(...) Pátý román francouzské spisovatelky Delphine de Vigan se odehrává v Paříži, charakterizované jako pulzující velkoměsto míjení a nenaplněných snů. Pokud se totiž v jejích předchozích knihách často objevoval motiv iluze, tady jde jen a jenom o deziluzi. Protagonistce Mathildě se dostane tvrdého procitnutí ve chvíli, kdy kvůli autonehodě přijde o manžela. Zůstane opuštěná s rozhodnutím, že se dokáže o život sebe a svých synů poprat sama. Pracně vybudované teritorium se jí ale začne smrskávat. (...) De Vigan se zaměřuje na zlomové okamžiky, jež podle ní mění budoucnost. Mathilda přežije nehodu, ale později se kvůli jednomu rozhodnutí ocitne v soukolí psychického násilí a vydírání. Hledá chybu v sobě, neuvědomuje si, že je oběť okolností. Podruhé se zkrátka zachránit nedokáže. Naopak Thibault se rozhodne utéct ze vztahu, který ho vysával. Zbaví se sice pozice oběti, ale jít dál přesahuje jeho síly. Uvízne v bezčasí a pořád dokola si opakuje, co mohl říct a co neřekl. Příběhy Thibaulta a Mathildy se intenzívně přitahují. Zdá se, že by jejich setkání mohlo být řešením. Oba touží povolit a řvát jako bláznivá žena na nástupišti v pařížském podzemí. Nabízí se otázka, zda přežít je opravdu výhra.

Ještě nedávno nepříliš známou autorku Delphine de Vigan čte dnes téměř celá Francie. Její v pořadí pátý román si v roce 2009 získal pozornost širšího publika, když se objevil v nominaci na prestižní ocenění Prix Goncourt a udržel se tamaž do posledního kola. Porota sice nakonec její knihu nevybrala, nicméně to pro autorku znamenalo důležitý krok v kariéře, díky němuž se tato kniha v překladu dostává do rukou také českým čtenářům.

Osuší se ručníkem, všimne si vzadu na levém lýtku tmavé skvrny. Ohne se, objeví tří až čtyřcentimetrovou hlubokou popáleninu. Zvedne hlavu, přemýšlí. Včera večer byla promrzlá, uvařila si vodu do ohřívadla a před spaním si ji strčila do postele. Nejspíš na té gumě usnula. Má popáleninu třetího stupně a ani o tom neví.