Ukázka:

PROLOG

Melanie Simpsonová seděla naproti matce a starší sestře Kathryn a zírala na stránku, kterou vytáhla z babiččiny závěti a držela ji mezi palcem a zmuchlaným kapesníkem v pěsti. „Tohle nedává žádný smysl,“ zamumlala a zaplavil ji zmatek. Matka sedící na druhé straně stolu nad miskou bonbonů M&M’s, které Kathryn používala jako odměnu při tréninku dvouletého syna Ryana na nočník, empaticky pokývala hlavou. „Já vím.“ „Myslela jsem, že mi babička nechá svůj dům a já budu žít tady ve Spring Hill s vámi všemi – opravím ho, udělám si z něj svůj… Mluvily jsme o tom už předtím…“ Hrdlo se jí sevřelo dojetím a oči se jí zalily slzami, když se snažila vytěsnit z mysli obraz babiččiny prázdné nemocniční postele. Nikdy by ji nenapadlo, že až půjdou do toho pokoje sbalit její věci, ona s nimi už zpátky domů nepůjde.

Melanie si prohrábla tmavě kaštanové vlasy a uvolněné prameny z culíku si zastrčila zpátky za ucho. Nepamatovala si, kdy se naposledy nalíčila nebo si zašla ke kadeřníkovi, poslední tři roky se starala především o babičku. Teď už sice o nikoho pečovat nemusela, ale stále se k tomu nemohla přinutit. Ráno sotva vstala z postele. „Mohl by to být nový začátek,“ řekla matka s očividně nuceným úsměvem. „Vždycky jsi tu malou vesničku na Floridě milovala, a ještě by sis mohla opravit dům.“ Melanie se na ni překvapeně podívala. „Viděla jsi ten dům?“ řekla a při pomyšlení na zchátralou budovu, kterou babička navrhovala Melanii koupit za dědictví, jí do očí vyhrkly nové slzy. Procházely kolem něj každý rok, když ve vesnici v Rozmarýnové zátoce trávily dovolenou, ale Melanie nikdy nebrala jejich úvahy o jeho opravě vážně.

„Je to finanční díra. Možná by bylo levnější ho prostě srovnat se zemí.“ Kathryn povytáhla obočí. „To je nápad,“ řekla, vzala si jeden bonbon a strčila si ho do pusy. Pak přisunula misku k Melanii, ale ta její gesto s uslzeným úsměvem odmítla. Melaniin pohled se vrátil ke slovům v závěti: Za předpokladu, že provedete nezbytné opravy stavby a zachováte zamýšlený styl domu. „Jednou jsem babičce řekla, že by z toho domu mohl být úžasný penzion. Snily jsme, jaké by to bylo, kdybych ho vlastnila, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že bude chtít, abych ho skutečně koupila.“ Rty se jí zachvěly. Přišla o všechno, aby se mohla o babičku postarat.

Jako by se její život rozdělil na dvě části, a když se hodně snažila, dokázala si ještě vzpomenout na dívku, která utekla do města, aby tam pracovala ve Starcross Creative, módní marketingové firmě s moderními kancelářemi a přímým vstupem do střešního baru nad nimi. Se snoubencem Adamem bydlela v luxusní výškové budově v exkluzivní čtvrti nedaleko Nashvillu. Melaniin otec zahynul při autonehodě, když jí byly tři roky, a matka se vždycky modlila, aby její děvčata našla lásku na celý život. Takže ji potěšilo, když se Adam po roce Melanie zeptal, zda by si ho vzala. Teď už je to všechno passé. Melanie si vzpomněla na jejich upřímné rozhovory o založení rodiny, přestože při svém nabitém rozvrhu neměli ani čas starat se o psa. Byli zaneprázdnění profesionálové na cestě za vlastním šťastným koncem. A pak babička onemocněla a všechno se změnilo.

„Dědictví bude na pokrytí oprav toho domu sotva stačit,“ prohlásila Melanie smutně a protřela si spánky. V Ellisově domě, jak ho znali místní obyvatelé malebné floridské vesničky v Rozmarýnové zátoce, údajně strašilo. A také strašidelně vypadal. Desítky let byl na prodej a nikdo o něj nestál. Pomalu se rozpadal a jen čekal, až ho nějaký developer zbourá. Ale historky o strašidlech se šířily dál. Jednou o něm dokonce četla článek – bylo to zrovna na Halloween ‒, v němž autor tvrdil, že za okny jsou často vidět temné postavy a lustr v salonu se zničehonic rozhoupe. Melanie si na ten lustr pamatovala. Ve vzpomínkách se vrátila do šťastnějších časů. „Pojď sem,“ vyzvala babička Melanii, aby přistoupila k oknu starého domu, a přitiskla ruku na špinavé sklo a lépe tak viděla dovnitř. Melanie se plaše plížila za babičkou zarostlým pozemkem a ohlížela se přes rameno, jestli se neobjeví nějaké zjevení, které by ji chtělo postrašit.

Přiložila ruce k oknu a při pohledu do starého salonu jí projel mráz po zádech. „Není ten lustr božský?“ zašeptala babička zasněně. Melanie se zahleděla na obrovský lustr z barevného skla, který visel ze stropu a připomínal jí ten z luxusního salonu ve filmu Titanik. „Je to nádhera,“ zamumlala a velkolepost místnosti, jež měla své nejlepší časy dávno za sebou, jí vyrážela dech. „Pokud má ovšem člověk rád duchy,“ dodala tiše. „Baf!“ Babička ji plácla dlaní do ramene a přinutila ji tak vydat hrozivý výkřik, který byl nejspíš slyšet až na jachtách kotvících v zálivu s tyrkysově modrou vodou, jenž se rozléval za domem. „Promiň,“ omluvila se babička a propadla záchvatu smíchu. „Nemohla jsem si pomoct.“ Když se Melanie uklidnila, vytřeštila na babičku oči. „Věříš na duchy?“ zeptala se. Babička si sundala velké sluneční brýle, pohlédla jí do očí, a když obrátila pozornost zpátky k domu, její úsměv přešel do vážného výrazu. „Duchové jsou hlasy minulosti,“ řekla zamyšleně. „Zůstávají tu, jen když nám chtějí říct něco, co bychom měli vědět.“ „Myslíš?“ Melanie si založila ruce v bok a prohlížela si zašedlé šindele, chybějící obložení a rozbité zábradlí. „Četla jsem, že tenhle dům patřil nějakému podivínovi Alfrédu Ellisovi. Je to pravda?“ „Hmm.“ Babička našpulila rty a zatlačila uvolněnou lištu zpět na místo. „Jo, říká se, že to byl samotář se spoustou tajemství… a prý tady i sám umřel.“ „Taky jsem to slyšela,“ zamumlala babička. „Říká se, že pocházel z bohaté rodiny, která po jeho dědečkovi převzala úspěšnou firmu v lodní dopravě.“ Babička přikývla. „Znala jsi ho, když jsi byla malá?“

„Přistěhoval se do města a postavil tu tenhle dům, to jsme se akorát s tvým dědečkem vzali. Ale pak jsme se odstěhovali.“ Melanie se nad tím zamyslela a nahlédla do dalšího okna. Chodba byla prázdná a plná prachu. „Myslíš, že tam straší?“ Babička několikrát tleskla, aby si z rukou oprášila špínu. „Možná. Pokud nám chce Ellisův duch něco říct.“

„Melanie?“ Před obličejem se jí objevila sestřina mávající ruka a vytrhla ji ze vzpomínek. „Vím, že to není moc peněz, ale chtěly jsme ti říct, že pokud se rozhodneš řídit babiččiným přáním a dům koupíš, dáme ti všechno, co zbude z prodeje jejího ranče po vyrovnání dluhů. Můžeš to použít na otevření penzionu.“ „Díky,“ řekla a byla vděčná za svou malou rodinu. Vždycky jí kryla záda. „Znamená to, že se chystáš Ellisův dům koupit?“ zeptala se matka. „Penzion je skvělý způsob, jak tomu stavení vrátit jeho dřívější slávu, Melanie,“ řekla. „A podle toho, jak umíš jednat s lidmi, bys v tom byla úžasná.“

..................