Ukázka:

Záhy vyjde najevo, že když měla Marie návštěvu, Jaroslav se ukrýval v dutině pod slamníkem v zastlané posteli, v novém bytě se schovával v oné dřevěné bedně a v posledním příbytku pak ve skříni, v níž měl za šatstvem přizpůsobené sezení. „V tomto novém bytě jsem již žádnou skrýš v posteli neměl a v případě, že někdo cizí do bytu přišel, se kterým jsem se nechtěl setkat, odešel jsem do pokoje, kde jsem se uschoval do skříně. V této skříni jsem seděl pouze po tu dobu, když se u nás někdo cizí zdržoval,“ vylíčí zadržený Maršík při devátém výslechu v pořadí po zadržení 22. dubna 1959.

Jeho úkryt znaly rodiny bratrů i choť Vlasta Maršíková. Výpovědi příbuzných i sousedů dochované v Archivu bezpečnostních složek jsou nejednoznačné v tom, jak často do bytu Marie rodinné návštěvy docházely. Ale je pravděpodobné, že velmi sporadicky. Párkrát za celých deset let. Manželka Vlasta zřejmě nikdy. Pokud ji tedy příbuzní při výsleších jen zarputile nechránili. V Bavorově se občas objeví fáma, že se Jaroslav Maršík ukrývá v okolí. Například u Vlasty Vozábalové, toho času vychovatelky v jeslích ve Vodňanech a manželky dalšího uprchlého esenbáka Františka Vozábala. Ale všechny drby rychle odezní. Místní se příliš nepozastavují ani nad tím, že skleněné výplně jednoho z oken u bytu jeho sestry jsou nepochopitelně natřené zelenou barvou. Zarážející je to o to víc, že místní okrskový zmocněnec Veřejné bezpečnosti má z úřadovny výhled přímo na dvůr stavení, v němž Maršíková žije. Že by něco tušili, nepřiznají ani sousedé v domě, kde přebývá celkem až pět rodin.

Dělník Rokúsek a jeho žena či důchodkyně Fikošová, jejíž syn je nadporučíkem Pohraniční stráže, nevědí nic. Člen závodní stráže Josef Krš s manželkou či jeho bratr Václav, důchodce, který bydlí hned vedle, nechápavě kroutí hlavou. „Že se tu roky schovával uprchlý zločinec? Hned tady vedle? Vůbec nic nevíme,“ tvrdí svorně. O ženu Václava Krše posléze StB projeví zájem, protože v souvislosti s převody lidí přes státní hranici již kdysi byla ve vězení. Podezření, že by pomáhala Maršíkovi, se ovšem nepotvrdí. V českobudějovické věznici podstoupí Jaroslav Maršík během dubna a  částečně května minimálně jedenáct výslechů. „Po celou dobu mého ukrývání jsem v žádném případě z místnosti nevycházel, ani jsem nechodil ven na záchod, protože jsem se obával, že by mě mohl někdo vidět. Pro osobní potřebu jsem používal nádoby od povidel, které pak sestra po mně vynášela,“ vypoví tři týdny po zatčení Maršík. „Pokud sestra chodila do zaměstnání, tak mě v bytě zamykala. Rovněž tak, i když byla doma, zajišťovala dveře zástrčkou a to proto, abych v případě příchodu nějaké cizí osoby do bytu se měl možnost ukrýt do skříně. Ve večerních hodinách, když sestra někam odešla, jsem byl v bytě po tmě, a to z toho důvodu, aby nedošlo k mému vyzrazení,“ dodá.

Policisté mu při zatčení a následné domovní prohlídce zabaví několik věcí z toho mála, co tvoří jeho velmi skromný majetek. Ale i tyto předměty jsou součástí tohoto příběhu, i drobnosti dokreslují postavu Jaroslava Maršíka. Vyšetřovatelé odnesou z bavorovského bytu štos pětadvaceti fotografií, hlavně jeho ženy a dcer, osahaný sešit obsahující soubor projevů pronesených na národní slavnosti v osvobozených poválečných Prachaticích, dále drobný zelený kapesní kalendář z roku 1949 a sedmnáct Maršíkových kreseb, které vyvedl tužkou. Jde o zvětšeniny podobenek jeho dětí a kresby pornografického charakteru. Ve žlutém kufru má pak uschováno čtrnáct různých dopisů, výstřižky z novin, listinu Zemského velitelství SNB v Praze o jeho propuštění ze služeb sboru z 20. srpna 1948, neplatnou protektorátní spořitelní knížku se zůstatkem 9191,8 korun datovaným k roku 1944, členský průkaz Revolučního odborového hnutí a občanský průkaz vydaný pod číslem 39869 Ústředním národním výborem v Praze 28.  dubna 1949. Několik dní před tím, než na deset let zmizel.

Vyšetřovatelé hned první den vyzpovídají i ztrápenou sestru Marii. „Tehdy v roce 1949 po příchodu mého bratra ke mně do úkrytu mi říkal, že prý se u mě zdrží pouze asi tři dny a že uprchne do zahraničí, aby zde nebyl dopaden. Já jsem mu to však rozmluvila, neboť byl tehdy po zápalu plic a nechtěla jsem jej na cestu pustit. Říkala jsem mu, aby u mě zůstal až do doby, kdy se v republice změní poměry,“ vypoví Marie Maršíková v den, kdy je její bratr dopaden. „Oba jsme počítali s tím, že se poměry nějakým způsobem urovnají, že ti, co uprchli do zahraničí, se opět vrátí a pak se bude moci i můj bratr přihlásit a žít opět na svobodě,“ doplní.

.......................