Absence moudrosti je pro existenci ctnostného režimu fatální

SLOVO PŘEKLADATELE
Zdeněk Cvrkal
Filozofie se v islámském prostředí začíná rozvíjet v návaznosti na etapu překladů řeckých spisů do arabštiny, jež byla završena v 9. století. Spočívá především ve výkladu a komentování těchto překladů a v asimilování myšlenek obsažených v těchto dílech do islámu. Obecně se uznává význam arabsky psaných filozofických děl ve smyslu východiska pro poznání řecké filozofie ve středověké Evropě, zejména novoplatonismu. Soustředila se na doktrínu Jediného, z něhož emanují rozumy odlišných stupňů, a řešila smíření racionálního pohledu s principem Boží jedinosti (tawhíd). K tomuto proudu se řadil rovněž al‑Fárábí, jenž patřil k prvním islámským filozofům, kteří představili Arabům a dalším muslimským národům řeckou filozofii. Byl titulován jako „druhý učitel“, neboť „prvním učitelem“ byl míněn řecký filozof Aristoteles. Spis Al‑madína al‑fádila neboli Ctihodné město patří k jeho nejvýznamnějším pojednáním ze dvou důvodů: jednak představuje období vyzrálosti jeho myšlenkového života, neboť ho sestavil ke sklonku svého života a shrnul v něm své filozofické teorie a svá rozjímání, jednak toto dílo rozebírá různé aspekty z oblasti metafyziky a politologie.
Jméno al‑Fárábí je spojeno s formováním a vývojem středověké islámské filozofie. Biografie vzdělanců a učenců, kteří žili ve středověku, jsou téměř vždy neznámé, protože většina zdrojů se ztratila nebo byla zničena ve válkách. Stačí však ocenit velikost tohoto muže, vyzdvihnout jeho přínos k rozvoji světové vědy. Co je o tomto velkém vědci známo? Narodil se v 70. letech 10. století (přibližně v roce 875) za vlády Sámánovce Nasra I. (864–892) ve vesnici blízko bohatého města Fáráb (Otrár) na jihu dnešního Kazachstánu, v místě, kde řeka Arys ústí do Syrdarje. V minulosti byla otrárská oáza významným obchodním střediskem na Hedvábné stezce, vedoucí do Evropy. Historici se domnívají, že se narodil v turecké rodině. Skutečnost, že chlapec byl vznešeného původu, pravděpodobně jeho otec byl voják a sloužil v jezdectvu, je nesporná. Celé jméno Abú Nasr Muhammad ibn Muh‑ ammad ibn Tarchán ibn Uzlugh al‑Fárábí svědčí o jeho vznešeném původu, neboť označení Tarchán znamená příslušnost k turecké aristokracii.
Historici se domnívají, že do svých dvaceti let žil ve Fárábu, kde začal svoji cestu k poznání světa. Do velkého obchodního města se sjížděli nejen obchodníci, ale také cestovatelé, mudrci, vědci, básníci a kazatelé. Karavany tehdy s sebou přivážely staré svitky a knihy. Al‑Fárábí toužil po vzdělání a poznání a snažil se naučit co nejvíce. Zajímalo ho všechno: pojednání o astronomii, lékařství, filozofii, psychologii, pedagogice, logice, právu a hudbě. Není proto divu, že vytvoření nejstarší sbírky knih v Otráru je spojeno právě s jeho jménem. Al‑Fárábí v touze po poznání hodně cestoval – do Čáče (Taškentu), Samarkandu a Buchary. V těchto městech se mladý muž vzdělával a pracoval jako soudce. Spekuluje se, že některý z jeho přátel mu svěřil Aristotelovo pojednání a on se nechal unést úvahami starověkého řeckého myslitele a pod jejich vlivem změnil svou životní cestu.
Přibližně ve věku 40 let (910–912) se Al‑Fárábí dostává do Bagdádu – centra vědy a umění středověkého islámského světa. Sem se hrnuli básníci, filozofové a učenci. V Bagdádu se měl naučit dva jazyky, jimiž mluvili vzdělanci středověku – starořečtinu a arabštinu. V Bagdádu žil také Abú Bišr Mattá ibn Júnus, překladatel děl starověkých řeckých učenců Aristotela, Euklida, Platóna či Galéna, díky němuž se al‑Fárábí dozvěděl o zákonech logiky a základech teorie poznání. Z Bagdádu se přestěhoval do Harranu v dnešním Turecku, kde působil slavný lékař a astronom, nestoriánský filozof Júhanná ibn Hajlán. Po návratu do kulturního a hospodářského centra islámského chalífátu Bagdádu se věnoval studiu aristotelských pojednání.
Al‑Fárábí se velmi rychle stal předním učencem. Talent a sláva jsou spojeny se žárlivostí a závistí, a tak se velký vědec dostal do existenčních potíží a na počátku čtyřicátých let 10. století se nuceně přestěhoval do Damašku, kde žil až do své smrti v roce 950 (951). Ke konci života čelil al‑Fárábí mnoha obtížím, především hmotného charakteru. Pracoval jako hlídač zahrady. Prakticky všechny peníze vydal na svíčky, za jejichž světla v noci zapisoval své úvahy. O vědci se záhy dozvěděl vládce Damašku – Sajfu’d‑Daula c Alí Hamdání, jenž mu poskytl záštitu. Role dvořana byla však filozofovi cizí a zvolil si samotářství a soukromí. Na sklonku života navštívil Egypt, kde v roce 948 sepsal velkolepé dílo Kniha názorů lidí ctihodného města. Po návratu do Damašku koncem roku 940 už toto město neopustil až do své smrti. Osmdesátiletý stařec zemřel v tichosti. Existuje několik verzí jeho skonu. Podle jedné verze byla jeho smrt přirozená a podle druhé verze filozofa zabili lupiči. Místo odpočinku je Damašek.
............
ukázka z doslovu překladatele
Další články

Stromy - dlouhověká stvoření v české krajině

Kam zavedou demokracii nevědomí voliči?
