Jak přežít 72 dní na sněhu uprostřed velehor?

Když se 13. října 1972 stroj zřítil po nárazu do jednoho z vrcholků při špatné viditelnosti, ti, co přežili, byli buď členové uruguayského ragbyového týmu nebo jejich rodinní příslušníci. Většina z nich viděla za těchto okolností poprvé sníh, byla oblečena jen zlehka, na nohou mokasíny. Mladí kluci si těsně před pádem vyprávěli, jak budou v Chile balit holky. Byli z dobrých středostavovských rodin, chodili do dobrých škol, byli to katolíci a o hladu věděli jen to, že když není včas oběd a nedá se to vydržet, musí si člověk otevřít lednici a dát si rychle aspoň jogurt.

Najednou se ocitli uprostřed velehor, na sněhu, mezi mrtvými a raněnými. Nejprve se utěšovali, že je najdou a zachrání. Ale z ještě fungujícího tranzistoru se po několika dnech dozvěděli, že už zrušili pátrací akci. Když došlo jídlo, dohodli se, že budou jíst ty, co už zemřeli. Tohle anticivilizační a nekřesťanské rozhodnutí zachránilo těm, co přežili, život. Při obhajobě zoufalého činu jim dal rozhřešení i tehdejší papež Pavel VI.

Přemluva:

Carmen Posadas

Jak se stane, že nějaká událost zůstane v povědomí celého světa ještě čtyřicet let poté, co k ní došlo? Aby takový příběh přežil, musí ho tvořit vhodně poskládané přísady tragédie, epiky, lidské nezlomnosti, přátelství, bolesti, smrti, vynalézavosti a naděje. Pokud k tomu přidáme mládí, krásu a nevyhnutelné, ale zároveň děsivé rozhodnutí, máme všechny prvky legendárních hrdinských činů. Proto není obtížně pochopit, proč se na tragédii v Andách od roku 1972 vypotřebovaly řeky, ne-li moře inkoustu. Nicméně Z ticha není jen jednou z mnoha knih na dané téma. Eduardo Strauch ve spolupráci s Mireyou Soriano nehodlají po iksté vyprávět příběh, který všichni známe a obdivujeme.

Vytkli si mnohem odvážnější cíl. Z dálky, a zejména s moudrostí uplynulého času opět nastupují do osudového vojenského letounu Fairchild uruguayské armády a líčí vše znovu, avšak jinak, z nového úhlu. V jejich vyprávění najdeme bod po bodu vše, co se odehrálo: příhody na cestě, havárii, první dotek smrti, počáteční ochromení, děsivou jistotu, že jsou na všechno sami, rozhodnutí jíst lidské maso, lavinu, průzkumné výpravy, záchranu… Ale Eduardo s Mireyou jdou dál. Z ticha nepředstavuje cestu do minulosti, nýbrž do nitra lidské duše. Duše Eduardovy i jeho druhů z tragického letu. Jak se prožívá strach? O čem k nám promlouvá ticho? Lze v pekle zakoušet štěstí? Jak se stane, že někdo se potopí, kdežto jiní, třeba i slabší nebo méně chytří, se promění v hrdiny? Jak může být instinkt přežít ovlivněn láskou, přátelstvím, rodinou? Může se konzumace lidského masa stát jakýmsi společným proměňováním? Jak se dá žít se smrtí, s cizími démony, ale zejména s démony vlastními?

Všechny tyto zásadní životní otázky a spousta dalších nám defilují před užaslýma (a občas zděšenýma) očima a zvou nás na cestu do hor. Ne do bílého pekla, v němž přežil Eduardo se svými druhy dvaasedmdesát dnů, ale do jiných hor, stejně strmých a tajemných, do našeho vlastního života. Z ticha však není žádný psychologický manuál o sebepřekonávání. Ani hloupá příručka, jaké se anglicky nazývají „How to“: jak být šťastný, jak triumfovat, jak zbohatnout. Je to inteligentní, citlivé svědectví člověka, který se v době zralosti ohlíží za životem. Ne aby mu porozuměl, a už vůbec ne aby ho ospravedlnil, ale aby se na něj podíval jinýma očima. Očima, které se nedívají ven, nýbrž se obracejí dovnitř, k nejskrytějším, nejosobnějším věcem, kde stejně jako ve velehorách vládne tajemství, a zejména ticho.

překlad Anežka Charvátová