Hommage to Donbas

Ondřej Soukup

Vypadla na mne při přerovnávání starých papírů. Na tiskárně vytištěná jízdenka ukrajinských státních drah. Pan Ондржей Соукуп se 10. února 2022 přemisťoval z Mariupolu do Kyjeva ve vagonu číslo 13 a jeho lehátko mělo číslo 17. Pamatuji si to dobře. V Mariupolu jsem strávil pět dní a k vlaku mě odvezli kamarádi, zpravodaj Českého rozhlasu Martin Dorazín a fotografka Iva Zímová. Byl jsem utahaný, ale plný optimismu. Mluvil jsem za ten necelý týden s desítkami lidí nejrůznějších politických názorů. „Hele a nechcete se se mnou bavit o tom, jak je ve městě panika, že začne válka?“ uvítal mě mluvčí mariupolské radnice Petro Andrjuščenko. Po městě tehdy jezdily štáby všemožných světových televizí a jiných médií. „My se nebojíme, protože válka tady za posledních osm let nikdy neskončila. Fronta je odsud třicet kilometrů. Už jsme si na to zvykli,“ říkal mi Ivan Siniepalov, polyglot, který mne překvapil tvrzením, že právě překládá Orhana Pamuka z turečtiny do ukrajinštiny. Když jsme se viděli naposledy před pěti lety, tak se mi ani nesvěřil, že se učí i turecky – k dalším asi osmi jazykům, které tou dobou ovládal.

„Jasně že vám ukážu město. Tady je toho tolik zajímavého, spousta lidí vnímá Mariupol jako industriální město sovětských dob, ale my máme mnohem zajímavější historii. Pojďme se potkat před vchodem do divadla, to asi víte, kde je,“ napsala mi historička z mariupolské státní univerzity Olga Děmidko. Samozřejmě že jsem věděl, kde je divadlo, jeden z hlavních orientačních bodů ve městě. Ostatně, bydlel jsem v bytě asi tři sta metrů od něj. Olja mi tehdy poskytla exkurzi, za kterou by se nemusela stydět profesionální průvodkyně. Viděl jsem první kino v Mariupolu, dvůr, kde místní excentrický sochař umisťoval své výtvory, polorozpadlý dům, který si ještě před bolševickou revolucí postavil místní doktor německého původu, a došli jsme až k moři. „Tady by mohlo být turistické letovisko,“ říkala mi Olja.

Odjížděl jsem z Mariupolu s přesvědčením, že žádná válka nebude. Protože to nedávalo žádný smysl, ať jsem to počítal z jakékoliv strany, nevycházelo mi, co by tím Kreml mohl získat. Ať už z geopolitického hlediska, nebo i toho místního. Všechno, co do té doby Moskva dělala, vedlo k přesně opačnému výsledku. Před rokem 2014 se podpora ukrajinské společnosti vstupu do NATO kolébala mezi osmi a dvanácti procenty. Po anexi Krymu a rozpoutání války podpora stoupla na do té doby nevídaných šedesát procent. Musí přece vědět, jak se ukrajinská společnost za posledních osm let změnila. Vždyť tu musí mít spoustu zdrojů, mnoho ukrajinských důstojníků studovalo v dobách SSSR v Moskvě, existuje obrovské množství smíšených rodin, spousta lidí z Kremlu a jeho okolí měli spolužáky z Ukrajiny. Přece museli vědět, že Ukrajinci se budou bránit, včetně těch, se kterými někde na kolejích před dvaceti a více lety pili vysokoprocentní nápoje pochybného původu! Ne, tohle nedávalo žádný smysl.

O dva týdny později mne o půl šesté probudila manželka se slovy: „Začalo to. Bombardují Kyjev.“ Ano, těch signálů bylo hodně, západní politici neustále hovořili o tom, že Kreml může zaútočit. Ale upřímně řečeno, přišlo mi to jen jako válka slov. Tím spíše, že jsem měl pocit, že Kreml začal vyhrávat. Francouzský prezident Emmanuel Macron trpěl mnohahodinové monology Vladimira Putina o tom, jak Západ Rusku ubližuje, jeden britský ministr prohlásil, že by bylo dobré, kdyby se Ukrajina sama rozhodla nevstupovat do NATO. Moje víra, že k útoku nedojde, ale zaznamenala trhlinu čtyři dny před válkou při Putinově projevu. Ten byl až pozdě večer, tak jsem si otevřel láhev vína a začal poslouchat další pseudohistorický exkurz šéfa Kremlu o tom, že Ukrajinu vytvořil Vladimir Lenin. Tak aspoň že už netvrdí, že ukrajinský národ vymysleli v rakousko-uherském generálním štábu, jako posledně, ušklíbl jsem se. Pak se ale Vladimir Putin podíval do kamery a prohlásil, že Ukrajinci se Leninovi odvděčili tím, že odstranili jeho sochy. „Říkají tomu dekomunizace. Dobře, tak my vám ukážeme dekomunizaci,“ prohlásil důrazně. Ruka se skleničkou mi ztuhla. A sakra, tady máme problém. S racionalitou je konec.

A vzápětí jsme se probudili do války. „Něco vybuchlo u přístavu. Ale všechno funguje, internet i elektřina,“ napsala mi Olja z Mariupolu. Podobně zněly zprávy i od dalších lidí, které jsem tam potkal. Někteří raději z města odjeli. „Přišli za mnou z tajné služby SBU, že získali od ruských zdrojů seznam aktivistů, kteří mají být zlikvidováni. S tím, že mě nedokážou chránit. Tak jsem se sbalil a odjel do Záporoží,“ líčil mi Ivan Siniepalov. Po pár dnech se ale Mariupolané začali odmlčovat. „Mobilní signál funguje sotva pár hodin denně. A taky přestala téct voda. V obchodech už skoro nejsou žádné potraviny,“ napsala mi Maria, podnikatelka, která mi teprve dva týdny předtím ukazovala svou novou linku na výrobu zmrazených polévek a dělila se se mnou o plány na její další rozšiřování. Pak už bylo ticho. Žádné zprávy.

Až po dvou týdnech. A líčily obraz zkázy, který si člověk obtížně dovedl představit. Nakonec se ozvala i Olja. Byla se svým tříletým synem v Dnipru a mířila dále na západ. O pár dní později jsem s ní seděl ve dvoře jednoho domu na pražském Starém Městě. „Říkali jsme si, že jsme připraveni, ale když to začalo, tak se ukázalo, že na něco takového jsme se nepřipravili,“ vyprávěla Olja. Bydlela na okraji Mariupolu, ve čtvrti, které se v postsovětském prostoru říká „soukromý sektor“. Tedy většinou dřevěné domky, často se suchým záchodem. Ovšem postupně si tu začali stavět své domy i zámožní podnikatelé. Oljin problém byl, že neměla auto. Její bývalý manžel pracoval v Německu a ona zůstala s tříletým synem, rodiči a téměř devadesátiletou nepohyblivou babičkou. Nefungovala elektřina ani telefonní spojení, netekla voda a zásoby potravin rychle docházely. „Byli jsme odkázáni jen sami na sebe. V centru ještě pomáhali dobrovolníci, ale u nás nic nebylo,“ vzpomínala Olja.

Jak se fronta začala přibližovat k městu, začali bombardovat i její čtvrť. „V naší ulici si jeden podnikatel postavil dům. Vysoká zeď, všechno jako obvykle. Věděla jsem, že má tři auta. Tak jsem vzala všechny úspory, asi sedm tisíc dolarů, a šla ho poprosit, aby mi to nejstarší auto prodal. Říkala jsem mu, že potřebuju odvézt alespoň syna. Jenže on byl proruský a řekl mi, že to je v pohodě, za chvíli přijdou ‚naši‘ a všechno bude v pořádku,“ vzpomíná Olja. Když bomby začaly padat i v jejich čtvrti, tento soused byl přirozeně první, který naložil manželku a dceru do svého SUV a zmizel. Jiný soused, profesionální řidič kamionu, vzal věci do svých rukou. „Normálně jsme vypáčili garáž, on tam nějak spojil dráty a vyrazili jsme. Nechali jsme mu tam vzkaz, že to auto zaplatíme. Já musela nechat doma rodiče, nevešli bychom se tam. Ale máma mi řekla, ať nejsem blbá, že musím zachránit syna,“ říkala mi Olja a bylo vidět, že ji to nesmírně trápí. S rodiči neměla žádné spojení. Teprve o několik týdnů později se dozvěděla, že jsou v pořádku. Ale babička zemřela.

Olja nyní spolu s tříletým Daňou bydlí u nás v domě v Praze. Na pracovním stole mi leží sádrový ozdobný talíř s panoramatem Mariupolu. Čistý kýč, ale dostal jsem ho od Andreje, majitele krámku s řemeslným pivem, v únoru jsme prokecali snad tři hodiny. O pivu, o daních, cenách elektřiny a budoucnosti Mariupolu. Dnes nevím, co s ním je, přestal odpovídat na zprávy. Dívám se na naivní obrázek pravoslavného kostela a divadla. Uvědomuji si, že končí určitá etapa mého poznávání východní Ukrajiny. Už to nikdy nebude jako dřív. Na Donbas a vůbec na východ a jih Ukrajiny jsem začal jezdit na přelomu tisíciletí. Za tu dobu jsem strávil stovky hodin ve vlacích, v autobusech a maršrutkách. Spal jsem v bizarních hotelech, eklekticky mísících estetiku 90. let s tradicemi sovětského servisu. Ale také doma u různých, nesmírně pohostinných lidí. Městem, kde jsem byl suverénně nejčastěji (dobře, nepočítaje Kyjev), byl Luhansk. „Proč tam vůbec jezdíš? Vždyť tam je to naprosto šílený,“ ptal se mne před mnoha lety jeden můj kamarád ze Lvova. Dobrá otázka. Uznávám, že Luhansk není úplně turistická destinace. Doněck, v době kdy jsem tam začal jezdit, tedy před dvaceti lety, také nebyl megapolí, jakou jsme znali po fotbalovém mistrovství Evropy v roce 2004. Ostatně i v Mariupolu jsem zažil cestu tramvají, kdy jsem mohl skrz díru v podlaze sledovat koleje. A to nemluvím o městech jako Kryvyj Rih, kde jsem měl intenzivní pocit, že vodu z kohoutku bych neměl přibližovat k otevřenému ohni, protože by mohl nastat výbuch. Projížděl jsem i hornickými městečky, kde byla polovina oken v typických čtyřpatrových domech přezdívaných chruščovky, podle někdejšího generálního tajemníka SSSR, zazděná. Jejich obyvatelé odešli pryč. Každý z nás, kdo tam jezdil, má podobné historky.