Ukázky:

Tinder lze použít i jako nástroj pasivně agresivní komunikace mezi přáteli. Kdysi dávno jsem měla extrémně nepořádnou spolubydlící, která po sobě nikdy neumývala nádobí a tvrdila, že má moc práce – přitom trávila celé hodiny na Tinderu.

Jednou mi došla trpělivost, vyfotila jsem horu jejích špinavých talířů, udělala jim seznamovací profil a nastavila takové parametry, aby bylo jasné, že se jí dřív nebo později zobrazí.

Jméno: Tvoje špinavé nádobí

Bio: Čekám na tebe, Hanko. Chci na sobě cítit tvoje ruce, Hanko!

Trvalo to sice několik hodin, ale pak se rozrazily dveře a do kuchyně vešla Hanka, celá rudá, s mobilem v ruce. Beze slova si nandala rukavice (při seznamování na Tinderu je důležité používat ochranu) a postavila se ke dřezu. Další den si sbalila kufry a odstěhovala se. Asi se na Tinderu seznámila s jiným bytem, kde může nechávat talíře se zbytky jídla tak dlouho, až se ze dřezu stane improvizovaný kompostér, kde pomalu, ale jistě klíčí nové biokultury.

***

Můj první a poslední pochod hanby následoval poté, co mnou ráno třásl zděšeně muž, v jehož posteli jsem se probudila.

„Jani, Jani, vstávej,“ drmolil naléhavě. „No tak sakra, vstávej, je skoro sedm, dneska se vdáváš!“

Pro vysvětlení, proč mi říká „Jani“ a proč si myslí, že se vdávám, se v příběhu musíme vrátit o dvanáct hodin dříve.

Byl pátek večer a já jsem se zachumlala doma s hrnkem heřmánkového čaje a meduňkovou pleťovou maskou (zkrátka louhovaná v bylinkách zevnitř i zvnějšku), rozhodnutá udělat si klidný večer, třeba si přečtu Hamleta. (OK, pustím si Lvího krále, to je v podstatě ten samý příběh, akorát s chlupama.)

V 19.10 mi zazvonil telefon.

„Nechceš si jít sednout? Jen tak na chvíli…“

„Jít si jen tak na chvíli sednout“ je dámský ekvivalent slovního spojení „jít na jedno“. Stejně jako „jít na jedno“ nikdy nezahrnuje jen „jedno“, tak „jít si na chvíli sednout“ občas zahrnuje tanec na střeše zaparkovaných vozů a pokus ukrást dopravní značku.

S kamarádkou Kat jsme zamířily do mexické restaurace a daly si ovocné margarity (to je pitíčko bohů – chutná jako zmrzlina, která snižuje vaše kognitivní schopnosti, ale naopak zvyšuje vaše umění twerkovat). Brzy padl geniální nápad – někoho sbalíme.

Na baru stál kluk, který se mi líbil (respektive, margaritové Lucii přišel naprosto neodolatelný). Typ – princ William, akorát bez pleše. Vzala jsem papírek a načmárala na něj vzkaz.

„Dejte to tamtomu pánovi, por favor.“

Sledovala jsem, jak mexický číšník předává princi Williamovi lísteček. Oba se podívali mým směrem. Hezoun se usmál a pak rozbalil můj vzkaz. Koutky mu okamžitě spadly.

„Moc vtipný!“ křikl na mě dědic britské koruny a otočil se zády.

Kat byla zmatená.

„Cos tam napsala?“

„No… napsala jsem: Kdybychom byli na Tinderu, svajpla bych tě doleva.“

„Ty vole, doleva znamená, že ho nechceš!“

Levice a pravice, to mi vždycky dělalo problém. Proto dodnes nemám řidičák, mám totiž podezření, že bych na křižovatce pustila volant a začala zkoumat, kterou rukou píšu, a nechodím k volbám, abych to tam omylem nešoupla konkurenční partaji.

Po tomhle trapasu jsme se rychle vypakovaly z baru.

„Tak jdem asi domů, ne?“

„Jo jo.“

„Poslední drink někde?“

„Ofkórs.“

Zamířily jsme do irské hospody, kde měl právě koncert písničkář, který vypadal jako Sinéad OʼConnor v pánském provedení. Bohužel jsme však přišly pozdě a koncert už končil.

„Hrajte ještě dál!“

„Ne, sorry. Hraju tady znova zase zítra.“

„Aspoň jednu. Já se zítra vdávám!“

Jakmile to ze mě vylétlo, stalo se to pravdou. Do role nevěsty, která si vyrazila užít poslední noc předtím, než půjde pod čepec, jsem se tak vžila, že kdyby mi v tu chvíli někdo řekl, že to není pravda, ztropila bych scénu, jak si vůbec dovoluje mi takhle kazit můj velký den. Stala jsem se nevěstou se vším všudy – celá hospoda mi gratulovala, dostala jsem drinky zdarma, muzikant hrál jen pro mě.

A už to jelo. V dalším baru jsem pokračovala ve svém scénáři „nevěsty na tahu“. Potkali jsme tam partičku vysokoškoláků, kteří zapíjeli zkoušky.

„Čau, já jsem Prokop,“ představoval se mi týpek s brejličkami.

„Jana.“

Nové jméno padlo stejně spontánně jako tvrzení, že se budu vdávat, a s novým jménem přišla celá nová identita. Prokopovi jsem se představila jako Jana, květinářka, matka čtyřleté Rebeky. Vyprávěla jsem o malém květinářství, které vlastním („Lidi si myslej, že jen někde viju věnečky, ale je to ve skutečnosti tvrdý byznys, rozumíš?“), o pražském folklorním kroužku Moravěnka u Botiče, který vedu („Je to kus domova v tomto uspěchaném světě“), a o krušném životě single matky („Táta od Beky nás opustil, když jí bylo půl roku“), která konečně prožívá svůj happy end. Kat mi později řekla, že jsem o svém „novém“ životě mluvila tak zaníceně, až si chvílemi myslela, že ve skutečnosti jsem květinářka Jana, která se před ní dodnes vydávala za stand-up komičku Lucii.

S celou partou jsme pokračovali do Prokopova bytu na „jeden, ale už fakt poslední drink“.

Probudila jsem se ráno jen ve spodním prádle v Prokopově posteli. Nebohý týpek stál nade mnou jako chodící stres.

„Jani, Jani, vstávej. No tak sakra, vstávej, je skoro sedm, dneska se vdáváš!“

Bylo mi trapné přiznat barvu, tak jsem svoji hru dohrála do konce. Spěšně jsem z podlahy sbírala něco nového, něco starého, něco půjčeného a něco modrého, čistila si zuby prstem a předstírala telefonát s družičkami (mazaně jsem vytušila, že by bylo značně nevěrohodné, kdyby nevěstu ve svatební ráno nikdo nehledal), rodiči, a dokonce i dodavateli falešného cateringu. („Vím, že mám zpoždění, ale to nic nemění na tom, že tam chci kuře à la bažant, a ne bažanta à la kuře!“)

Cestou domů jsem se cítila rozbitá jako Mufasa, který byl právě shozen ze skály svým bratrem Scarem, soužená výčitkami svědomí. Došla jsem ke dvěma závěrům:

1. Bolí mě hlava tak, jako by mi o ni včera někdo rozbíjel talíře.

2. Za všechno může Jana. Lucie je z obliga, ale Jana je fakt kráva.

***