Ukázka:

1. Leden: nekteré labute jsou bílé

Závěrečný pohovor ve společnosti Serious Cybernetics Corporation jsem absolvoval přímo u šéfa ostrahy – Tyrela Johnsona. Jednoho z těch urostlých mužů kolem pětapadesátky, kteří díky zdravé životosprávě a pravidelnému cvičení nenabírají tuk a naopak se zhutňují a nabývají pevnosti týkového dřeva. Muže se snědou pletí a krátkými šedými vlasy, oblečeného v tmavomodrém, na míru šitém obleku s jemným proužkem a v citronově žluté bavlněné košili bez kravaty. Jelikož zbytek osazenstva budovy volil svršky z různých úrovní pohodově neformální škály, oblek byl vyjádřením určitého postoje – a byl jsem rád, že jsem po něm sáhl i já sám.

Podle pastelových stěn, nepříliš stabilního nábytku z nerez oceli a slov Zeptejte se mě na mou poezii, vykroužených na jedné stěně písmem MS Comic Sans, jsem usuzoval, že pan Johnson si svou kancelář nezařizoval sám. Spočíval jsem na nízké pohovce banánově žluté barvy, zatímco on seděl se založenýma rukama na okraji svého psacího stolu. Všiml jsem si, že nemá k ruce žádné poznámky. „Peter Grant.“ Mluvil s nějakým karibským přízvukem, nejspíš trinidadským, i když je mezi sebou neumím rozlišit. „Dvacet osm let, Londýňan, hned několik úspěšně zvládnutých zkoušek po základní škole, třikrát nadprůměrný výsledek u maturitní zkoušky, a přesto jsi nepokračoval v dalším vzdělávání, dělal jsi pro Tesco, dvě menší maloobchodní společnosti, pak je tu něco s názvem Kancelářské služby Spinnaker – to bylo co?“ „Úklid kancelářských prostor.“ „Takže s mopem si rozumíš?“ usmál se. „Bohužel,“ odpověděl jsem a statečně odolával nutkání přidat na konec každé věty pokorné „pane“.

Tyrel Johnson přestal být policistou v roce, kdy jsem přišel na svět, ale některých věcí se očividně nikdy nezbavíte. Uvědomil jsem si, že s tímhle se možná budu muset potýkat i já sám. „Dva roky jako pomocný strážník… potom jsi nastoupil k metropolitní policii, a než jsi její řady opustil, vydržel jsi tam šest let.“ Přikyvoval, jako by mu to dávalo dokonalý smysl – kéž bych to mohl říct sám o sobě. „Po zácviku jsi pracoval na oddělení pro vyšetřování specializované, organizované a hospodářské kriminality,“ pokračoval Johnson. „Tam jsi dělal přesně co?“ Bylo dohodnuto, že by bylo ve všech ohledech kontraproduktivní, kdybych se zmiňoval o speciálním vyhodnocovacím útvaru, jinak zvaném „Rozmar“, známém také jako „Bože, tihle ne“. To, že u metropolitní policie existuje útvar, který se zabývá divnými šílenostmi, se v rámci sboru obecně ví; že v něm pracují policisté školení v magii, není tak úplně tajemstvím, ale rozhodně je to něco, o čem se nikdo nechce bavit. Zvlášť u přijímacího pohovoru. „Operace Lunapark,“ řekl jsem. „O té jsem nikdy neslyšel.“ „Nigerijské penězokazecké gangy.“ „Utajená?“ „Ne,“ já na to. „Výslechy, výpovědi, následná šetření – znáte to – rutinní práce v terénu.“ „Co kdybychom se dostali k tomu hlavnímu?“ zeptal se Johnson. „Proč jsi od policie odešel?“

Johnson, sám coby bývalý policajt, dosud musel mít u londýnského sboru kontakty – a musel si mě proklepnout, jen co se můj životopis objevil v užším výběru. Ovšem fakt, že jsme tenhle pohovor vůbec podstupovali, naznačoval, že neví všechno. „Ve vazbě došlo k úmrtí,“ řekl jsem. „Suspendovali mě.“ Mírně se předklonil, aby následujícím slovům dodal náležitý důraz. „Tak jak, synku? Mohls za to?“ Podíval jsem se mu do očí. „Měl jsem to předjímat, a nezareagoval jsem dostatečně rychle, abych tomu zabránil,“ odpověděl jsem – je mnohem a mnohem snazší lhát, když říkáte pravdu. Přikývl. „Vždycky musí být někdo, na koho se to svede. Nezkoušels to ustát?“ „Pobízeli mě, abych přešel jinam,“ řekl jsem. „Někdo musel odejít a nechtěli to moc rozmazávat.“ Neřekl jsem, kdo byli ti „oni“, ale Johnsona, který uvážlivě přikyvoval, to očividně netrápilo.  

„Co si myslíš o počítačích?“ zeptal se, čímž dokázal, že i výslechový úskok spočívající v nečekané změně tématu patří k věcem, kterých se po odchodu ze Sboru nikdy nezbavíte. Vždycky je to „Sbor“, s velkým „S“, jako by platilo, že když v něm jste, neumíte si představit být součástí něčeho jiného. Prostě buď sám sebou, řekla mi Beverley, když jsem se ráno oblékal. „Jednou jsem hrál dvacet čtyři hodin v kuse Red Dead Redemption,“ řekl jsem. Johnson přimhouřil oči, ale ve způsobu, jak stiskl rty, bylo patrné pobavení. Vzápětí však trochu vyprchalo. „Budu k tobě upřímný. Ve standardním režimu bys byl na tuhle práci trochu překvalifikovaný. Ale mám problém.“ „Ano, pane?“ Snažil jsem se ve tváři udržet výraz nevzrušeného zájmu. „Někdo mezi našimi zaměstnanci nemá nejčistší úmysly,“ vysvětlil a já se uvolnil. „Cítím, že tady máme krysu. Nemám čas dotyčného vyhmátnout, takže potřebuju krysaře, někoho, na koho se můžu spolehnout, že odvede pořádnou práci.“ „Dělal jsem na Oxford Street. Chytání krys je moje specialita.“ „Ano,“ pronesl pomalu. „Na tohle by ses hodil – kdy můžeš začít?“ „Třeba hned.“ „Jo, to by byla paráda,“ řekl Johnson. „Ale napřed tě musíme protáhnout osobním, takže to necháme na pondělí. Hned pěkně zrána.“ Sklouzl ze stolu, narovnal se a já jsem vyskočil na nohy. Podal mi pravici – bylo to, jako bych si rukou třásl se stromem. „A jenom aby bylo jasno,“ řekl, aniž mě pustil. „Bez ohledu na to, co si budou myslet ostatní – včetně samotného vrchního hobita –, pracuješ jen a pouze pro mě. Jasný?“ „Ano, pane.“ „Výborně,“ řekl a vyprovodil mě z budovy.

...............

překlad Milan Žáček