Doslov

Konečně tu bylo jeden den teplo, tak jsem šel na zahradu a ryl jsem se v zemi a přesazoval kytky,“ začíná Ivan náš úplně poslední rozhovor. „To je pro mě náramnej oddech. Vždycky jsem to dělal rád. I v Praze jako malej kluk.“ Pak natáčí kameru svého iPhonu ven a vesele volá: „Máme návštěvu! Vidíš ho tam?!“ A skutečně. Po zahradě před jeho domem v Ann Arbor v Michiganu běhá bobr. Oba s Ivanem vypadají spokojeně. „Lidi je vyháněj jako škůdce, já to nechápu,“ zavrtí hlavou.  

Už přes půl roku se takhle přes půl planety probíráme Ivanovým životem. Prošli jsme vzpomínkami na spoustu příjemných i těch těžkých okamžiků. Ale Ivanův otevřený přístup, empatie, názory a otevřenost se za tu dobu nezměnily ani jednou. „Já mám životní kliku,“ uvažuje nahlas, když se to snažíme celé ještě jednou zrekapitulovat. „Mohl jsem vyrůstat v téhle zemi, která je nabitá hudbou. Přijel jsem do Ameriky a neuměl jsem ani anglicky. Říkal jsem si, udělám školu a pak jim to ukážu. Bylo mi devatenáct, dvacet a to jsou ta léta. Byl jsem vzpurnej. A pak jsem přišel na to, jak jsem malinkej. Rozhlídl jsem se a začal zjišťovat, jak přemýšlejí ti, co se tady narodili. Lidi jako Patti Smith nebo Iggy Pop. To bylo něco úplně mimo moje chápání. Zavřel jsem pusu a poslouchal, jak se to děje. Měl jsem to štěstí, že oni se proslavili. A já jsem byl schopen s nimi napsat několik písniček. A že dokonce moje písničky udělali U2, Bowie a spousta dalších! A pak mi otevřela náruč Česká republika. Když se podívám zpátky, nemůžu se přestat usmívat.“

Se Cindy jim to funguje. Na konci roku 2018 se vzali, a protože dítě nestihli, mají spolu alespoň králíka jménem Bako. Osvětlovací firmu už neprovozují. Zato si zřídili filmovou společnost The Blank generation LLC, s níž licencují Ivanovy záběry ze 70. let filmovým producentům, kteří potřebují obrazový materiál z dob, kdy se rodil punk. Zároveň mají práva i na všechny No Wave filmy, pod nimiž je podepsaný Amos Poe. Ivan je pořád aktivní a i ve svém věku si doplňuje vzdělání, jak je potřeba. Neustrnul v minulosti. Chodí na kurzy stříhání videa, aby se mohl vrtat ve filmech, které vždycky miloval. Ale jeho vůbec největší vášní se stala historie Spojených států. „Zapsal jsem se do kurzu a studuju všechno od začátku, třeba jak tady probíhaly občanské války. Fascinuje mě, jak se tehdy daly dohromady ty neuvěřitelný mozky, co předtím zbrázdily Evropu křížem krážem. A jak to všechno vzniklo.“ A tak, když se nerýpe v zemi, nekrmí králíka nebo nepokřikuje na bobry, zkoumá americkou ústavu i Listinu práv a svobod a obdivuje jazyk, styl i noblesu, s jakými se dřív psalo.

Vlastně všechny věci v jeho životě se zklidnily. A hudba zůstala tam, kde vždycky byla. V srdci. Přibližně jednou za rok Ivan zavolá kytaristu Honzu Ponocného, ať sežene muzikanty, pošle mu seznam písniček, které se mají naučit, pak přiletí do Prahy a společně objedou několik festivalů nebo klubů. Prostě místa, kde mají zájem. „Hlavně smích a žádný stres,“ kýve Ivan spokojeně hlavou. Telefon mu nezvoní zdaleka tak často jako v devadesátých letech. Ale když se někdo ozve, napíše mu písničku, protože hrát ani skládat ve volných chvílích nepřestal nikdy. Tak proč by měl teď. Zvlášť když na poslední tři alba získal skvělého parťáka v podobě Cindy, jež se přirozeně stala jeho dvorní textařkou.

Dole v domě má vlastní studio, žádný výkřik současné techniky, ale osvědčené věci, s nimiž si vystačí. Desky si točí ve vlastní produkci a skoro celé sám. Všechno to vzniká jenom z čiré radosti. Svůj hold CBGB, skladbu Wasn’t It Great, nakonec nahrál na téměř samý závěr posledního alba Colors, které vyšlo v půlce roku 2018. Když se teď Ivan naposledy rozpomíná na všechny ty detaily, co zažil, sám ví nejlíp, že skvělé to opravdu bylo. „Já už dělám jenom věci, které mě baví. Obecenstvo je pořád bezvadný. To musím říct. Všechny koncerty vyprodané. Dělám to z radosti a jsem rád, že jsem to ještě schopen dělat,“ říká spokojeně.

Ve světě i v muzice se toho za víc než sedmdesát let jeho života změnilo opravdu hodně. Vlastně takřka všechno. Ale to, proč kdysi ještě jako kluk hudbě propadl, ani o kousek. Jeho vášní zůstaly písničky, jež stojí na silné melodii. „Do toho jsem pořád stejně zažranej. Chceš něco slyšet?“ usměje se náhle a bere do ruky kytaru. Sedí dole, ve svém studiu. Kolem sebe všechny ty báječné nahrávky, které vymyslel a udělal a o nichž jsme spolu celou dobu mluvili. Je mu jedno, že nás teď od sebe dělí přes sedm tisíc kilometrů. Že u něj je ráno a u mě večer a příjem nám občas vypadne, zpozdí se nebo není tak kvalitní, abychom si správně rozuměli.

Ivan přece nikdy neztrácí čas zbytečnostmi. Tak proč by s tím měl začínat zrovna teď. „Já už mám polovinu nové desky hotovou,“ pronese pak jakoby mimochodem. Napadne mě, že ten chlápek je vážně stroj na písničky. A on na to odvětí, jako by snad slyšel, na co myslím: „Tak počkej, něco ti zahraju.“

Honza Vedral