(...) Sputnik, má láska je na první, rychlé čtení příběhem tří lidí takřka znehybněných samotou a nutností vydržet ve své vlastní společnosti. V gestu sblížení si navzájem nabízejí ruku k přátelství a lásce, ale zdálky stejně vypadají jen jako prosebníci s otevřenou dlaní. Sputnik je ve vyprávění jejich věčným průvodcem a analogií - láskou na vzdálenost k studenému orbitu. Murakamiho svět však na rozdíl od toho našeho, v němž existuje jen přijetí či odmítnutí, obsahuje ještě třetí přirozenou možnost volby: odchod. Je přitom jedno, kam si čtenář ten tajemný úkryt před existencí zasadí. Někdy se hodí myslet na útěk do šílenství, jindy před ním stojí paralelní světy s nekonečným množstvím scénářů, pak zase podvědomí nebo dokonce smrt. V jedné z těchto úrovní však můžou vypravěč, jeho zmizelá láska Fialka i tajemná Mjú prožít něco jako štěstí.

(...) I v šestém do češtiny přeloženém románu Haruki Murakamiho Sputnik, má láska (Suputoniku no koibito, 1999) nalezneme vše, na co jsme byli doposud od autora zvyklí: smutné a tajemné samotáře, unavené femmes fatales v jaguárech, krásné interiéry, ošuntělé mnohaúrovňové velkoměsto, hédonismus velkých žranic, obsedantní, místy otravnou hudební linku, žánrové hrátky i návod, jak elegantně zmizet kdesi v neprostoru. Nádavkem tento zatím asi nejzáhadnější spisovatelův text přináší motiv tajuplného ostrova, ze kterého by měl radost lord Byron. Atmosféra a dikce textu se pohybují na hranici patosu a autor opět čtenáře zběsile smýká jednotlivými slupkami reality.

Šestá kniha japonského spisovatele Harukiho Murakamiho se v češtině jmenuje trochu zvláštně Sputnik, má láska. Ale má to svůj důvod. Sputnik, symbol osvobození a dobývání, je tu metaforou lidské osamělosti. V Murakamiho světě kolem sebe plujeme jako pípající družice, jež se občas minou v bezprostřední blízkosti, aby se posléze ztratily v hlubinách vesmíru.

(...) Také ve Sputniku, mé lásce existuje místo, kde duše a krásné věci mizejí. Ve chvíli, kdy se Fialka ztratí, K. ji chce hledat někde v hloubce: v jeskyni, labyrintu, moři nebo studni. Jemu samému zas hrozí pád z výšky, kam ho jednou v noci vyláká měsíční světlo. K. se před vnějším ohrožením umí skrýt, ponořit do vnitřního světa, ve kterém se dobře orientuje. Murakami k lidskému vnitřnímu světu opakovaně poukazuje jako k útočišti, ale zároveň ukazuje, že to není svět celý ani soběstačný. (...) Láska tu bolí, nenasycuje, ale osvobozuje a rozšiřuje obzory. Podobně jako sen. "Tam také nemáme nikdy k ruce princip, který by nám umožňoval volbu." A co v Murakamiho knihách trvá? Sen o celé duši, neohraničené, s nekonečným obzorem.

(...) Ve svých románech je Murakami rozkročen mezi japonskou a západní kulturou. Na jeho postavách není v zásadě nic typicky japonského: práci neberou tak vážně, poslouchají rock, jazz a vážnou hudbu, cestují po světě. Většina děje se ve Sputniku odehrává namalém řeckém ostrově, Mjú obchoduje s evropskými víny. Podstatnou roli hraje hudba. Překladatel Tomáš Jurkovič v doslovu podotýká, že v klasickém kusu se nastolí na počátku hudební motiv, který se pak rozvíjí a opakuje. Podobně je to se Sputnikem. Pracuje s motivy, jež jsme viděli v dalších Murakamiho knihách: osamění, ztížená mezilidská komunikace, stesk po ztracené lásce a samozřejmě smrt. Opakování však není na škodu: čtenářský zážitek jen umocňuje.

Ve dvaadvaceti letech se Fialka poprvé zamilovala. Byla to láska prudká jak tornádo, které se valí vpřed širou stepí. Taková, co dokáže všechno, co se jí octne v cestě skácet, vyházet jedno za druhým do povětří, roztrhat na kusy a rozbít tak, že nezůstane kámen na kameni.

Těžko říct, který z mnoha a mnoha podnětů k úvahám si vybrat při pokusech o interpretaci románu Sputnik, má láska, šestého díla Harukiho Murakamiho vycházejícího česky, jako klíčový. Navenek je vlastně všechno jednoduché. Příběh nešťastné lásky – trojúhelník, v němž uvíznou vypravěč K., jeho jediná opravdová láska Fialka, a záhadná, ale poněkud sterilně působící Mjú...