Islanďany žijící přes tisíc let mezi ledovci a sopkami prostě zbytek světa zajímá méně než třeba Němce anebo Poláky. Ostrovnímu spisovateli takové zápecnictví může být nemilé, kdo ale vegetuje v epicentrech globalizovaného světa, pro toho se může stát Island rájem. Byť někdy s ďábelskými úšklebky. „Jakmile se ocitnete za městem na onom rozsáhlém poli lávovém, zmocní se vás melancholie a nezhostíte se jí. Každý islandský koutek činí na vás dojem, jako byste stáli u otevřeného hrobu,“ přemítal v roce 1922 o Islandu český spisovatel Karel Josef Zákoucký.

"Jsou tu skály holé, na jichž stěnách odumřel všechen život. Zdá se, pohlížíme-li k nim, jako bychom byli na pokraji hřbitova, na němž pohřbeni jsou všichni dobří duchové, kteří kdysi odívali i zdejší kraj lepším rouchem, než jakým ho oděly ony tajemné síly, které občas vzkypí a z útrob země chrlí oheň,“ pokračoval cestovatel.

 „Na Islandě jest lid pilným čtenářem. Snad nikde nepřečte se tolik knih jako na Islandě,“ zjistil Zákoucký. A co více, na Islandu tehdy žilo jen 96 tisíc obyvatel (dnešní Havířov s Novým Jičínem), ale ti zatvrzele psali. „Ač je to národ počtem nepatrný, má přece tři časopisy a celou řadu spisovatelů a básníků,“. Dodnes o Islandu platí, že je tu největší koncentrace spisovatelů na počet obyvatel na světě.

zdroj: www.ostravan.cz