Recenze z média TÝDEN

Je to téměř detektivka z prostředí knihoven, antikvariátů a historických zájezdních hostinců. V knize Neviditelná republika spisovatel Joan Peruga představuje Andorru jako ztracený horský ráj, vyhledávaný milovníky starých cestopisů. Co tam nacházejí dnes, už ale popisům z historických knih příliš neodpovídá… (...) Nejpřekládanější andorrský spisovatel píše květnatým jazykem, vyžívá se v líčení atmosféry a charakterů, jako jsou sečtělý postarší recepční nebo manželé provozující hospodu s vyhlášenými chobotnicemi. S hlavním hrdinou ho spojuje to, že oba píší do andorrského deníku a zajímají se o dějiny Pyrenejí. V Neviditelné republice se čtenářům pootevírají dveře do světa historických knižních svazků, které jsou pro jedny uměleckým dílem a pro jiné jen cennou sběratelskou komoditou.

Témata partnerských vztahů i objevování sebe sama jsou stará jako lidstvo samo. Ve spojení se závažným psychologickým problémem může přesto vzniknout poutavý příběh. Tak jako v případě románu Dýchání pod vodou. Mohla to být tuctová love story. Nicholas Andreas je šestnáctiletý mladík vyrůstající v Miami v přepychu, s vyznamenáním a nadprůměrnou inteligencí, ukázkový případ dospívajícího teenagera, kterému zdánlivě nic nechybí. I jeho přítelkyně Caitlin je ideální dívka, půvabná a obdivovaná. Jenže místo toho celý příběh začíná u soudu, ke kterému došlo na základě Caitlinina oznámení, že ji Nick po měsíc trvajícím vztahu napadl. (...) Příběhy týraných žen bohužel často trpí tím, že se autoři k tématu samému upnou natolik, že děj i jeho zpracování jsou pak plytké. Ve čtenáři zůstává hořkost z toho, že kniha sice pomáhá odkrývat a do důsledků zviditelňovat i pochopit společenský problém, ale že jde v pojetí o promarněnou šanci. V tomto případě stál u zrodu opačný přístup, a výsledek tak naopak působí o to intenzivněji.

(...) Podmanivý příběh jednoho roku, který bez nadsázky určil celé evropské 20. století, sepsal Florian Illies. Kombinoval přitom bulvární popis vztahů i atmosféry nejproslulejších lokálů slavných míst v Berlíně, Vídni či Paříži s postřehy o filozofické podstatě přelomové doby a prostým encyklopedickým výčtem. Je přitom vtipný, ironický, stručný. Německý kunsthistorik a esejista Florian Illies (42) působil jako fejetonista u Frankfurter Allgemeine Zeitung a nyní píše pro časopis Zeit; věnuje se i obchodu s uměním. Z jeho knih vzbudila největší ohlas dvojice věnovaná jeho vlastní generaci, nazvaná Generace Golf (2000, druhý díl 2005). Kniha 1913 - léto jednoho století vyšla v Německu "v předvečer" výročí, v říjnu 2012. Okamžitě opanovala žebříčky prodejnosti, dodnes se jí prodalo kolem 200 tisíc výtisků. Češi jistě nebyli jediní, kteří se chopili nápadu vydat ji rychle, hned letos, k jubileu.

Obdivovaná a uctívaná postava básníka a grafika Bohuslava Reynka (1892–1971) se dočkala úctyhodného literárního pomníku: Karolinum vydalo jeho Korespondenci. Významnou část Reynkových dopisů kdysi zachránil domáckým opisem Jiří Šerých, který spolu s literárním historikem Jaroslavem Medem stojí také za přítomnou edicí. Básník neobyčejné hloubky a obraznosti, úzce navázaný na krajinu Vysočiny, v jejímž centru Petrkově tvořil, a na francouzskou kulturu, z níž čerpal, je zdrojem inspirace pro mnohé intelektuály a umělce: vydání Korespondence tak zdaleka není jen položkou do snobských knihoven či státních institucí.

Touha po samotě, totální umělecký neúspěch a k tomu ten protivný Oscar Wilde: nejvyšší čas utéct třeba do Itálie. Tak to učiní Henry James v románu Colma Tóibína Mistr. (...) Není to jen čtení o psaní, jakkoli může celá záležitost působit trochu krypticky – spisovatel (Tóibín) píše o spisovateli (James) a jeho očima se dívá na dalšího spisovatele (Wilde). Popisy metod psaní sice nechybějí, ale spíše dokreslují atmosféru. Půvabná je třeba situace, kdy James kvůli bolesti ruky musí najmout stenografa a čelí pak mezi intelektuály podezření z přílišné "industrializace psaní" – oceňuje ale možnost chodit při formulování vět po místnosti a přemýšlet nahlas.

(...) Peter Handke je dobře znám i u nás - vyšly zde mimo jiné prózy Don Juan, Krátký dopis na dlouhou rozloučenou nebo Číňan bolesti. O divadelní známost Handkeho jména se u nás zasloužilo především Divadlo Komedie - v režii Dušana Pařízka uvedlo Spílání publiku, jeho pozdější ironickou reflexi Podzemní blues a nakonec němohru Hodina, ve které jsme o sobě nevěděli. Sdružení Transteatral nyní přichází se svazkem lakonicky pojmenovaným Pět her, který přibližuje další položky z autorova rozsáhlého díla. Obsahuje pětici spíše literárních než divadelních textů (Nerozumní vymřou, Přes vesnice, Hra o ptaní, Proč kuchyň? a Stopy zbloudilých) v překladech Zuzany Augustové a Barbory Schnelle.

(...) Za edicí, představující literární klenoty úpadku říše římské, vesměs tedy texty napsané ve čtvrtém a pátém století našeho letopočtu, stojí známý literární historik a překladatel Martin C. Putna (44), který každý svazek doprovází obsáhlou úvodní studií. Dílo básníka Prudentia z latiny i přeložil. "Prudentius pocházel z Hispánie, byl významným úředníkem na císařském dvoře v Miláně a rozhodl se zasvětit podzim života básnictví. Obecně ale je typický pozdně antický intelektuál - majetný soukromník, pro kterého je psaní radost," říká o svém oblíbenci Putna.

Proč číst, teď a tady, staroseverské básně? Třeba proto, že jsou mimořádně zábavné. Poprvé vyšel česky klasický soubor Eddica minora, výběr z básnické tvorby vrcholného středověku ve Skandinávii. (...) Český poprvé vychází Eddica minora, tedy svazek odlišný od takzvané velké a malé Eddy, které shromažďují především hrdinské ságy. Básně tohoto korpusu vznikaly v širokém rozpětí od devátého do čtrnáctého století. Obsahují nebývalé množství krve, násilností, sexuálních narážek i divokého humoru. To vše se zdrcující severskou upřímností a syrovostí.

(...) Se Žváčkem přichází talentovaný vypravěč čtivých příběhů ze současnosti, který netrpí přílišnou sentimentalitou a má tendenci líčit dění kolem sebe se suchým humorem. (...) Lístek na cestu z pekla vypráví věci vesměs neradostné, ale tak, že máme skoro pocit, jako bychom četli humoristický román. Tomáš, hlavní hrdina, je mladý scenárista, jehož úspěšná tvůrčí období se střídají s pobyty v psychiatrických léčebnách. Nemá umělecké ambice, bere svou činnost jako práci a nad požadavky některých producentů spíše pobaveně vytahuje obočí, než by se pohoršoval; svými namachrovanými spolužáky z FAMU pohrdá a pražským kavárnám vůbec nevěnuje pozornost. (...) Bude-li autor Lístku na cestu z pekla psát dále, může se stát masově úspěšným autorem středního proudu, aniž bude čtenářům kazit vkus nebo jim okatě vtloukat do hlavy nějaké romantizující ideály. Takového spisovatele bychom, upřímně řečeno, potřebovali jako sůl.

(...) Myšková představuje typ autora, který ilustruje známé heslo "Kvalitní knihy se obejdou i bez čtenářů". Nelze čekat, že by Nícení trhalo rekordy v prodejnosti, patrně také - jako správný solitér - zůstane stranou literárního provozu. Je to malá radost pro literární fajnšmekry. Jak známo, pochválit první knihu je tak trochu danajský dar. Debutů vynášených do nebes bylo spousta, málokdy po nich následovala velká literární kariéra (jakkoli v našich poměrech má pojem literární kariéra trochu paradoxní nádech). Chvála prvotin vyvolává nemístná očekávání a nároky na knihy druhé (možná i tlak na autory) - vzápětí přichází logicky zklamání. Nechtějme od Ivany Myškové a Jaroslava Žváčka nic, oni se sami rozhodnou, co a jak (a jestli vůbec něco). Zůstaňme u potěšujícího konstatování, že tu máme dvě knihy, které stojí za to číst. A to je skvělá zpráva.

(...) Nová knížka shrnuje příspěvky z časopisů Literární noviny, Vital Plus a Týdeník Rozhlas, připojuje i promluvy psané pro Český rozhlas. Pro pravidelná Křesťanova sebrání jsou charakteristické ilustrace jeho ženy Magdaleny; Skotové představují desátý společný počin. Křesťan vládne zázračným postřehem. Kristus ukrytý v jeho jménu měnil vodu ve víno, on mění to, co lidé považují za banalitu, nudu nebo opruz, v zábavnou historku, vtip a moudrou sentenci. Žádná všednost mu není tak všední, aby z ní nebyl schopen učinit nevšednost. Přináší chvíle svěcené radostí. Nejste v pohodě? S Křesťanem budete.

(...) Autor Černé zahrady (překlad slova Karabach) je britský expert na jižní Kavkaz a zručný novinář, takže jeho reportážní vyprávění založené na encyklopedické šíři znalostí působí svižně a je okořeněno osobní zkušeností. Kolem Karabachu je 320 kilometrů pytlů s pískem na frontové linii, kde se zastavila fronta, a mír v nedohlednu. Přesto je to úchvatná země plná těžko uvěřitelných příběhů.

Povídky Jana Zábrany jsou jedním ze zásadních edičních počinů letošního roku. A nic na tom nemění, že autor je už téměř třicet let mrtev a kniha sama je zčásti reedicí. (...) Ovšem poskytují také neobyčejný čtenářský zážitek i pro ty, kterým jsou národní dějiny ukradené a básničky je nezajímají: takhle silné a přitom stylově vytříbené povídky v naší literatuře nejen současné, ale celého dvacátého století aby pohledal.

Nejfrancouzštější z britských spisovatelů, Julian Barnes, se loni konečně dočkal a v 65 letech dostal Man Bookerovu cenu za román Vědomí konce. Ten právě vychází česky. (...) Hlavním hrdinou je postarší, bilancující, středostavovský občan, průměrný historik Tony Webster, toho času v penzi. Rozvíjí před námi příběh svého dospívání a mládí, popisuje s espritem vzdělávací instituce i atmosféru sexuálních vtahů, velmi opatrných a traumatizujících, v atmosféře sešněrované Anglie. (...) Především nám předkládá pozoruhodnou úvahu o základních věcech člověka - o paměti, sebeklamu a času. O důsledcích těch nejmenších činů a o marné snaze něco napravovat. A také o fenoménu konce, který se nakonec vztahuje ke každému našemu počínání.

Tur Mulligan, Chcáč Burke a samozřejmě Leopold Bloom jsou tu zas. Nakladatelství Argo vydalo znovu slavný román Jamese Joyce Odysseus. Proč je to skvělá zpráva? (...) S tím je možné se spokojit - Odysseus se sice v každé knihovně dobře vyjímá, pouhým vystavením hřbetu by se však každý ochudil o vynikající zážitek z perlivého humoru, neotřelých nápadů a kaskády slovních a stylových hříček, kterými Joyceovo dílo oplývá. A může se číst třeba i na přeskáčku, příběhy Leopolda Blooma a jeho dublinských kumpánů nikdy nezklamou stejně jako autorovy exkurzy do středověké filozofie či antické mytologie.

(...) To, co dělá Hochgatterrerův román napínavým a poutavým čtením, jsou právě náznaky. Dokáže odkaz do důležitého příběhu z hrdinovy minulosti shrnout v jedinou větu, dokáže říct v jednom odstavci spoustu věcí, aniž nám př itom prozradí všechno - a aniž se k tomu ještě v průběhu románu vrací (a když, tak zase jen náznakem). Hutné, neobyčejně vtipné popisy atmosféry běžných dní, kdy během jedné poznámky vycítíme, na co by jiní autoři potřebovali dvě kapitoly, líčí život našich jižních sousedů (a tím i náš, protože, jak se říká, "Česko je Rakousko v nepořádku") tak, jak by to u nás patrně nikdo nedokázal. Metoda Pauluse Hochgatterera je paradoxní: dala by se nazvat přesnou přibližností. Málokdy řekne něco konkrétního, ale vždycky máme pocit, že se trefil přímo do černého.

(...) Nechybějí nejslavnější kousky, které jsou reprodukovány v již česky publikovaných překladech Jana Zábrany, Josefa Rauvolfa, Jiřího Joska, Jiřího Popela, Martina Machovce a dalších, ale i česky dosud nepublikované básně, vesměs v překladu editora a autora doslovu Luboše Snížka. Položka, která jistě nebude chybět v knihovničkách u nás stále silné hipísácké a undergroundové čtenářské komunity; ale protože Ginsberg už je dávno i školní četbou, poslouží kniha i jako docela slušná příležitost k seznámení se s Mistrovým dílem.

Máme tu zásadní událost české literatury: a nemění na tom nic ani skutečnost, že Edita Farkaš mladého spisovatele Davida Zábranského má pouhých čtyřicet stránek. (...) Edita Farkaš je monologem anonymního hrdiny, líčícím zvláštní milostný trojúhelník mezi ním, jeho (bývalou) ženou a jejich přítelem Ignacym. Nebo možná něco úplně jiného. Zábranský umí držet čtenáře v nejistotě a více než o příběh tady jde o slova a myšlenky. Ozývá se tu autorova polská i maďarská zkušenost, záliba v obskurnostech a především v jazykových hrách. Zábranský opakuje slova, pohrává si s nimi, lamentuje, variuje témata. Pracuje s tělesnou metaforikou: když líčí ženu a hrdinův vztah k ní, zajímá ho především, jak přistupuje k jídlu, pití, kouření – a k sexu.

Soubor krátkých povídek a skic rakouského spisovatele Thomase Bernharda (1931–1989) patří k jeho rané tvorbě z padesátých let, již začínal svou později velmi úspěšnou dráhu, ověnčenou řadou ocenění i skandálů a vrcholící zákazem publikování svých děl v Rakousku, který požadoval v závěti. (...) vykazují Události a jiné prózy už typické rysy Bernhardovy pozdější tvorby: opakování, litanická souvětí, zuřivé útoky na rakouskou společnost a politiku jak v katolické, tak nacionálně-socialistické podobě (tomuto termínu dává Bernhard i jeho čeští překladatelé přednost před výrazem "nacistický"). V němčině vyšla kniha poprvé roku 1969, více jak deset let po napsání, když už se autor proslavil svými romány Mráz a Rozrušení, pro českého čtenáře je nejen doplněním fanouškovské knihovničky, ale dalším plnohodnotným zážitkem z četby toho výsostného spisovatele.

Ten kousek země mezi Opavou a Ostravou, jemuž se říká Hlučínsko, je výjimečný snad vším. O Hlučínsku vypráví i Slezský román Petra Čichoně. (...) Ústřední příběh je jednoduchý: Martin pochází z Hlučínska, chvíli studoval architekturu, pak se vrhl na dějiny umění. Žije v Praze a není úplně šťastný. Rázovitou rodinu kdesi v Ludgeřovicích vnímá s nadhledem, ale i úzkostí, stejně jako své kořeny jako takové. (...) Jinak je Slezský román nejsilnější v ostrých a jednoduchých postřezích ("Já už to dělám desítky let", dí soukromý detektiv. "Co tím myslel?" přemítá hrdina. "Že byl estébák," na to hrdinka.) Slezský román zapadá do kontextu současné české literatury docela dobře...