Recenze z média PRÁVO

Kuchařky, které neodnese čas

(...) Do našich luhů a hájů se vrátí majitelé kuchařské knihy Sexy moderní česká kuchyně, za jejímž vznikem stojí šéfkuchař italsko-francouzské restaurace La Veranda Radek David. „V kuchyni se nesmí nic uspěchat, jen tak se rozvine vůně a chuť,“ tvrdí David s tím, že kuchařka nechce nabízet nějaká afrodiziaka, ale přitažlivou škálu jídel v moderním a odlehčeném pojetí tak, jak je připravují nejlepší čeští kuchaři. I s ním jich je jedenáct a rozpisy jsou dělané pečlivě včetně tipů, jak je třeba v jednotlivých ročních obdobích možné zaměnit sezónní ovoce.

Nad knihou: Evropský politický cirkus

Pod názvem Circus politicus (…) sepsala dvojice francouzských novinářů Christophe Deloire a Christophe Dubois své svědectví o současné politice. Dva roky zpovídali přední politiky a bádali v archívech, především těch bruselských. Kniha je kritickým pohledem na způsob, jakým dnes funguje sjednocování Evropy. Autoři sami sebe označují za ty, kdo v evropský sen věří, ale z toho, jak je uskutečňován, jsou upřímně zoufalí. (...) Nejsou žádnými stoupenci teorií tajemných spiknutí. Spíše jen na základě hrstky dostupných dokumentů ukazují, kdo se stýká s kým. (...) V politice EU převládají motivy, které jsou blízké právě bankéřům, byznysmenům a jejich chudým příbuzným – vlivným politikům. Tyto motivy jsou přejmenovány na „zájmy trhu“ a jsou připraveny zdůvodnit nejrůznější formy omezování demokracie. Ratingové agentury si pak přisvojují právo posuzovat, která rozhodnutí voličů jsou správná a která ne.

Národní třída

Dokáže se z nadhledu podívat na náš svět a vybrat si postavu, až to děsí. (...) Nabízí obraz ostrý jako břitva, kdy jde hrůza trochu z Vandama, určitě však víc z těch, kteří ho přemohou. Hodnocení 85 %

Neobyčejná sonda do dějin italského umění - recenze na knihu Zrození génia

(...) Nosným a nejobsáhlejším jádrem knihy je Kováčova vlastní studie k danému tématu. S hlubokou znalostí archívních pramenů, erudovaným přehledem dobové i nejnovější literatury i přímým vizuálně-fyzickým kontaktem s památkami při opakovaných cestách do Itálie proniká do duchovní podstaty i smyslu tvůrčího počinu toskánského umění na přelomu 13. a 14. století a podává fascinující i mnohostranný obraz výjimečného uměleckého génia sochaře Giovanniho Pisana i jeho uměleckých souputníků. Hodnotu Kováčovy publikace umocňuje i autorův kvalitní soubor barevných reprodukcí mezi jednotlivými kapitolami, které obohacují a dokreslují nezvykle konkrétně a detailně hodnoty uměleckých děl nastíněné v textu.

Cesta jako dialog i zaklínadlo

David Grossman v románu Žena prchá před zprávou (přeložily Lenka Bukovská a Mariana Fisher, Mladá fronta 2013) nezapře svou někdejší profesi rozhlasového redaktora. Jeho text se čte právě jako rozhlasová hra. Jde o dialogy plné holých vět, jednoslovných přitakání ne bo odmítnutí. Ovšem Grossmanovi se da -ří něco neobvyklého: vytvořit rozhlasové kouzlo – bez rozhlasu. Protože i takhle stručné rozhovory dovedou v jeho podání zvednout vlny čtenářovy imaginace. Grossmanova kniha se odehrává povětšinou v současném Izraeli (v originále vyšla v roce 2008), a samo zachycení reality tak zde vyvolává dramatické napětí. Podobný potenciál má i příběh hlavních postav. Hrdiny knihy jsou Ora a její někdejší milenec Avram. Oba se trochu záměrně a trochu náhodně ocitli na pěší výpravě Izraelem, a to přibližně dvacet let poté, co se jejich vztah uzavřel. Ora měla na výlet původně jet se svým mladším synem, který ale mezitím narukoval do války. Grossman se pokusil zachytit intimitu nevelké země zatěžkané dějinami a zároveň protkané cestičkami mezi olivovníky a mandloněmi.

Nelítostné a úspěšné zrcadlo J. K. Rowlingové

(...) V případě Prázdného místa překladů určitě přibude, protože jde o mimořádné dílo. Název souvisí s tím, že se po smrti bohabojného, dobrého člověka středního věku, pana Barryho Fairbrothera, uvolní v Pagfordu místo radního a lidé se začnou projevovat. Autorka si vybrala pět rodin z různého sociálního prostředí, s různými problémy, a že její pohled nehýří optimismem, je vliv zrcadla, do něhož nám dává nahlédnout. Od nafrněných paniček boháčů po spodinu z okraje městečka i místní společnosti, hledající si vlastní důstojnost. Do toho arogantní "zlatá mládež", drzost, cynismus, drogy… Různá prostředí dokázaly Rowlingová i Zahradníková působivě odlišit.

Coelho místo vyprávění příběhů spíš káže

(...) Příběh prózy začíná 14. července 1099, což je chvíle předcházející dobytí Jeruzaléma a založení katolického království po první křižácké výpravě. Právě před okamžikem úvodní bitvy sejdou se lidé hodlající naslouchat řeckému učenci Koptovi a ptají se ho na věci nesouvisející s následující, jistě prohranou bitvou. Naopak, otázky souvisejí s věcmi trvalé duchovní hodnoty, jako jsou "pocit osamění", "láska" i "jak lze dohonit ztracené chvíle". (...) U onoho řeckého učence se ve chvíli předcházející zkáze (či zrození?) sejdou rabín, beduín (vyznávající islám) i křesťan a shodnou se, že si mají navzájem co říci. Lidé nemohou žít v nenávisti. Naopak, měli by se, myslíce na problémy osamění, lásky, nepřátel i přátel, snažit domluvit. V tom je Coelho člověk schopný oslovit celý svět.

Musíte přece znát svou minulost

Jmenuje se Juul Henning, je to rozvedený muž středního věku vracející se po traumatickém zážitku znovu k žurnalistice v internetových novinách 123nyheter v norském Oslu. Stal se hrdinou nové šestidílné série detektivních příběhů Nora Thomase Engera (1973). První část s názvem Kamenný déšť nyní MOBA nabízí s příslibem, že do dvou let budou následovat další tři pokračování. (...) Jako by člověk znovu slyšel "argumenty" rasisticky nenávistného Anderse Breivika, který v roce 2011 vyhazoval do povětří budovy v Oslu a vraždil sociálnědemokratickou mládež na jejím táboře. Je to ilustrace skutečnosti, že fanatická nevraživost mající náboženský podtext, která nakonec k brutální vraždě dívky vedla, existuje. Možná i proto oslovil Enger svým poutavě napsaným dílem zahraniční veřejnost. Podle nakladatele vyšla první část v osmnácti zemích světa a filmová práva na všech šest dílů, i když byly napsány zatím jen tři, byla již prodána.

Manifest městských kmenů

(…) Samozřejmě, že mají ve své kritice politických stran, odborů i nejrůznějších spolků, iniciativ a hnutí v mnohém pravdu. To však nic neubírá z iluzornosti navrhovaného řešení. Z vroucího vývaru kypícího afekty a nabitého až k prasknutí sdílenými emocemi může snadno sedimentovat něco, proti čemu i chladné, cizí a odcizující velkoměsto působí docela utěšivě. (…)

Může láska porazit náboženský fanatismus?

Psát o románu 1Q84 Haruki Murakamiho Kniha 1 a Kniha 2 může připomínat komentář fotbalového zápasu o poločase, protože Knihu 3 chystá nakladatelství Odeon na září příštího roku. Přesto je čtení víc než sedmi set stran nového románu favorita Nobelovy ceny zážitkem. Nejen proto, že duchovní život dvou třicetiletých hlavních hrdinů, masové vražedkyně Aomame a spisujícího učitele matematiky Tenga, spojuje zájem o Sinfoniettu Leoše Janáčka. Vznikla v roce 1926, ve stejném roce, kdy na onen svět odešel císař Taišó a začalo se psát období Šówa, jak tvrdí Murakami, dál uvažující o tom, jaké asi bylo Československo v tom roce. Po válce a před Hitlerem. (...) V novém románu jde o život, lásku, budoucnost, o poznání hodnot trvalých a dočasných stejně jako o niterné obavy z měnícího se světa, které sdílejí lidé všude na světě.

Diamant z hrbolku nosu

(...) Sbohem, město C. a pět povídek je knihou, jejíž kouzlo spočívá v její samozřejmosti. Dala by se rozebírat patrně donekonečna, aby člověk zkusil vypátrat, jak to Rothovi klaplo. Nevyhnutelně by šlo o pitvu živého organismu. Bez skalpelu v ruce se dá říct, že Roth použil přesné pozorování, strategickou až pyrotechnicky precizní práci s detaily, jednoduchou a přitom důslednou stavbu textů… a ještě něco nehmotného. Podařil se mu dokonalý otisk každodennosti, podaný tak, že ji rehabilituje a dává jí hlubší smysl. I kdyby měl spočívat jenom v otázce, kde že ten smysl vlastně je.

Šťastný skřítek s ilustracemi Petra Síse

(...) Skřítek má dar vymýšlet písničky, které se líbí jeho přátelům. Pak ovšem podlehne vábení zlata a nakonec přijde na to, že všechny drahocennosti světa nemůžou vyvážit samotu a vykořeněnost. Kniha se ke svým čtenářům poprvé dostala v roce 1983 a byla následně přeložena do několika jazyků.

Vychází kniha Jana Karlacha Čína, střípky z jižního podnebesí

Reportáž, opožděná zpověď nebo průvodce, tak lze číst unikátní knihu Čína, střípky z jižního podnebesí Jana Karlacha (1983), sinologa a cestovatele, zajímajícího se o mizející čínskou kulturu a tradice národnostních menšin Dálného východu i jižní a jihovýchodní Asie. (...) S citem vzpomíná autor na bolestné dějiny Číny dvacátého století, kdy zvláště v době kulturní revoluce bylo zničeno mnoho památek. Současné vlády se podle něj programově snaží věnovat historickému vědomí lidí i péči o památky. Vystižení prolínání občanské společnosti s duchovním světem je cenným příspěvkem knihy, která přímo vábí k cestě do jižního podnebesí. Celkové hodnocení: 90 %

Dita Pepe jako chameleon hledající správný odstín kůže

Spořádaná matka nebo děvčátko s medvídkem se mění v punkerku, romantickou zahradnici či upjatou intelektuálku. Česká fotografka Dita Pepe se více než dvacet let zabývá tématem hledání identity, její osudovostí i nezbytností mutace.
Své hledání promítá do desítek inscenovaných snímků, nyní vydaných v monografii pod názvem Autoportréty (nakladatelství Kant). Vznikla ve spolupráci s Vladimírem Birgusem.

Sakra sakra sakra

Barney Panofsky je muž na konci pochybné kariéry televizního producenta i manžela, který vypráví svůj životní příběh. Nutkavě, překotně, vtipně a nepřesně.
Vrcholná kniha kanadského židovského spisovatele Mordecaie Richlera Barneyho verze (přeložila Klára Kolinská, Argo 2011) pojednává mimo jiné o nespolehlivosti paměti, selhávající v Barneyho případě ne proto, že by chtěl něco maskovat. (...) Barneyho verze naproti tomu nabízí možnost představit si, jak by vypadala židovská literatura, kdyby k holocaustu nedošlo. Možná by se více podobala právě Richlerovu psaní: prosycenému emocemi, rozmáchlému a zároveň soustředěnému na lidské osudy, které jsou dostatečně tragické samy o sobě.

Chuck Palahniuk není Madison Spencerová

Americký spisovatel Chuck Palahniuk je stále schopen své čtenáře překvapovat. I proto je pro řadu literárně vzdělaných lidí nejzajímavějším žijícím spisovatelem současnosti. Jeho šílené a přitom rafinované fantazie nemají hranice. Důkazem toho je román Prokletí, dílo, ve kterém Dante v pekle trčí vedle kreslené kočky Hello Kitty, odříznutého knírku Adolfa Hitlera či filmů pro teenagery.
(...) Palahniuk je také břitce vtipný. Očima své hrdinky popisuje absurdity moderního života, vysmívá se ekologii v rukou celebrit, životu ve filmovém průmyslu, přepychu i vztahům mezi mladými lidmi. U žádné z jeho předtím v češtině vydaných knih nebylo tak veselo, přičemž úsměv na rtech vyloudí jistě i jazyková bravura, s jakou přichází, i jak se s ní v překladu výtečně vyrovnal Richard Podaný.

Petr Váša a fyzické básnictví

(...) Po více než dvaceti letech vyšla suma Vášovy básnické existence, jmenuje se, jak jinak, Fyzické básnictví (Host 2011). Je to svazek různých, hlavně publicistických textů, ale zároveň fyzickobásnická kuchařka, učebnice fyzického básnictví. Záznamy strhujícího divadelnictví, které si vystačí s vlastním tělem. A Váša je nejlepší možný učitel. (...) Možná to nejdůležitější z knihy Fyzické básnictví je v samém konci: pod zadní záložkou je schované DVD s řadou Vášových pořadů, vystoupení, projektů v audio i video podobě. Jsou to příklady, návody, neboť Petr Váša je přesvědčen, že fyzické básnictví je dar, jímž jsou obdařeni všichni.

Lovci hlav dostanou i vás

(...) Knize neschází lehkost a spád, pohltí a nepustí, dokud se nepročteme k poslední straně. Autor si tentokrát odpustil pseudoumělecké pasáže, s nimiž zápolil dříve. Z drastických scén přitom i nadále řádně mrazí. Nesbo tu koná výhradně to, co umí nejlépe: zaplétá, napíná a překvapuje; s občasnou sarkastickou glosou na přilepšenou. Také díky kvalitnímu překladu Kateřiny Krištůfkové skýtají Lovci hlav vybraný krimi zážitek, který stojí za to.

Zase o koních, dívkách i babyboxech

Stařec a kuře se jmenuje další díl volné trilogie propagátora babyboxů Ludvíka Hesse, jehož ctitelé literatury znají jako vydavatele časopisu poezie Divoké víno. Poetická duše chovatele koní pokračuje ve stopování osudů stárnoucího Jaroslava, který v péči o koně a v otevírání dalších babyboxů spatřuje smysl života. (...) Třetí svazek "Hessových" prozaicky pojatých pamětí dává připomenout první knihu Balady o koních a romance o holkách, v které se zaměřil na zpověď muže starajícího se o koně, vlastní děti i jejich maminky.

První díl tetralogie od nového Larssona

Neproniknutelně bílá tma skrývá děsivé tajemství. Takřka beze stopy v ní kdysi zmizel chlapec. Nález dětské boty nyní starou záhadu znovu otevírá. Drobný předmět dokáže probudit již téměř zapomenuté démony ostrova Ölandu, kde slunce svítí pouze v létě. (...) Pochmurná nálada souzní s vnitřním rozpoložením hrdinů, kteří touží po pomstě nebo naopak po odpuštění. Čtenář se s nimi ocitá na ostrově Ölandu, jenž spojuje s pevninou jediný, šest kilometrů dlouhý most. Tady, uprostřed větrných mlýnů a vápencových planin, totiž autor prožil celé dětství, k němuž se ve svých knihách neustále vrací. Zásadní klad románu představuje autorova schopnost vyprávět příběh. Může se to zdát jako banální hledisko, ale vypravěčský talent Theorina je skutečně okouzlující.

Naděje je smyslem našich životů

(...) Láska, zrada, boj, touha vnímat bezpečí, to vše jsou pocity, které mají v působivém románu konkrétní podobu, jméno. Lidé, kteří ještě před pár měsíci bojovali proti nacistům, se nyní musejí učit žít v míru. Je to jedno z věčných témat života a literatury a chopila se ho autorka, která se jako Velšanka stala osobností anglosaské literatury. (...) Díky autorčině schopnosti vyprávět příběh, vykreslit charakter lidí a postavit proti sobě "svět" mužů a žen, vychází kniha, ke které se budou čtenáři vracet jistě i po letech. Má v sobě vlastnosti i působivost klasického příběhu.

Návrat na jih USA přináší dramata

(...) Stockettová nezavírá oči před realitou. Přitom vděčně vzpomíná na článek Howella Rainese Gradyův dar, za nějž získal Pulitzerovu cenu. "Pro autora z Jihu není nebezpečnější téma než náklonnost mezi černou a bílou postavou v nerovném světě segregace. Protože ve společnosti založené na nepoctivosti je každý cit podezřelý a není možné poznat, jestli to, co se mezi dvěma lidmi odehrálo, bylo založeno na poctivosti, lítosti nebo pragmatismu," stálo v něm. I v případě Černobílého světa si na tyto otázky musí odpovědět čtenář sám. A přiznat si, že vztahy lidí před padesáti lety na jihu USA nejsou zas tak vzdálené tomu, co prožíváme dnes. Možná že to je také jeden z důvodů, proč se stal bestsellerem příběh už tolikrát prožitý, nyní viděný snad ještě v laskavější podobě, než jak se mohl odehrát.

Urbanovo varování před šílícím světem

Jako varování před umanutostí člověka postmoderní doby, který chce získat víc, než mu může dát přirozený stav i běh věcí, lze číst nový román prozaika Miloše Urbana Boletus arcanus. Přímo drogová závislost posedne nejen hledače hub Gregora Martyho, ale i prezidenta v Lánech toužícího omládnout. O aktivitě muže jménem Bitr nemluvě. Jistěže ho lze vyložit i podle televizního reportéra jménem Koleslaw, který zkusil štěstí v politice s novou stranou KK, stal se ministrem vnitra a hřímá, že touha po houbě vracející mládí rozloží celou společnost. (...) Arkanická energie dává všem hodně, jenom klid ne. Rozdvojení osobnosti se neubrání nikdo. Urban vnímá svět méně harmonicky a vše spěje ke katastrofě. Proměna gotického románu v postmoderní parodické podobenství by však neměla nechat nikoho chladným.

Podzemní čas Delphine de Vigan

(...) Pátý román francouzské spisovatelky Delphine de Vigan se odehrává v Paříži, charakterizované jako pulzující velkoměsto míjení a nenaplněných snů. Pokud se totiž v jejích předchozích knihách často objevoval motiv iluze, tady jde jen a jenom o deziluzi. Protagonistce Mathildě se dostane tvrdého procitnutí ve chvíli, kdy kvůli autonehodě přijde o manžela. Zůstane opuštěná s rozhodnutím, že se dokáže o život sebe a svých synů poprat sama. Pracně vybudované teritorium se jí ale začne smrskávat. (...) De Vigan se zaměřuje na zlomové okamžiky, jež podle ní mění budoucnost. Mathilda přežije nehodu, ale později se kvůli jednomu rozhodnutí ocitne v soukolí psychického násilí a vydírání. Hledá chybu v sobě, neuvědomuje si, že je oběť okolností. Podruhé se zkrátka zachránit nedokáže. Naopak Thibault se rozhodne utéct ze vztahu, který ho vysával. Zbaví se sice pozice oběti, ale jít dál přesahuje jeho síly. Uvízne v bezčasí a pořád dokola si opakuje, co mohl říct a co neřekl. Příběhy Thibaulta a Mathildy se intenzívně přitahují. Zdá se, že by jejich setkání mohlo být řešením. Oba touží povolit a řvát jako bláznivá žena na nástupišti v pařížském podzemí. Nabízí se otázka, zda přežít je opravdu výhra.

Fulghumova pocta Slámové

(...) Je to pozoruhodná knížka fejetonů. Má dva úvody. Jeden napsala Eva Slámová, ještě jako šéfredaktorka nakladatelství Argo, editorka Fulghumových próz. Popisuje v něm, jak jí přišlo líto, že už dlouho nevyšla žádná knížka autorových postřehů, i jak na její výzvu okamžitě zareagoval a nabídl jí bohatou hrst rukopisů. Druhý úvod je dílem Roberta Fulghuma a je napsaný pod dojmem odchodu Evy Slámové z tohoto světa. Zemřela na Štědrý den, bylo jí jedenapadesát. Svazek je tedy autorovou poctou jeho editorce, která měla nepochybně vliv na to, že některé jeho prózy vyšly ve světové premiéře česky, teprve potom v jeho rodné řeči. Navíc se v něm vrátil ke svému klenotu, souboru fejetonů pojmenovanému Všechno, co opravdu potřebuju, jsem se naučil v mateřské školce (1988).

Dobře vychovaný voyeur Petr Šabach

(...) Určitě je dobře, že se autor věnující se takřka neustále vzpomínkám na dobu šedesátých a sedmdesátých let minulého století a na projevy politické totality, což nutně vede a také vedlo ke stereotypům a nefunkčním opakováním, posunul v čase dál. V tomto případě i do ciziny, protože všechny čtyři příběhy situoval na zahraniční cesty životních partnerů, ať už se dívají na východ slunce v Řecku, nebo chytají ryby v Norsku. Jedině v případě pojmenovaném podle průvodce a distributora map Lonely Planet jde o zážitky staršího trampa poznávajícího irskou zem. (...) Nechybí smysl pro detail, třeba že pes v Irsku neštěká haf, haf, ale ruf, ruf, a to autorovi stačí, aby navodil atmosféru a posunul příběh dál. Povídky Petra Šabacha nejsou srdceryvná dramata, ale laskavé momentky z partnerského života, kterými zručný povídkář posílá dárek nejen svým sympatizantům.

Příběh "bílého koně" z Moskvy

(...) Hrdinou je londýnský mladý právník Nicholas, jehož firma poslala na rodící se nový trh, aby zajistil podmínky stavby ropovodu. Ten se v metru při běžné potyčce se zlodějem kabelek seznámí se sestrami Mášou a Káťou. Do první se zamiluje. Mladé ženy využijí cizincovy právní služby i jeho finance při fiktivní výměně bytu údajné tety, která vzpomíná na manželovo postavení ve vědeckém výzkumu v bývalé mocnosti. Právě popis několika postav moskevské společnosti, na první pohled nesympatického podnikatele Kozáka s vazbami na Kreml, Nicholasova souseda Olega, hledajícího přítele, jemuž zřejmě hrozí, že se stal "sněženkou", i "tety" Taťjany patří ke kladům svižně vyprávěného příběhu.(...) Miller byl v letech 2004–2007 moskevským dopisovatelem listu The Economist, takže poznal dobře prostředí, tolik připomínající českou realitu počátku devadesátých let. S nastrčenými "bílými koňmi", nic netušícími, jaké zlodějny nebo přesuny majetku svým jménem vědomě či nevědomě zaštiťují.

"Exilový" román o hodnotách a smyslu života

Jmenuje se Zdeněk Výborný, pro kamarády Zip. Je to hlavní hrdina románu Davida G. Hochmana, syna českých posrpnových exulantů z Ameriky, který se v roce 1989 v Paříži seznámí se svou láskou, Američankou Julií. Čitelný je autor, syn bývalého zpravodaje předních československých novin v USA, který odmítl po srpnu 1968 tolerovat invazi, čitelný je i jeho "druhý" otec zvaný Orákl, spojený s disentem, později očerněný ze spojení s tajnou policií a po očištění se v malé obci na severu Česka už jen věnující zahrádkaření. Je to román inspirovaný skutečnými událostmi, přesto nebo právě proto je to román o světě i české společnosti. (...) Hochmanův román je o potřebě kořenů každého člověka, o věrnosti, jejíž zrada se trestá možná až osudově, i o snech, které si chceme uskutečnit. Je to próza přesahující hranice české zkušenosti i omezeného rozhledu. Postavy jsou pravdivé, snad díky autorově biografii, kterou dokázal věrohodně využít ve své prvotině. Stane-li se mu psaní vášní, můžeme se jako čtenáři jen těšit.

De Winterův román stojí na pomezí

Motiv usilovného hledání a především ztráty blízkého člověka se objevuje i v poslední knize nizozemského prozaika Leona de Wintera. Román s názvem Právo na návrat vydalo nakladatelství Odeon. Pesimistická vize budoucího světa zavádí čtenáře do Tel Avivu. Z palestinských mírových rozhovorů zbyly trosky, ze státu Izrael pouze malý kousek země kolem města. (...) De Winter bývá počítán k tzv. "druhé generaci", tedy k potomkům válečné generace, která prošla koncentračními tábory nebo jim jen o vlásek unikla. Prostřednictvím slova se tito autoři vyrovnávají s osudy rodičů a také s dopadem historie na ně samé. De Winterův přístup je však odlišný. Perspektiva současného politického vývoje ho přivádí na myšlenku, zda snaha o nastolení rovnováhy prostřednictvím mírových jednání představuje správné řešení.

Francouzi nemají pejska a kočičku, ale slona Babara

(...) Čeští čtenáři si však na bestseller výtvarníka a spisovatele Jeana de Brunhoffa museli dlouho počkat – první díl série nazvaný Příběh malého slona Babara tu knižně vychází až teď, osmdesát let od svého vzniku. (...) Na Babarovi oceňuje jeho zdánlivou všednost až obyčejnost: nepotřebuje kouzla ani nadpřirozené bytosti, vystačí si sám se sebou a se svým okolím. Babar přitom není žádný barbar, právě naopak. Po smrti své matky se protlouká velkým městem, kde se ho ujme hodná stará dáma. Naučí ho oblékat, konverzovat, počítat, nakupovat, ba i jezdit autem... Zvláště z výtahů v obchodech je Babar u vytržení. Přesto se necítí úplně šťastný a po čase vyslechne volání džungle, kam se vrací jako kultivovaný, moudrý, světaznalý král.

Další z japonských návratů Amélie Nothombové

(...) Amélie se o lásce vyjadřuje s odstupem až s lehkou ironií, milostná vyznání v ní probouzejí ostych. Proto se zdráhá projevit city, dokud si není jistá, že jde skutečně o lásku, a nikoli pouze přátelskou náklonnost. Nemluví o vášni, ale o emocích, jež v ní zvláštní mladík spolu se svými zvyklostmi, vůněmi a prostředím vyvolává. Skutečnou lásku tak pociťuje spíše k tradici a kultuře Japonska, které na závěr poskytne rozhřešení i zdánlivě nenaplněnému vztahu mladé dvojice. Jméno hlavní hrdinky pochopitelně odkazuje k samotné autorce. A právě v žánru autofikce Nothombová vyniká. Zasvěceně vypráví o lidských pocitech, nebojí se do nejmenšího detailu popsat osobní prožitky či dilemata. V románu Ani Eva, ani Adam se zaměřuje na vnitřní svět dívky, jež hledá skutečný domov, a přesto před nabídkou lásky a pohodlí prchne, aby neztratila sama sebe. Kniha nezklame autorčiny věrné čtenáře a lze ji doporučit i pro ty, kteří se s ní setkávají poprvé.

Násilí, jemuž neuniknete, plodí nové násilí

(...) Dvanáctiletý Daniel si na Klikaté řece, k níž se svážejí kmeny ze širokého okolí a plaví se dál, splete přítelkyni místního policisty s medvědem. Nešťastnou shodou okolností ji zabije. Mrtvolu pak s otcem složí v policistově domě, který se o ni "postará", přitom vyšle do světa verzi, že utekla s kuchařem Dominikem, jenž se synem náhle zmizel. A se zarputilostí inspektora Javera z Hugova románu Bídníci se vydá na cestu msty. Irving rozvíjí už vyzkoušené téma. Zájem o "fiktivní" autobiografii projevil nakonec ve Světě podle Garpa, životopisu spisovatele T. S. Garpa. V roce 1996 pak napsal autobiografickou knihu Imaginární přítelkyně. Srovnání jeho života s hrdiny románu se přímo nabízí.

Sefardský pohled na židovství v Jehošuově románu

(...) Problematika izraelského státu a především jeho směřování představuje také jedno z hlavních témat románu Pan Mani, který společně s prózou Milenec patří k vrcholům Jehošuovy tvorby. (...) Sám Jehošua román charakterizuje jako knihu o způsobu, jakým je po generace předáváno podvědomí národa. Zároveň však jde o nadčasový příběh hledání vlastní identity, který lze snadno přenést do našich kulturněhistorických podmínek. O příběh lidského dilematu mezi životem a smrtí, kdy je touha po věčném osvobození leckdy silnější než potřeba přežít. V této souvislosti se autor dotýká také otázek víry, ale do světa ortodoxního židovství nijak nezabředává, neboť jak říká jeden z jeho hrdinů: "Žid nemusí věřit v Boha, ačkoli je to pro něj lepší, protože jinak mu nezbývá mnoho možností, v co věřit."

Kolářova jasná zpráva o jednom hornickém městě

Viktor Kolář, fotograf-chodec, svůj objektiv spojil zejména s Ostravou, průmyslem přidušeným městem bez půvabu, ale s výjimečným charismatem, které není pro každého. Úspěšná symbióza Ostravy a jejího rodáka dala vzniknout řadě tematických knih. Tou poslední je publikace jednoduše nazvaná Ostrava, kterou Kolář sděluje svou zprávu o městě se zvláštní pachutí (lidského) konce, s rázovitými, od sazí života ušmudlanými figurkami. Pro jedny peklo, pro jiné ráj. (...) V knize pochybuje, zda je vůbec fotograf: "Mívám silné pocity, že jím nejsem, a přijde mi, že jsem ty fotografie ani nedělal já." Přitom není jen tvůrce považovaný za nejvýznamnějšího městského fotografa. Je rovněž poutavý vypravěč, citlivý malíř a básník všedního dne…

Virtuální utopie z pražských Nuslí

(...) Paralela s medializovanou společností se zde přímo nabízí. Nicméně hra Vaňka-Úvalského se odehrává ve virtuální anonymitě, kde může každý získat libovolnou identitu. Uniknout všednímu světu, dosáhnout dokonalosti. Místo svobody však přichází ještě krutější otroctví. A podobně jako u Orwella cesta zpátky nevede. Zabrisky, vypravěč vlastního příběhu a vyděděnec starých časů, se coby nájemný pisálek hbitě pohybuje v prostředí brakové literatury a vytváří líbivé kompiláty. Na objednávku vystřihne Steelovou, mexickou telenovelu i Charlese Bukowského, avšak o vlastní velké knize už může jenom snít. (...) Jde o text-mozaiku, která se postupně doplňuje z nejednotných fragmentů příběhu, příloh, sloganů, přehledů reálií a slovníčku pojmů. Mísí se v něm ironie s absurditou dotaženou až do extrému. Podle zásad nového českého text-popu, které Vaněk-Úvalský razí, je Zabrisky kniha barbarská, živá a možná i skutečná. (...)Má rychlý spád, nabitý děj i smysl pro detail. Každému, kdo je ochotný číst, ukáže svou vstřícnou tvář.

Podoby lásky v povídkách Maxima Billera

(...) Jejich hlavními aktéry jsou muž a žena, kteří prožívají stále stejný příběh, ale pokaždé trochu jinak a na jiném místě. Mezilidské vztahy či láska jako taková se nemění, pouze se přizpůsobují danému společenskému kontextu. Spolu s autorem tak čtenář prochází světová velkoměsta a odhaluje všední dramata ukrytá za jejich zdmi. Ať se však jedná o Paříž, Prahu, Jeruzalém, New York či Berlín, města hrají roli pouhé kulisy. Přinášejí truchlivé poznání, že člověk zůstává se svým trápením na jakémkoli místě vždycky sám. (...) Všichni hrdinové v sobě mají zarytý model, jak by mělo jejich soužití vypadat. Znají směr, jímž by se měli ubírat. Přesto neustále zažívají pravý opak. Z jasného modelu milostné harmonie zbývají trosky, na kterých se pokoušejí vystavět novou podobu osobního štěstí. Silně touží po blízkosti, avšak ustavičně porušují vše, co si v hloubi duše předsevzali. Pro pomíjivý pocit svobody zatracují city druhých i své vlastní.

Není odvahy beze strachu

Celá kniha je proti autorovým zvyklostem zasvěcena jedné dominantní postavě, již představuje nevýrazná vesnická dívka Jean. Barnes sleduje její osud od dětství v roce 1920 přes dospělost až do roku 2021. Jean se postupně učí, jak obstát mezi ostatními lidmi a jak naplňovat jejich očekávání. Nikdo však nezná odpovědi na otázky, které ji od dětských let provázejí. Kniha skrze konkrétní zážitky hlavní hrdinky vypovídá o obtížích v mezilidských vztazích, především v soužití muže a ženy. Zachycuje sílu společenských stereotypů, jimž se dobrovolně podrobujeme. Tato problematika v průběhu přerůstá v téma střetu generací. Barnes zde poskytuje dostatek prostoru pro formulaci vlastního názoru. Stylizuje se do role průvodce, nikoli rádce – kniha tak představuje vítaný zdroj inspirace pro každého čtenáře.

Císař Fridrich II. jako praotec italské renesance

(...) Hlavní postavou třetí Kováčovy knihy je císař Fridrich II. Autor představuje tohoto významného vládce především jako velkého obdivovatele antiky, významného mecenáše a zároveň „praotce" renesančního umění. Úvodní Kováčova esej je věnována zejména dvěma stavbám, jež vznikly za panovníkova života, monumentální bráně v Capui, z níž se dochovaly pouze základy věží a fragmenty její sochařské výzdoby, a Castel del Monte, stavbě, která dodnes nedá mnoha badatelům spát, protože se neví, k jakému účelu tento architektonický skvost vůbec sloužil. (...) Kováč sice nemohl zmínit všechny práce, přesto je časový rozsah komentovaných základních studií úchvatný. Úsvit renesance je čtivá a podnětná publikace, zajímavá nejen pro odborníky, ale pro všechny zájemce o středověké a renesanční umění.

Ragtime ožívá v novém příběhu

(...) Příběh píše coby životní zpověď mladší ze sourozenců Homer, slepý hudebník, který zrak nahradil sluchem. I ten mu však nyní postupně slábne, a tak mizí poslední pojítko se světem. Pokouší se proto, dokud se neocitne v úplné tmě a tichu, vydat svědectví o životě dvou zbývajících potomků kdysi vznešeného newyorského rodu, aby neupadl v zapomnění pro budoucí generace Američanů. Paměti adresuje ženě, již ztratil i neztratil, neboť se o její přítomnosti nemůže nijak přesvědčit, stejně jako se nedozví, co se stalo s bratrem. Doctorow píše dokument vlastní fantazie, pravdivý příběh, který se s pravdou míjí, a přesto k ní má blíže než skutečná literatura faktu. V Homerovi a Langleym, nepřizpůsobivých podivínech žijících mezi hromadami zaprášených vzpomínek, vytváří univerzální podobu historie. Podobně si počínají i jeho hrdinové – Langley kupí stohy novin, aby jednoho dne sestavil obecně platné, neměnné vydání, které bude platit libovolný den. Hledá soubor událostí a skutků, jenž obsáhne veškeré lidské konání, aniž by se musel pravidelně měnit.

Experimenty Lundiakové v knižním vydání

(...) Sbírka obsahuje 37 textů nevelkého rozsahu, které navazují na českou experimentální prózu 60. let. Lundiaková se stylem hlásí k autorkám, jako je například Věra Linhartová. Ztotožňuje se s kreativním přístupem k volbě slov, který dává vyniknout přirozenému ženskému instinktu. Přes formální náročnost klade důraz především na hravost a spontaneitu. Tok textu je více dílem asociací než pečlivě promyšleného řádu. Vznikají tak rozličně rytmizované segmenty, které se pohybují mezi povídkou, úvahou, deníkovým záznamem či básní v próze. (...) Postavy pak charakterizuje určitá osamělost - žijí uprostřed davu, avšak bez opravdové blízkosti. Jejich příběhy se odehrávají v bezčasí mimo běžný život, a přesto právě o něm vyprávějí. Próza Hany Lundiakové představuje generační výpověď o stavu světa.

O životě otevřeně a bez patosu s Ivou Pekárkovou

(...) Z jejich konverzace vznikl poutavý text. Neexistuje v něm tabu, není otázky, která by nebyla zodpovězena. "Mohl jsem se ptát na cokoli," říká k tomu Pavelka, který se s Pekárkovou zná od 90. let, kdy byl redaktorem její knihy Sloni v soumraku. Sedli si prý lidsky a je to znát. Kniha působí autenticky, tak jak se na výtečný rozhovor sluší. Čtenář záhy nabude dojmu, že s nimi sedí u jednoho stolu a popíjí čtvrté kafe. Žádné slovo není kvůli předsudkům hozeno pod stůl, na povrch naopak vyplouvají krásná přirovnání a metafory. Pavelka si s Pekárkovou povídají o všem možném - o její pubertě, o tatínkovi, který byl agentem StB, o životě v zahraničí, o taxikaření v New Yorku, o zkušenostech s africkou rodinou, o jejích láskách a neláskách, o toleranci k jiné barvě kůže i odlišné sexuální orientaci, o víře, o smrti její maminky, o rozhodnutí se matkou nestát

Odpovědi na Bergmana

(...) Švédský spisovatel se snaží prozaickou formou (a jistě s literární nadsázkou - nebojí se střídat časové roviny a vytvářet tím až impresionistický otisk) zachytit vznik Bergmanova chladného a složitě vznikajícího snímku Hosté Večeře Páně, ve kterém se filmař zamýšlel, jaké by to bylo, kdyby se podle otcova přání stal knězem, a rozvíjí téma ztráty víry a s ní spojené odpovědnosti. Ahndorilova interpretace je postavena především na Bergmanově komplikovaném vztahu k mlčícímu otci.

O paradoxech života i o hledání řádu a jistot

S odstupem téměř dvaceti let se k českému čtenáři dostává téměř tisícistránkový román žijícího klasika nizozemské literatury Harryho Mulische Objevení nebe (1992). Monumentální příběh přátelství dvou mužů, Maxe a Onna, datovaný od poloviny 60. let do poloviny let 80. minulého století, je rámován zprávou anděla jeho nadřízenému. Bůh totiž zjistil, že lidé místo v něho začali věřit ve svůj rozum a díky technologickému pokroku se chtějí vyrovnat jeho zázrakům. Rozhodl se proto ukončit svou smlouvu s lidstvem, kterou uzavřel v podobě Mojžíšova desatera. Pověřil "svého" anděla, aby zajistil návrat dvou kamenných desek do nebe.

Život a tvorba vnímané jako bolest v knize Cesare Paveseho

Řemeslo života se jmenuje intimní deník italského spisovatele Cesare Paveseho (1908-1950). V názvu je zdůrazněna nadsázka, život ani poezie mu totiž nebyly rutinním zvládáním poznaného, prožitého. Je to inspirující sledování soukromých i tvůrčích pochyb, které vyvrcholily sebevraždou nedlouho poté, co byla tomuto básníku, prozaikovi, překladateli a uznávanému nakladatelskému redaktorovi udělena za román Krásné léto prestižní cena Strega. Pavese se svěřoval především s úvahami o umění, díky poznámkovému aparátu knihy se však čtenář stává svědkem bolestného osudu. (...) Začíst se do deníku Cesare Paveseho znamená procházet se dějinami literatury, komentuje totiž mj. postupy Homéra, Boccaccia, Balzaka, Dostojevského i svých vrstevníků, a zároveň vnímat souboj s jeho vlastními pochybnostmi a bolestmi.

Ponížení bolelo v roce 1619 stejně jako dnes

(...) Píše se totiž rok 1619, kdy přijíždějí do Virginie z Evropy "bílí otroci" podobně znevolnění jako ti narození v Africe. Všichni hledají své místo na slunci v zemi nemilosrdného boje o ekonomické přežití. Nevelká próza vyprávěná až úsečným stylem spojuje několik osudů svázaných s farmou angloholandského imigranta Jákoba Vaarka, který je nucen přijmout logiku dobového obchodu. Jeho dlužník, farmář D'Ortega, rozhazující peníze za cetky pro svou ženu, stižený ztrátou lodí slibujících dovézt z Barbadosu prodejné zboží, ho donutí přijmout "satisfakci". Hmotné zboží jako "lidské zboží". A tak se na Jákobově farmě ocitají další ženy a děti. (...) Morrisonová je nesmlouvavá k farizejství katolíků modlících se ve svých chrámech, ale doma prosazujících jiné hodnoty. I už zmíněný D'Ortega je jí "hamoun, zatvrzelý ve své pomýlenosti jako všichni, kteří vyznávají římskou víru". Obyčejná lidskost, soucit, milosrdenství k druhým, toužebně očekávaný ráj nebo budoucí láska jsou nejvyššími hodnotami.

Strach z vlastní identity v Pamukově románu

(...) Nutno připomenout, že kritika Bílou pevnost nazvala novým historickým románem v době prvního vydání, tedy v roce 1985. V současném kontextu tak již autorův přístup za novátorský označit nelze, přesto ale díky svému výraznému žánrovému přesahu zůstává aktuální. Pamuk, podobně jako například Umberto Eco v románu Jméno růže, který je považován za prototyp moderního historického románu, překračuje hranice "vyprávění z dob minulých" a vede čtenáře do světa mnohoznačných symbolů napříč kulturními tradicemi. Historická kulisa jen vytváří prostor pro diskurz o možnostech poznání své podstaty. (...) Příběh benátského zajatce se odehrává v Osmanské říši za vlády sultána Mehmeta IV. Historikové o tomto období hovoří jako o přelomovém, protože poprvé začalo docházet k relativnímu dialogu mezi východní a západní kulturou. Osudy vzdělaného cizince nedobrovolně pobývajícího v Orientu jsou tak přístupné interpretaci v mnoha rovinách.

Osudy lidí z totalitních režimů jsou podobné

Po románu Hora duše v Paříži žijícího prozaika Gao Xingjiana nabízí Yiyun Li působící v USA další pohled na osudy lidí v rodné Číně. Románem Ubožáci se vrací do roku 1979, který po smrti Mao Cetunga nabízel naději na svobodnější život v zemi přísně řízené komunistickou stranou. Je to román o svědomí i o proměnách lidí věřících v ideály, jejichž falešnost během let prohlédnou. (...) I když jde o román z loňského roku, v české literární i politické tradici připomíná díla popisující politicky motivované procesy 50. let minulého století. Především Doznání Artura Londona nebo prózu Jen o rodinných záležitostech Jaromíry Kolárové.

Mnohem víc než neotřelé dějiny

(...) Láska k Márii tvoří osu ďábelsky zábavného, a přitom hlubokého románu, v němž hrdinové putují po historicky důležitých cestách. Autor tu nevyužívá jen tradiční vyprávěcí postupy (silný příběh, dialogy, vypointovanost), ale i postmoderní kousavost. Vytváří tak jiný typ historického románu, jenž by své předchůdce našel v Orlandovi V. Woolfové či Psech z ráje A. Posseho. Rankovův pohled na události let 1938-68 obohacuje (nejen) literární svět svou neotřelostí. Nepřipouští romantizaci divokého odsunu Němců a "vůdce" Tisa či Gottwalda s ledovým klidem karikuje ad absurdum. Je tedy velice přínosné, že se nyní kniha dostává také k českým čtenářům. Příběh generace, jíž socialistický režim neumožnil žít a milovat naplno, se čte jedním dechem. Stalo se prvního září můžeme bezpochyby chápat jako svérázné dějiny podle jednoho nekonformního "pravdoláskaře", především se však jedná o bravurní dílo současné slovenské literatury. Lze očekávat, že díky svým kvalitám se záhy stane významnou součástí literární historie.

Brutální ironie Petry Hůlové

(...) V jedné recenzi jsem se dočetl, že Hůlová nechala svou komunistickou hrdinku v hořkém a krvavém finále zvítězit. Ale kdeže: ta asexuální bytost jen nepochopila, že prohrála. Takových nedorozumění však bude víc. Na záložce chybí obvyklý návod k použití, který by čtenáře upozornil, že nejenže nebude číst realistický příběh a že jde o černou sci-fi, ale že je to taky pankáčsky divoká groteska. Petře Hůlové prý chybí "časový odstup pro hlubší promýšlení témat". Nechybí. To jen recenzent postrádá nadhled a zřejmě i smysl pro humor. Přitom už od Umělohmotného třípokoje (2006) se o Petře Hůlové může vědět, že je schopná té nejbrutálnější ironie. Teď vypráví příběh o nedávné minulosti a ze současnosti, sype do něj saze, ani trochu nesladí, a ještě si ze všeho dělá blázny. Strážci občanského dobra jsou právě proto dobrou knihou. Odkrývají, co většinou jen tušíme. Že jen náhodou všechno kolem nás i v nás ve skutečnosti nesměřuje ke stejným koncům. Že máme docela kliku, že tady nenávist ještě nevybuchla.

Čarodějky z Eastwicku se vracejí

Trojice hrdinek z knihy Johna Updikea Čarodějky z Eastwicku se vracejí na scénu. Čtenář se s nimi opět setkává ve fiktivním městečku, kde dříve prováděly své nekalé reje. (...) Na stará kolena se totiž všechny vracejí do Eastwicku, který, stejně jako ony, mezitím pozbyl lesku. Příběh se prolíná s množstvím reminiscencí a vyznívá temněji než první díl. Vdovy místy až melancholicky vzpomínají na minulost, především na svého démonického milence Darryla van Horna. Náboj je však nahrazen rozvleklým bilancováním či křečovitou snahou o nápravu vztahů s již stárnoucími potomky. Autor se proto spíše než na americký úpadek soustředí na základní hodnoty americké společnosti. Tři nezávislé čarodějky poznaly lásku a nyní žijí v neustálém tušení smrti, které ještě nechtějí podlehnout.

Jak na člověka působí dějiny

(...) Postavy z Vyvrhelů patří ke generaci ztracené v životě ne zcela vlastním přičiněním - pykají za vinu svých otců. Spíše než o hrdiny jde o antihrdiny, kteří nedokážou či nechtějí přitakat panujícímu systému. Touží vystoupit ze stínu předků a osvobodit se z konvencí, které představuje hlavně nadšené budování kapitalismu. (...) Dílo Jelinekové prostupuje téma tělesnosti. Spisovatelka zbavuje čtenáře jakýchkoli iluzí. Vztah muže a ženy líčí na principu vlastněného zboží či jako násilí, opovrhuje kultem krásy a těla. Stejně nelichotivě hovoří o mužském egu. Základní roli podle ní hrají pouze lidské pudy postupně zbavované zábran, jež diktují konvence. Nakonec nechá tyto instinkty přerůst v tragické rozuzlení. Román bezpochyby patří k autorčiným nejčtivějším textům. Vyvolává ve čtenáři smíšené pocity. Emočně narušení jedinci by se tak měli držet stranou - všem ostatním vřele doporučuji.

Zdánlivě poklidné vyprávění McCarthyho

(...) Nyní se v překladu Jiřího Hrubého uzavírá příběh Johna Gradyho Colea a Billyho Parhama, hrdinů předcházejících knih. Jakoby v klidu a bez zjevného vzrušení vypráví americký spisovatel o monotónním životě kovbojů na americko-mexické hranici. Lidé bez rodinných vazeb, nesoucí si na hrbu vítězství i prohry včerejších dnů, tu každý sám za sebe vybojovávají vlastní sen. (...) Na rozrůstající se pustině, která byla kdysi dnem moře, se nyní chystá její nový zánik. Pohraniční prostor, kde se už málo vyplácí tradiční chov dobytka s koloritem kovbojského života, zabere armáda. McCarthy vypráví v klidu a jakoby ve stále se zkracujících obloucích se vrací ke každé postavě, aby vypověděl o jejím vnitřním životě. Vzrušení není na povrchu. Je to osobitý styl, kterým vypráví příběh lásky k prodejnému děvčeti, které je pro mnohé jediným důvěrným dotekem se životní nadějí.

Společnost byla slepá dávno

(...) Román Slepota, jehož překlad vydává nakladatelství Albatros, zachycuje chování společnosti v situaci mimo obvyklý standard. Jak by lidé jednali, kdyby postupně ztráceli zrak? Saramagova apokalyptická vize vznikla před patnácti lety a o tři roky později se stala údajně důvodem, aby autor získal Nobelovu cenu za literaturu. (...) Právě moralizující alegorie román odlišuje od béčkových thrillerů. Společnost, kterou autor nechává oslepnout, byla slepá dávno. Paradoxně až ztráta zraku hrdinům takzvaně otevřela oči, aby dokázali skutečně vnímat okolní svět. Bílá mlha není trestem, ale logickým vyústěním konzumu, honu za penězi a jiných civilizačních neduhů.

Blas de Robles o kráse i hrůzách života

(...) Hlavní postava Eléazard von Wogau působí v severovýchodní Brazílii jako dopisovatel francouzských novin. (...) Ne náhodou se počáteční opojení kouzlem života, jeho smyslem, který dává úkol v dobrodružném prostředí, mění v boj o holé přežití. V obrazech z daleké i dávné minulosti jako by se vybojovávaly naše denní bitvy. Vždyť se to přece opakuje stále dokola, chce se říci při sledování zážitků lidí ze 17. století. Naděje a zklamání, láska a smrt jsou všudypřítomné, každá z postav si nese vlastní prokletí a čtenář vnímá barvitost autorova vyprávění. Ta udržuje pozornost, spojuje zdánlivě nespojitelné. Stylem magického románu, který se v amazonském pralese bezděčně nabízí, vypráví autor o mnoha dalších postavách. (...) Příběhy plynou jako široký tok řeky, vytvářejí laguny s poklidnou hladinou i spojují vedlejší menší toky v jeden celek. Je to omamný proud, který unáší čtenářův zájem i vyprávěné osudy lidí.

Současná severská sága

Snaž se, jak chceš, svým kořenům neutečeš, neboť jsou tvou nedílnou součástí. Tak by mohl znít leitmotiv románu Topoly berlínské od Anne B. Ragdeové. (...) Kniha částečně navazuje na vyprávěcí postupy rodinných ság, které obohacuje esencí detektivní atmosféry. U smrtelného lůžka statkářky se scházejí její potomci, aby mohli rekonstruovat přerušená vztahová pouta. A jak do sebe vzpomínky zapadají, ozřejmuje se také příčina žalostného úpadku hospodářství. Homosexuální estétství nejmladšího syna, stejně jako mlčenlivá zarputilost prvorozeného, který kvůli chovu prasat rezignuje na soukromý život, jsou zachyceny s hlubokým citem pro detail. Tento dojem narušuje portrét třetího z bratrů, umývače mrtvol, z něhož kouká snaha čtenáře šokovat. Celkově vzato text není prvoplánový, neschází mu občasný humor ani kapka meditativnosti, ztělesněné v symbolu topolů, jež ve fjordu vysázeli němečtí nacisti.

Obludné panenky v krutém příběhu

(...) V Neviditelných nestvůrách sice nešetří depresivní atmosférou, ale stále ještě zcela neodvrhuje víru ve šťastný konec. Útočí agresivitou, ale zachovává náznak něhy a citu. Ponouká ke změně, nabízí určité východisko z nesvobody. Papír představuje prostor, kam lze vyvrhnout temná zákoutí svého nitra. (...) Ponurá beznaděj, sex, úchylky, znechucení z lidí, manipulace. Monotónní nelíbivost, schopná vyjádřit pocity generace zavřené ve skleněných kancelářích. Prvky se příliš nemění. (...) Hlavní hrdinka měla z pohledu konzumní společnosti dokonalý život - krásný vzhled, slibně rozjetou kariéru, peníze i fešáckého snoubence. Tedy dokud neskončila s ustřelenou půlkou obličeje. Ztráta podoby a vlastně celé dosavadní existence jí však umožní začít znovu a stát se kýmkoli bude chtít. Zatímco totiž sama pozoruje okolí a naštvaným tónem komentuje dění, na ni se nikdo nedívá.

Portrét mistra strachu Stephena Kinga

Americká novinářka a spisovatelka Lisa Rogaková ráda hraje na klavír jazz a blues. Možná že to je ten nejlepší předpoklad k cestě za poznáním mistra hororu a thrilleru. Musela se mu totiž dostat "pod kůži" (...) "Všechny návykové látky jsou součástí našich špatných činů. Myslím si, že je to součást smlouvy s posedlostí, která vás v první řadě činí spisovatelem, která vás donutí všechno to ze sebe vypsat," cituje Rogaková jeho vyznání. Jeho obdivovatelé určitě ocení, jak si autorka všímá právě jeho práce v textilce Worumbo. Už tam ho totiž nejvíc zaujaly krysy. "Zatímco jsem čekal, až budu mít plný zásobník, házel jsem po krysách plechovky." Byly obrovské, prý úplní macci, a některé z nich si sedaly přímo k němu a prosily jako psi. Určitě zajímavá inspirace.

Carlos Ruiz Zafón zve opět do magické Barcelony

Nově vydaný román Andělská hra nejprodávanějšího španělského autora současnosti Carlose Ruize Zafóna zavádí do magické Barcelony po roce 1917 a hlavní hrdina, novinář a spisovatel David Martín v něm navštěvuje knihkupectví pana Sempera. Už jen tento fakt spojuje nejnovější příběh plný fantazie i otázek po odpovědnosti spisovatelovy práce s předcházejícím románem Stín větru, který česky vyšel roku 2006. (...) Zafón znovu zaujme i českého čtenáře a ukáže, že dobrou literaturu lze napsat třeba z doby, která je pro nejmladší generace čímsi jako čas Bílé hory. Jenže otázky touhy po úspěchu a ceny za něj, příběhy věrnosti a zrady provázejí lidi od prvotního setkání.

Murakami na dva prsty

(...) Sputnik, má láska je na první, rychlé čtení příběhem tří lidí takřka znehybněných samotou a nutností vydržet ve své vlastní společnosti. V gestu sblížení si navzájem nabízejí ruku k přátelství a lásce, ale zdálky stejně vypadají jen jako prosebníci s otevřenou dlaní. Sputnik je ve vyprávění jejich věčným průvodcem a analogií - láskou na vzdálenost k studenému orbitu. Murakamiho svět však na rozdíl od toho našeho, v němž existuje jen přijetí či odmítnutí, obsahuje ještě třetí přirozenou možnost volby: odchod. Je přitom jedno, kam si čtenář ten tajemný úkryt před existencí zasadí. Někdy se hodí myslet na útěk do šílenství, jindy před ním stojí paralelní světy s nekonečným množstvím scénářů, pak zase podvědomí nebo dokonce smrt. V jedné z těchto úrovní však můžou vypravěč, jeho zmizelá láska Fialka i tajemná Mjú prožít něco jako štěstí.

Vášnivá láska v biblické zemi

(...) Příběh vášnivé lásky Danyho Polnauera k Magdě Wilderové, příslušnici rodící se izraelské armády, dnes potkal osud, o němž snil Milan Kundera v Nesmrtelné lehkosti bytí. Aby próza mohla působit už "jen" jako literární dílo, nikoli svým aktuálním politickým poselstvím. Časový odstup to Miláčkovi zařídil a čtenáře pramálo zajímá, jak dopadne boj na život a na smrt v tehdy obleženém Jeruzalémě. (...) K bližšímu poznání láká i mladá Maďarka Magda, pomáhající v době holocaustu zachraňovat životy bližních kolem Budapešti a spatřující ve staronovém státě novou naději. (...) Přesto je vztah působivý, protože teprve s odstupem času a pomocí dopisů nahrazujících v době války vyprávění zamilovaných, poznává, jak si jsou oba blízcí a rozdílní zároveň. S každou stránkou přibývá na jejich obraze linka i barevný tón. Jakoby akvarel titulní stránky vystihoval i autorovu metodu.