Na Malé Straně to žije kostlivci

Ukázka:

Přesně o  půlnoci, když hodiny naproti na loretánské věži dvanáctkrát odbily, všechny plamínky svíček na lustrech se najednou roztřepotaly. Do sálu vstoupil štíhlý vysoký cizinec, oblečený celý v  rudočerném aksamitu. Na nose měl nasazené zlaté brejličky s čočkami vybroušenými z černého sopečného skla. Dlouhá ryšavá bradka se mu na konci rozdělovala do dvou zakroucených špiček. Na kabátci měl dvě řady knoflíků, které připomínaly lidské oční bulvy. Nikoho si nevšímal. Až na hraběnku. A nikdo si nevšímal jeho. Až na hraběnku.

Cizinec přistoupil k Henrietě a vysekl dvornou poklonu. Jak nejdřív skláněl a pak zase zvedal hlavu, škvírou mezi brejličkami a podčelím mu to dvakrát rudě zažhnulo. „Smím prosit k tanci?“ Hraběnka se rukou dotkla jeho ruky a přes dvě rukavice cítila, jak je jeho dlaň horká. Přitom se ale otřásla zimou. Začali tančit. Cizinec ji v  půlkruzích vedl přes celý sál až ke dveřím, které se před nimi samy otevřely, a potom dolů. Ale ne po panském schodišti ven na náměstí, ale po úzkém schodišti pro služebnictvo, které vedlo až do sklepa. Dvě řady knoflíků jí zíraly přímo do očí. Chtěla křičet o pomoc, ale hlas se jí zadrhnul v hrdle. Snažila se mu vymanit z náručí, ale čím víc se kroutila, tím pevněji ji svíral. Ve sklepě svého paláce hraběnka nikdy nebyla. A  kdyby, stejně by to tu nepoznala. Vše bylo přichystáno k  pekelnému reji: na  lustrech hořely černé svíce, v  pohárech na stole se perlila vroucí   žluč, roztavené olovo a  čerstvá láva. A  k  tanci vyhrávala  pod taktovkou dirigenta Luciferiniho kapela na havraní varhany, kočičí cimbál, žabí žestě, kozí pozouny a nejvíc na prdafony.

Cizinec hraběnce zašeptal do ucha: „Přinesl jsem ti dva dárky – jeden k narozeninám, druhý ke smrtinám. Ty to ještě nevíš, ale stejného dne, kdy ses narodila, taky umřeš.“ Podal hraběnce dvě sametové krabičky. Víčka odskočila. V  každé krabičce ležela jedna zlatá náušnice s  rubínem, který zářil jako sám oheň. Henrieta si je pověsila do ušních lalůčků. Pekelná kapela spustila menuet a oni se znovu dali do tance. Rubíny z  náušnic vypadly, skutálely se hraběnce do výstřihu a po nahém těle pod róbou propadl každý do jednoho střevíčku. Henrieta najednou cítila, že ji botky začínají pálit. Rubíny se proměnily v rudé plameny, které jí spalovaly chodidla. Snažila se ze sebe střevíčky skopnout, ale přiškvařily se jí ke kůži a ztvrdly na kámen.

Cizinec si sundal brejličky z nosu, takže bylo vidět, že mu namísto očí z důlků vychází dva trychtýře rudé záře. Přeleštil černé čočky a znovu si je nasadil. „Za svoje rouhání jsi propadla peklu. Za trest se mnou vždy na Dušičky protancuješ celou noc, od posledního do prvního paprsku slunce na obloze. Střevíčky tě budou spalovat neuhasitelným ohněm, ty si je však nesmíš ani na okamžik sundat!“ Po kabátci mu přitom tekly čůrky slzí, jak se mu oční knoflíky ze soucitu rozplakaly. A tak tam kněžna Henrieta s knížetem Belfegorem každý rok o samainové noci křepčí dodnes. V Černínském paláci už skoro sto let sídlí ministerstvo zahraničí, úředníci o tom, co se děje ve sklepě zlého, dobře vědí, ale dělají jakoby nic, protože s peklem jsme dosud nenavázali diplomatické styky. Za druhé světové války palác zabrali Němci a  udělali z  něj sídlo říšského protektora pro Čechy a Moravu. Když byl tím protektorem Reinhard Heydrich, scházíval si sem zatančit s knížetem Belfegorem i on. Naposledy v roce 1941. A  když tady v  březnu 1948 nešťastný ministr Jan Masaryk vypadl z okna a zahynul, Belfegor v tom měl prsty taky. Ale to sem nepatří.

.................