Co to vlastně je ta cliftonka?

Ukázka:

O oblibě cliftonek svědčí to, že v průběhu první poloviny 20. století vycházely v celkem šesti emisích, ovšem s tím, že jednotlivá vydání většinou nerespektují číslování původní řady, kterou představuje série 275 sešitů osmerkového formátu o rozsahu 32 stran, vycházejících poprvé v letech 1906 až 1918 a označených titulem Detektivní novelly. Jejich hlavní hrdina, soukromý americký detektiv pojmenovaný Léon Clifton, v nich vypráví čtenářům o svých kriminalistických úspěších v době, kdy byl „aktivní“, tedy zhruba od sedmdesátých let 19. století až po začátek století dvacátého. Vydavatelem byl karlínský nakladatel Rudolf Storch (1857–1916)19 a pravděpodobným autorem jejich většiny – sešity byly striktně anonymní – Alois Bohumil Šťastný (1866–1922).

Žádná z edicí Detektivních novel (DN1 až DN6) nenesla označení „cliftonka“. Jednotlivé řady DN1 až DN4 přinášely na obálce, případně na titulní straně informace typu: „Sbírka nejlepších detekt. / povídek a novell – – – / Každý svazek ukončen“, a variabilní podtitul Dle zápisků amerického detektiva Léona Cliftona / Z pamětí amerického detektiva Leona Cliftona. Výraz „cliftonka“ byl nicméně natolik populární, že pronikl i do řady pojednání o jazyku („Nekrátí se tam, kde by vznikl tvar ne dost jasný; říká se cliftonka, nikkarterka, wallacka, ale vždycky jen mayovka, protože by mayka bylo nezřetelné.“). Je třeba poznamenat, že podobné, víceméně pejorativní označení pro typ populární literatury vznikal porůznu i v jiných jazykových oblastech, například v desátých letech hojně používané slovo „pinkertonovština“ vstoupilo do ruského jazyka. Přeneseně se pak pojmenování „Clifton“ nebo „Klifton“ začalo v průběhu let používat též při poněkud hanlivém označování policie nebo detektivů vůbec, a to zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století, kupodivu i napříč dobovým rozvrstvením literatury přes tvorbu ineditní a exilovou (např. Jan Pelc v …a bude hůř: „Kliftoni berou jednoho slušňáka po druhým, opisují si občanky a pouštěj je.“) až po oficiální (Václav Dušek: „Mohl bych zajít ke kliftonům a říct jim, že vím, kde je Ball.“; Stanislav Rudolf: „Tam ho nejspíš tihle cliftoni vyšťourali.“).

První svazek DN1 vyšel v karlínském nakladatelství Rudolfa Storcha v roce 1906, a to počátkem června – v danou chvíli se nejednalo o zdánlivě nic převratného. Sešitové knihovny s uzavřeným příběhem v rozsahu dvou archů byly už od osmdesátých let 19. století běžnou součástí vydavatelské praxe. Často se vyznačovaly barvotiskovými obálkami a byly určeny nejširším lidovým vrstvám, zejména pak mládeži, a proto také mnohdy měly poučné a mravoučné poslání. Tematicky zpravidla adaptovaly – anonymně a bez ohledu na autorská práva – zahraniční látky. Tyto uzavřené sešitové řady ovšem nesmíme zaměňovat za vydávání sešitových románů na pokračování, které zahrnovaly zejména kolportážní (tedy „krvavé“, „lidové“ nebo „ukrutné“) romány, vycházející od šedesátých let 19. století. K jejich popularitě přispěla činnost nakladatelství Zikmunda (Sigmunda) Bensingera (1825–1896). Ten si od roku 1861 „vydáváním krvavých románů, jichž prodával tisíce, získal […] velmi špatnou pověst. […] Touto ukrutnou literaturou, kterou dovedl svými dotěrnými kolportéry vnutit mezi lid, ubil Pospíšilovu Domácí bibliotéku a Kobrovy Slovanské besedy.“ Bensingerem vydávaná mnohasvazková díla vycházela periodicky v sešitech, jež byly distribuovány ve venkovském nebo dělnickém prostředí agenty/kolportéry. Ti získávali předplatitele kromě argumentačních schopností a pikantností nabízené produkce také nabídkami prémií, které tvořily zpravidla reprodukce obrazů (mnohdy s náboženskou nebo historickou tematikou). Právě tuto podobu distribuce spojenou s charakterem produkce Bensingerova nakladatelství dlouhodobě kritizovaly knihkupecké spolky.

Michal Jareš

............