Divoké papíry – a na nich básně v próze
Byla to zvláštní paní: dlouhatánské vlasy, které jí klesaly na záda, v létě opravdu velmi obnažená, které si v zimě zaplétala do šál, jenž neustále povlávaly nad ňadry... velmi úzký pas, snad až příliš utažený stuhami à la Marylin Monroe, který dělalo radio Salto nadšenou reklamu, nekonečné náhrdelníky, s nimi sladěné a ještě nekonečnější náušnice, a potom podpatky, ty podpatky, které vypadaly, jakoby vycházely ze země a vrážely se do bot, ty podpatky, na kterých se pohybovala, nepřítomná, vzpřímená, s pohledem, u nějž nebylo jasné, kam míří, protože byl zakrytý brýlemi zašpičatělými do výšky a podle mě posetými třpytivými kamínky, i když mám pocit, že se nedívala nikam – a už vůbec ne do výkladních skříní. Zato jedna věc je jistá: všichni ostatní civěli na ni.
Ramón Metrica, novinář
Ukázka:
Ukázka:
(Pro mrtvého muže)
Luna seděla na vejcích; padají z ní bílá stébla; létá šest malých jeřábů. A ty, s perleťovou šíjí, kterou jsi právě získal a kterou nemůžeš drtit, s dřevem, které se nerozklíží. A my hlídáme tvou smrt – vzdálené sousedky, hatmatilka cvrlikání, tam v břízách a vrbách. Sníme o nemožných věcech – už nás omamuje rosa, káva – že házíme svatební rýži na tvé obočí, lehký zázvor na tvé zranění, koláček na tvé rty, motýla pečeného ve vlastním peří jak barevná máta, nazlátlá mandle, koláček z barevného cukru, a že ho hltáš. A dokud nepřijde sen a noc neprotne svou půlnoc a neuplyne nevím kolik času, a znovu neotevírám oči, a už je moc brzy, už poletují sousedky, cvrlikání, nad něžnými ovečkami a někde tam vzadu u zvonice, u pagod, světýlko kreslí obzor. Jenže v tu chvíli se ty otřásáš, zvedáš rudý hřebínek, černá křídla, a necháváš zaznít svůj zpěv.
........................
Někdy rodiče napadlo hrát tu zlověstnou hru. V době, kdy hyacinty vzcházejí jako hejno ptáků z ukryté půdy nicoty, modré, černé, žluté jako motýli, nebo jako červené pomeranče s tenoučkou slupkou a stříbřitým alkoholem, jako dýně a tulipány, jako slepičky a jemní fantastičtí havrani s jediným křídlem – krákorají, kdákají, potichounku. V tu dobu jsem si chodila ke stolu pro sklenici medu. A rodiče začínali zlověstně žertovat; strkali do mě, naráželi do mě – ze vzduchu padaly hrůzostrašné papíry –; viděla jsem chrupy, chléb rozchechtaný dokořán. V tu chvíli jsem musela jít ven, pustit se do pláče. Jakýsi alkoholem zpitý kolibřík si spletl narcis. Po očku prchalo jmelí, duby, ořech, hrozen štěstí; na všech kmenech byly napsané básně; ale všechny končily stejně a nebylo moc jasné, co vlastně říkají. Tiché skučení rodičů mi nahánělo hrůzu, zamrzal mi cop; musela jsem jít daleko za všechno, za planinu, za druidský pomník.
překlad Petr Zavadil, který je také editorem výboru
Další články
Kdopak je vlastně šťastný na světě?
3x S. d. Ch. - divadelní hry o FAMU