(...) Sputnik, má láska je na první, rychlé čtení příběhem tří lidí takřka znehybněných samotou a nutností vydržet ve své vlastní společnosti. V gestu sblížení si navzájem nabízejí ruku k přátelství a lásce, ale zdálky stejně vypadají jen jako prosebníci s otevřenou dlaní. Sputnik je ve vyprávění jejich věčným průvodcem a analogií - láskou na vzdálenost k studenému orbitu. Murakamiho svět však na rozdíl od toho našeho, v němž existuje jen přijetí či odmítnutí, obsahuje ještě třetí přirozenou možnost volby: odchod. Je přitom jedno, kam si čtenář ten tajemný úkryt před existencí zasadí. Někdy se hodí myslet na útěk do šílenství, jindy před ním stojí paralelní světy s nekonečným množstvím scénářů, pak zase podvědomí nebo dokonce smrt. V jedné z těchto úrovní však můžou vypravěč, jeho zmizelá láska Fialka i tajemná Mjú prožít něco jako štěstí.

(...) I v šestém do češtiny přeloženém románu Haruki Murakamiho Sputnik, má láska (Suputoniku no koibito, 1999) nalezneme vše, na co jsme byli doposud od autora zvyklí: smutné a tajemné samotáře, unavené femmes fatales v jaguárech, krásné interiéry, ošuntělé mnohaúrovňové velkoměsto, hédonismus velkých žranic, obsedantní, místy otravnou hudební linku, žánrové hrátky i návod, jak elegantně zmizet kdesi v neprostoru. Nádavkem tento zatím asi nejzáhadnější spisovatelův text přináší motiv tajuplného ostrova, ze kterého by měl radost lord Byron. Atmosféra a dikce textu se pohybují na hranici patosu a autor opět čtenáře zběsile smýká jednotlivými slupkami reality.

Šestá kniha japonského spisovatele Harukiho Murakamiho se v češtině jmenuje trochu zvláštně Sputnik, má láska. Ale má to svůj důvod. Sputnik, symbol osvobození a dobývání, je tu metaforou lidské osamělosti. V Murakamiho světě kolem sebe plujeme jako pípající družice, jež se občas minou v bezprostřední blízkosti, aby se posléze ztratily v hlubinách vesmíru.

(...) Také ve Sputniku, mé lásce existuje místo, kde duše a krásné věci mizejí. Ve chvíli, kdy se Fialka ztratí, K. ji chce hledat někde v hloubce: v jeskyni, labyrintu, moři nebo studni. Jemu samému zas hrozí pád z výšky, kam ho jednou v noci vyláká měsíční světlo. K. se před vnějším ohrožením umí skrýt, ponořit do vnitřního světa, ve kterém se dobře orientuje. Murakami k lidskému vnitřnímu světu opakovaně poukazuje jako k útočišti, ale zároveň ukazuje, že to není svět celý ani soběstačný. (...) Láska tu bolí, nenasycuje, ale osvobozuje a rozšiřuje obzory. Podobně jako sen. "Tam také nemáme nikdy k ruce princip, který by nám umožňoval volbu." A co v Murakamiho knihách trvá? Sen o celé duši, neohraničené, s nekonečným obzorem.

(...) Ve svých románech je Murakami rozkročen mezi japonskou a západní kulturou. Na jeho postavách není v zásadě nic typicky japonského: práci neberou tak vážně, poslouchají rock, jazz a vážnou hudbu, cestují po světě. Většina děje se ve Sputniku odehrává namalém řeckém ostrově, Mjú obchoduje s evropskými víny. Podstatnou roli hraje hudba. Překladatel Tomáš Jurkovič v doslovu podotýká, že v klasickém kusu se nastolí na počátku hudební motiv, který se pak rozvíjí a opakuje. Podobně je to se Sputnikem. Pracuje s motivy, jež jsme viděli v dalších Murakamiho knihách: osamění, ztížená mezilidská komunikace, stesk po ztracené lásce a samozřejmě smrt. Opakování však není na škodu: čtenářský zážitek jen umocňuje.