Recenze z média PRÁVO

(...) Do našich luhů a hájů se vrátí majitelé kuchařské knihy Sexy moderní česká kuchyně, za jejímž vznikem stojí šéfkuchař italsko-francouzské restaurace La Veranda Radek David. „V kuchyni se nesmí nic uspěchat, jen tak se rozvine vůně a chuť,“ tvrdí David s tím, že kuchařka nechce nabízet nějaká afrodiziaka, ale přitažlivou škálu jídel v moderním a odlehčeném pojetí tak, jak je připravují nejlepší čeští kuchaři. I s ním jich je jedenáct a rozpisy jsou dělané pečlivě včetně tipů, jak je třeba v jednotlivých ročních obdobích možné zaměnit sezónní ovoce.

Pod názvem Circus politicus (…) sepsala dvojice francouzských novinářů Christophe Deloire a Christophe Dubois své svědectví o současné politice. Dva roky zpovídali přední politiky a bádali v archívech, především těch bruselských. Kniha je kritickým pohledem na způsob, jakým dnes funguje sjednocování Evropy. Autoři sami sebe označují za ty, kdo v evropský sen věří, ale z toho, jak je uskutečňován, jsou upřímně zoufalí. (...) Nejsou žádnými stoupenci teorií tajemných spiknutí. Spíše jen na základě hrstky dostupných dokumentů ukazují, kdo se stýká s kým. (...) V politice EU převládají motivy, které jsou blízké právě bankéřům, byznysmenům a jejich chudým příbuzným – vlivným politikům. Tyto motivy jsou přejmenovány na „zájmy trhu“ a jsou připraveny zdůvodnit nejrůznější formy omezování demokracie. Ratingové agentury si pak přisvojují právo posuzovat, která rozhodnutí voličů jsou správná a která ne.

Dokáže se z nadhledu podívat na náš svět a vybrat si postavu, až to děsí. (...) Nabízí obraz ostrý jako břitva, kdy jde hrůza trochu z Vandama, určitě však víc z těch, kteří ho přemohou. Hodnocení 85 %

(...) Nosným a nejobsáhlejším jádrem knihy je Kováčova vlastní studie k danému tématu. S hlubokou znalostí archívních pramenů, erudovaným přehledem dobové i nejnovější literatury i přímým vizuálně-fyzickým kontaktem s památkami při opakovaných cestách do Itálie proniká do duchovní podstaty i smyslu tvůrčího počinu toskánského umění na přelomu 13. a 14. století a podává fascinující i mnohostranný obraz výjimečného uměleckého génia sochaře Giovanniho Pisana i jeho uměleckých souputníků. Hodnotu Kováčovy publikace umocňuje i autorův kvalitní soubor barevných reprodukcí mezi jednotlivými kapitolami, které obohacují a dokreslují nezvykle konkrétně a detailně hodnoty uměleckých děl nastíněné v textu.

David Grossman v románu Žena prchá před zprávou (přeložily Lenka Bukovská a Mariana Fisher, Mladá fronta 2013) nezapře svou někdejší profesi rozhlasového redaktora. Jeho text se čte právě jako rozhlasová hra. Jde o dialogy plné holých vět, jednoslovných přitakání ne bo odmítnutí. Ovšem Grossmanovi se da -ří něco neobvyklého: vytvořit rozhlasové kouzlo – bez rozhlasu. Protože i takhle stručné rozhovory dovedou v jeho podání zvednout vlny čtenářovy imaginace. Grossmanova kniha se odehrává povětšinou v současném Izraeli (v originále vyšla v roce 2008), a samo zachycení reality tak zde vyvolává dramatické napětí. Podobný potenciál má i příběh hlavních postav. Hrdiny knihy jsou Ora a její někdejší milenec Avram. Oba se trochu záměrně a trochu náhodně ocitli na pěší výpravě Izraelem, a to přibližně dvacet let poté, co se jejich vztah uzavřel. Ora měla na výlet původně jet se svým mladším synem, který ale mezitím narukoval do války. Grossman se pokusil zachytit intimitu nevelké země zatěžkané dějinami a zároveň protkané cestičkami mezi olivovníky a mandloněmi.

(...) V případě Prázdného místa překladů určitě přibude, protože jde o mimořádné dílo. Název souvisí s tím, že se po smrti bohabojného, dobrého člověka středního věku, pana Barryho Fairbrothera, uvolní v Pagfordu místo radního a lidé se začnou projevovat. Autorka si vybrala pět rodin z různého sociálního prostředí, s různými problémy, a že její pohled nehýří optimismem, je vliv zrcadla, do něhož nám dává nahlédnout. Od nafrněných paniček boháčů po spodinu z okraje městečka i místní společnosti, hledající si vlastní důstojnost. Do toho arogantní "zlatá mládež", drzost, cynismus, drogy… Různá prostředí dokázaly Rowlingová i Zahradníková působivě odlišit.

(...) Příběh prózy začíná 14. července 1099, což je chvíle předcházející dobytí Jeruzaléma a založení katolického království po první křižácké výpravě. Právě před okamžikem úvodní bitvy sejdou se lidé hodlající naslouchat řeckému učenci Koptovi a ptají se ho na věci nesouvisející s následující, jistě prohranou bitvou. Naopak, otázky souvisejí s věcmi trvalé duchovní hodnoty, jako jsou "pocit osamění", "láska" i "jak lze dohonit ztracené chvíle". (...) U onoho řeckého učence se ve chvíli předcházející zkáze (či zrození?) sejdou rabín, beduín (vyznávající islám) i křesťan a shodnou se, že si mají navzájem co říci. Lidé nemohou žít v nenávisti. Naopak, měli by se, myslíce na problémy osamění, lásky, nepřátel i přátel, snažit domluvit. V tom je Coelho člověk schopný oslovit celý svět.

Jmenuje se Juul Henning, je to rozvedený muž středního věku vracející se po traumatickém zážitku znovu k žurnalistice v internetových novinách 123nyheter v norském Oslu. Stal se hrdinou nové šestidílné série detektivních příběhů Nora Thomase Engera (1973). První část s názvem Kamenný déšť nyní MOBA nabízí s příslibem, že do dvou let budou následovat další tři pokračování. (...) Jako by člověk znovu slyšel "argumenty" rasisticky nenávistného Anderse Breivika, který v roce 2011 vyhazoval do povětří budovy v Oslu a vraždil sociálnědemokratickou mládež na jejím táboře. Je to ilustrace skutečnosti, že fanatická nevraživost mající náboženský podtext, která nakonec k brutální vraždě dívky vedla, existuje. Možná i proto oslovil Enger svým poutavě napsaným dílem zahraniční veřejnost. Podle nakladatele vyšla první část v osmnácti zemích světa a filmová práva na všech šest dílů, i když byly napsány zatím jen tři, byla již prodána.

(…) Samozřejmě, že mají ve své kritice politických stran, odborů i nejrůznějších spolků, iniciativ a hnutí v mnohém pravdu. To však nic neubírá z iluzornosti navrhovaného řešení. Z vroucího vývaru kypícího afekty a nabitého až k prasknutí sdílenými emocemi může snadno sedimentovat něco, proti čemu i chladné, cizí a odcizující velkoměsto působí docela utěšivě. (…)

Psát o románu 1Q84 Haruki Murakamiho Kniha 1 a Kniha 2 může připomínat komentář fotbalového zápasu o poločase, protože Knihu 3 chystá nakladatelství Odeon na září příštího roku. Přesto je čtení víc než sedmi set stran nového románu favorita Nobelovy ceny zážitkem. Nejen proto, že duchovní život dvou třicetiletých hlavních hrdinů, masové vražedkyně Aomame a spisujícího učitele matematiky Tenga, spojuje zájem o Sinfoniettu Leoše Janáčka. Vznikla v roce 1926, ve stejném roce, kdy na onen svět odešel císař Taišó a začalo se psát období Šówa, jak tvrdí Murakami, dál uvažující o tom, jaké asi bylo Československo v tom roce. Po válce a před Hitlerem. (...) V novém románu jde o život, lásku, budoucnost, o poznání hodnot trvalých a dočasných stejně jako o niterné obavy z měnícího se světa, které sdílejí lidé všude na světě.

(...) Sbohem, město C. a pět povídek je knihou, jejíž kouzlo spočívá v její samozřejmosti. Dala by se rozebírat patrně donekonečna, aby člověk zkusil vypátrat, jak to Rothovi klaplo. Nevyhnutelně by šlo o pitvu živého organismu. Bez skalpelu v ruce se dá říct, že Roth použil přesné pozorování, strategickou až pyrotechnicky precizní práci s detaily, jednoduchou a přitom důslednou stavbu textů… a ještě něco nehmotného. Podařil se mu dokonalý otisk každodennosti, podaný tak, že ji rehabilituje a dává jí hlubší smysl. I kdyby měl spočívat jenom v otázce, kde že ten smysl vlastně je.

(...) Skřítek má dar vymýšlet písničky, které se líbí jeho přátelům. Pak ovšem podlehne vábení zlata a nakonec přijde na to, že všechny drahocennosti světa nemůžou vyvážit samotu a vykořeněnost. Kniha se ke svým čtenářům poprvé dostala v roce 1983 a byla následně přeložena do několika jazyků.

Reportáž, opožděná zpověď nebo průvodce, tak lze číst unikátní knihu Čína, střípky z jižního podnebesí Jana Karlacha (1983), sinologa a cestovatele, zajímajícího se o mizející čínskou kulturu a tradice národnostních menšin Dálného východu i jižní a jihovýchodní Asie. (...) S citem vzpomíná autor na bolestné dějiny Číny dvacátého století, kdy zvláště v době kulturní revoluce bylo zničeno mnoho památek. Současné vlády se podle něj programově snaží věnovat historickému vědomí lidí i péči o památky. Vystižení prolínání občanské společnosti s duchovním světem je cenným příspěvkem knihy, která přímo vábí k cestě do jižního podnebesí. Celkové hodnocení: 90 %

Spořádaná matka nebo děvčátko s medvídkem se mění v punkerku, romantickou zahradnici či upjatou intelektuálku. Česká fotografka Dita Pepe se více než dvacet let zabývá tématem hledání identity, její osudovostí i nezbytností mutace.
Své hledání promítá do desítek inscenovaných snímků, nyní vydaných v monografii pod názvem Autoportréty (nakladatelství Kant). Vznikla ve spolupráci s Vladimírem Birgusem.

Barney Panofsky je muž na konci pochybné kariéry televizního producenta i manžela, který vypráví svůj životní příběh. Nutkavě, překotně, vtipně a nepřesně.
Vrcholná kniha kanadského židovského spisovatele Mordecaie Richlera Barneyho verze (přeložila Klára Kolinská, Argo 2011) pojednává mimo jiné o nespolehlivosti paměti, selhávající v Barneyho případě ne proto, že by chtěl něco maskovat. (...) Barneyho verze naproti tomu nabízí možnost představit si, jak by vypadala židovská literatura, kdyby k holocaustu nedošlo. Možná by se více podobala právě Richlerovu psaní: prosycenému emocemi, rozmáchlému a zároveň soustředěnému na lidské osudy, které jsou dostatečně tragické samy o sobě.

Americký spisovatel Chuck Palahniuk je stále schopen své čtenáře překvapovat. I proto je pro řadu literárně vzdělaných lidí nejzajímavějším žijícím spisovatelem současnosti. Jeho šílené a přitom rafinované fantazie nemají hranice. Důkazem toho je román Prokletí, dílo, ve kterém Dante v pekle trčí vedle kreslené kočky Hello Kitty, odříznutého knírku Adolfa Hitlera či filmů pro teenagery.
(...) Palahniuk je také břitce vtipný. Očima své hrdinky popisuje absurdity moderního života, vysmívá se ekologii v rukou celebrit, životu ve filmovém průmyslu, přepychu i vztahům mezi mladými lidmi. U žádné z jeho předtím v češtině vydaných knih nebylo tak veselo, přičemž úsměv na rtech vyloudí jistě i jazyková bravura, s jakou přichází, i jak se s ní v překladu výtečně vyrovnal Richard Podaný.

(...) Po více než dvaceti letech vyšla suma Vášovy básnické existence, jmenuje se, jak jinak, Fyzické básnictví (Host 2011). Je to svazek různých, hlavně publicistických textů, ale zároveň fyzickobásnická kuchařka, učebnice fyzického básnictví. Záznamy strhujícího divadelnictví, které si vystačí s vlastním tělem. A Váša je nejlepší možný učitel. (...) Možná to nejdůležitější z knihy Fyzické básnictví je v samém konci: pod zadní záložkou je schované DVD s řadou Vášových pořadů, vystoupení, projektů v audio i video podobě. Jsou to příklady, návody, neboť Petr Váša je přesvědčen, že fyzické básnictví je dar, jímž jsou obdařeni všichni.

(...) Knize neschází lehkost a spád, pohltí a nepustí, dokud se nepročteme k poslední straně. Autor si tentokrát odpustil pseudoumělecké pasáže, s nimiž zápolil dříve. Z drastických scén přitom i nadále řádně mrazí. Nesbo tu koná výhradně to, co umí nejlépe: zaplétá, napíná a překvapuje; s občasnou sarkastickou glosou na přilepšenou. Také díky kvalitnímu překladu Kateřiny Krištůfkové skýtají Lovci hlav vybraný krimi zážitek, který stojí za to.

Stařec a kuře se jmenuje další díl volné trilogie propagátora babyboxů Ludvíka Hesse, jehož ctitelé literatury znají jako vydavatele časopisu poezie Divoké víno. Poetická duše chovatele koní pokračuje ve stopování osudů stárnoucího Jaroslava, který v péči o koně a v otevírání dalších babyboxů spatřuje smysl života. (...) Třetí svazek "Hessových" prozaicky pojatých pamětí dává připomenout první knihu Balady o koních a romance o holkách, v které se zaměřil na zpověď muže starajícího se o koně, vlastní děti i jejich maminky.

Neproniknutelně bílá tma skrývá děsivé tajemství. Takřka beze stopy v ní kdysi zmizel chlapec. Nález dětské boty nyní starou záhadu znovu otevírá. Drobný předmět dokáže probudit již téměř zapomenuté démony ostrova Ölandu, kde slunce svítí pouze v létě. (...) Pochmurná nálada souzní s vnitřním rozpoložením hrdinů, kteří touží po pomstě nebo naopak po odpuštění. Čtenář se s nimi ocitá na ostrově Ölandu, jenž spojuje s pevninou jediný, šest kilometrů dlouhý most. Tady, uprostřed větrných mlýnů a vápencových planin, totiž autor prožil celé dětství, k němuž se ve svých knihách neustále vrací. Zásadní klad románu představuje autorova schopnost vyprávět příběh. Může se to zdát jako banální hledisko, ale vypravěčský talent Theorina je skutečně okouzlující.