Ukázka:

Paní Jana Mourková si neuměla nijak vysvětlit, proč mají všechny čtyři její děti křídla. „Možná byl jejich otec jaksi přelétavý,“ utrousil jeden soused, když se plížil kolem kontejneru na odpadky, a protivně se zasmál. „Možná mají křídla proto, že než se narodily, zdál se mi sen, že bych z téhle čtvrti ráda pláchla,“ odvětila paní Jana Mourková. „Elvíro, máš špinavý obličej, umyj si ho. Rudolfe, přestaň bít Matěje. Žofie, když předeš, měla bys přivřít oči a tlapkat po mně předními tlapkami – ano, tak. Jak vám dnes chutná mléko, děti?“ „Je moc dobré, maminko, děkujeme,“ odpověděly spokojeně. Byly to rozkošné děti, dobře vychované. Paní Mourková si kvůli nim přesto potají dělala starosti. Čtvrť, kde bydleli, byla opravdu hrozná a čím dál horší. Kolem se dennodenně míhala kola aut a  náklaďáků, všude odpadky, hladoví psi a nekonečné řady střevíců a bot a ty střevíce a boty chodily, běhaly, dupaly a kopaly – nikde zkrátka nebylo bezpečno ani ticho a jídla bylo čím dál míň. Většina vrabců se už odstěhovala. Krysy byly divoké a nebezpečné, myši plaché a vychrtlé.

Takže křídla jejích dětí trápila paní Mourkovou ze všeho nejméně. Umývala ta heboučká křídla každý den, stejně jako tvářičky, tlapky a ocásky, a občas se nad nimi i podivovala, jenomže musela tvrdě pracovat – shánět jídlo a starat se o rodinu –, takže neměla moc času dumat nad tím, čemu nerozumí. Když se ale za Žofií pustil jeden velký pes, zahnal ji do  kouta za  popelnici a  pak po  ní s  otevřenou tlamou plnou bílých zubů skočil a  Žofie zoufale mňoukla a  vylétla kolmo do  vzduchu, vykulenému psovi nad hlavu, a přistála na nízké střeše, tehdy paní Mourková pochopila.

Pes zavrčel a odešel se staženým ocasem. „Sleť dolů, Žofie,“ zavolala na  ni maminka. „Děti, pojďte všechny sem, buďte tak hodné.“ Všechny děti se vrátily ke  kontejneru. Žofie se ještě třásla. Všichni ostatní začali společně s ní příst, dokud se neuklidnila, a potom paní Jana Mourková řekla: „Děti, než jste se narodily, zdál se mi takový sen a teď už chápu, co znamenal. Není dobré, aby někdo vyrůstal zrovna tady, a  vy máte křídla proto, abyste odtud ulétly. Chci, abyste to udělaly. Vím, že už to trénujete. Viděla jsem včera v noci Matěje, jak přeletěl uličku, a i tebe, Rudolfe, jsem viděla, jak zkoušíš let střemhlav. Myslím, že jste připravené. Chci, abyste se dobře navečeřely a odletěly – a někam daleko.“ „Ale maminko –,“ vyhrkla Elvíra a propukla v pláč. „Já si odejít nepřeju,“ řekla paní Mourková tiše. „Můj úkol je zde. Včera v noci mě požádal o ruku pan Karel Černoch a mám v úmyslu mu vyhovět. Nechci, abyste se mi vy děti pletly pod nohama!“

Všechny děti plakaly, ale věděly, že se nedá nic dělat, protože tak to v  kočičích rodinách chodí. Zároveň byly pyšné, že jim maminka věří, že se už o sebe postarají. A tak si všichni dali dobrou večeři z  popelnice, kterou převrhl ten pes. Potom Elvíra, Rudolf, Matěj a Žofie zapředli své milé mamince sbohem a jeden po druhém roztáhli křídla, vzlétli a přes uličku, přes střechy se vydali pryč. Paní Jana Mourková je sledovala se srdcem plným strachu i pýchy. „Jsou to pozoruhodné děti, Jano,“ pravil svým hebkým, hlubokým hlasem pan Karel Černoch. „Ty naše budou pozoruhodné rovněž, Karle,“ odpověděla mu paní Mourková.

překlad Jakub Němeček