil si kombinací nešikovnosti a obyčejného strachu předvídatelný karambol. Dopátral jsem se, že Ernst se nespokojil s  tím, že se stal otcem závodního lyžování, ale dal nám také ocelové hrany k lyžím a plechové podložky pod vázání, za což mu můžeme být všichni vděční.

Je květen, takže zažíváme během jediného týdne celoroční počasí: včera půl metru čerstvého sněhu, i když se z něj neradoval jediný lyžař, dneska prudce pálící slunce, sníh už zase skoro slezlý a  jarní květiny zpět v plné kráse. A teď večer se bouřkové mraky v šedi Paynových akvarelů chystají napochodovat do Lauterbrunnenského údolí jak Napoleonova Velká armáda .A nejspíš se v jejích stopách vrátí fén, který nás posledních pár dnů ušetřil návštěvy, a obloha, louky a lesy ztratí veškerou barvu a chata bude skřípat a vrzat a kouř z páleného dřeva se povalí ven z krbu na koberec, za který jsme zaplatili příliš mnoho peněz to deštivé odpoledne v Interlaken uprostřed jedné zimy bez sněhu, a každé zazvonění a zatroubení z údolí bude znít jako zlostný protest, a po celý ten čas se ptáci budou schovávat ve svých hnízdech, s výjimkou kavčat, která si nenechají poroučet od nikoho. Když vane fén, je lepší neřídit auto a nežádat nikoho o ruku. Pokud vás bolí hlava nebo máte nutkání zabít souseda, budiž vám útěchou, že to není kocovina, ale fén.

Chata zaujímá v mých osmdesáti čtyřech letech života daleko větší místo, než by odpovídalo její velikosti. Než jsem ji postavil, jezdil jsem do téhle vesnice jako chlapec, nejprve lyžoval na prkýnkách z osiky a jasanu, vybavených podložkami z tulení kůže pro stoupání vzhůru a koženým vázáním pro sjíždění dolů, a pak jsem tu chodil v létě po horách se svým moudrým oxfordským mentorem Vivianem Greenem, pozdějším rektorem oxfordské Koleje požehnané Panny Marie a všech svatých biskupa z Lincolnu, který mi posloužil jako model vnitřního života George Smileyho. Není žádnou náhodou, že Smiley tak jako Vivian miloval švýcarské Alpy či že jako Vivian nacházel útěchu v pohledu na krajinu či že měl jako já celoživotní nevyřešený vztah s múzou německé literatury.

Byl to Vivian, kdo snášel moje výlevy o mém hříšném otci Ronniem, a byl to opět Vivian, kdo našel potřebné peníze a přivlekl mě zpět, abych dokončil studia, když Ronnie udělal jeden ze svých nejvelkolepějších bankrotů. V Bernu jsem se seznámil s dědicem jedné z nejstarších hoteliérských rodin v Oberlandu. Bez jeho pozdějšího vlivu bych vlastně nikdy nezískal povolení ke stavbě chaty, protože tehdy jako dnes nesměl žádný cizinec vlastnit ani metr čtvereční obecní půdy. A v Bernu jsem také udělal své první dětské krůčky v britských zpravodajských službách, když jsem doručil nevím co nevím komu.

V tyto dny trávím hodně volných chvil přemýšlením o  tom, jak by vypadal můj život, kdybych neutekl ze soukromé školy, anebo kdybych byl utíkal jiným směrem. Dnes se mi zdá, že všechno, co se později odehrálo v mém životě, bylo důsledkem jediného náhlého a nezralého rozhodnutí ztratit se z Anglie tou nejrychlejší možnou cestou a obejmout tu německou múzu jako náhradní matku. Nebyl jsem ve škole žádný propadák, naopak: byl jsem kapitán školních mužstev, vyhrával jsem školní ceny, byl jsem potenciální premiant. A utekl jsem velice diskrétně. Nedělal jsem žádné scény. Prostě jsem řekl: „Táto, můžeš si se mnou dělat, co chceš, ale zpátky nejdu.“ A nejspíš jsem ze svých potíží vinil školu ‒ a   spolu s  ní Anglii ‒, zatímco mým opravdovým motivem bylo dostat se za  každou cenu z dosahu mého otce, což jsem mu mohl těžko říct. Od té doby jsem byl samozřejmě svědkem, jak moje vlastní děti dělají totéž, i když elegantněji a s o moc menším povykem .Ale nic z toho nenabízí odpověď na stěžejní otázku, jakým jiným směrem se můj život mohl ubírat.

Kdyby nebylo Bernu, najala by si mě britská zpravodajská služba jako mladistvého poslíčka, který má na starosti to, čemu se v branži říká sem tam to a sem tam tohle? Nečetl jsem tenkrát ještě Maughamovy povídky Ashenden aneb Britský agent, ale rozhodně jsem četl Kiplingova Kima a  spoustu dalších šovinistických dobrodružných příběhů od G. A. Hentyho a jemu podobných. Spisovatelé jako Dornford Yates, John Buchan a Rider Haggard byli mými modlami. A čtyři roky po válce byl ze mě samozřejmě ten největší britský vlastenec na západní polokouli. V naší přípravce jsme se s kluky stali odborníky na poznávání německých špionů mezi námi, a mě považovali za jednoho z našich předních kontrarozvědčíků. V následující soukromé škole neznalo naše vlastenecké nadšení mezí. Měli jsme „kadetku“ ‒ vojenský výcvik v uniformách ‒ dvakrát týdně. Naši mladí učitelé se vraceli opálení z války, a když byla kadetka, připjali si své medailové stužky. Můj učitel němčiny měl báječně tajemnou válku. Naši kariérní poradci nás připravovali na celoživotní službu v zapadlých koutech impéria. Opatství ve středu našeho městečka bylo ověšeno plukovními zástavami rozstřílenými v koloniálních válkách v Indii, Jižní Africe a Súdánu na cáry, které pak milující ženské ruce vrátily na síťovině k plné slávě.

Není tedy žádné překvapení, že když se dostavila Velká Výzva v  podobě tuctové třicátnice jménem Wendy z vízové sekce britské ambasády v Bernu, sedmnáctiletý anglický školák prospívající nad své poměry na zahraniční univerzitě se postavil do pozoru a řekl: „K vašim službám, madam!“ Poněkud obtížnější je vysvětlit moje bezvýhradné opojení německou literaturou v době, kdy slovo německý představovalo synonymum pro nevýslovné zlo. Ale stejně jako můj útěk do Bernu to opojení předurčilo celý budoucí průběh mého života. Nebýt něho, nikdy bych na naléhání svého učitele němčiny a židovského uprchlíka nenavštívil v roce 1949 Německo, neviděl zdevastovaná města v Porúří a neležel jako lazar na staré matraci z  wehrmachtu v provizorní německé polní nemocnici v berlínském metru; ani bych nenavštívil koncentráky v Dachau a v  Bergen-Belsenu v době, kdy se z baráků ještě linul ten zápach, a ne-vrátil se odtamtud do idylického klidu Bernu ke svému Thomasi Mannovi a Hermannu Hessemu. Určitě by mě na vojně nepřidělili ke  zpravodajské službě v okupovaném Rakousku, ani bych nevystudoval němčinu a německou literaturu v Oxfordu, ani bych je pak neučil na Etonu, ani bych nebyl vyslán na britské velvyslanectví v Bonnu pod rouškou juniorního diplomata a nezačal psát romány s německými tématy.

Co pro mě tato raná posedlost Německem a němčinou znamenala, je mi dnes celkem jasné. Odnesl jsem si z ní své vlastní políčko eklektického území, živila ve mně můj nevyléčitelný sklon k  romantismu a moji lásku k lyrice, vštípila mi představu, že cesta člověka od kolébky do hrobu je cesta nepřetržitého vzdělávání ‒ není to nijak zvlášť původní představa a nejspíš ani správná, ale to je jedno. A když jsem začal studovat Goetheova, Lenzova, Schillerova, Kleistova a Büchnerova dramata, zjistil jsem, že mě stejně přitahuje jejich klasicistní úspornost jako jejich neurotické výstřelky. Zdálo se mi, že vtip je v tom, zakrývat jedno druhým.

Tu chatu už mám skoro padesát let. Když moje děti vyrůstaly, jezdily sem každou zimu lyžovat, a v  těch okamžicích nám bylo spolu nejlíp. Někdy jsme jezdili i na  jaře. Sem jsme se také uchýlili na čtyři velmi zábavné týdny v zimě roku 1967 se Sydneym Pollackem, režisérem Tootsie, Vzpomínek na Afriku a mého oblíbeného filmu Koně se také střílejí, abychom vyždímali nějaký scénář z mého románu Městečko v Německu. Sníh byl tu zimu perfektní. Sydney nikdy nelyžoval a nikdy nebyl ve Švýcarsku. Pohled na šťastné lyžaře, jak bezstarostně sviští pod naším balkonem, byl na něj prostě příliš. Musel být jedním z nich, a to hned.

Chtěl, abych ho učil, ale díkybohu jsem sehnal Martina Eppa, lyžařského instruktora, legendárního horského vůdce a jednoho z těch výjimečných jedinců, kteří podnikli individuální výstup po severní stěně Eigeru. Extraligový filmový režisér ze South Bendu ve státu Indiana a  extraligový horolezec z Arosy si okamžitě padli do noty. Sydney nedělal nic polovičatě. Za pár dní z něj byl slušný lyžař. Zmocnila se ho též vášnivá touha natočit film o Martinu Eppovi, která brzy zastínila touhu natočit Městečko v Německu. Eiger měl v jeho filmu hrát osud. Já měl napsat scénář, Martin měl hrát sám sebe a  Sydney by visel na lanech v půlce stěny Eigeru a filmoval ho. Zavolal svému agentovi a řekl mu o Martinovi. Zavolal svému psychoanalytikovi a řekl mu o Martinovi. Sníh byl pořád perfektní a únava z něj se na Sydneym začínala projevovat. Rozhodli jsme se, že nejlepší čas na psaní bude večer po koupeli. Ať už byl, nebo ne, ani jeden z obou filmů nikdy nebyl natočen. Později, tak trochu k mému překvapení, Sydney půjčil moji chatu Robertu Redfordovi, když se připravoval na svou roli ve filmu Sjezdař. Bohužel jsem se s ním nikdy nesetkal, ale celá léta poté jsem byl ve vesnici obestřen aureolou přítele Roberta Redforda.

překlad: Michael Žantovský