Recenze z média Literární noviny

(...) Antonínu Dufkovi, emeritnímu kurátorovi Moravské galerie v Brně, se nové nastudování Funkova poselství vydařilo. A to i přes to, že nepřišel s převratným objevem nebo novým výkladem tvůrčích výbojů. Může si ovšem gratulovat k obdivuhodné vstřícnosti Miloslavy Rupešové, vzorně opatrující otcovu fotografickou pozůstalost, a k velkorysosti Karla Kerlického, jehož nakladatelsví KANT oboru fotografie soustavně prospívá. Nyní vydáním natolik výpravného katalogu, že je vlastně nejkomplexnější Funkovou monografií. V pořadí páté knižní zpracování Funkeho díla je obsáhlé i po textové stránce. Alespoň příslovečná špice ledovce: poznámkový aparát čítá 141 odkazů. (...) Antonín Dufek tedy zúročil (nejen funkovskou) erudici, narůstající po desítky let.

Dají se cenzoři paušálně označit za omezené byrokraty bez kapky básnické krve v žilách? A je cenzorem otec, který umlčí zlobivé dítě, nebo nakladatel, který se rozhodne vydat prověřeného a osvědčeného spisovatele, jemuž dá přednost před autorem neznámým? Na tyto a podobné otázky se snaží hledat odpovědi autoři rozsáhlé antologie Nebezpečná literatura?: Antologie z myšlení o literární cenzuře. (...) Kniha snad v našem prostředí poskytne podněty k dalšímu bádání o cenzuře. Jelikož ji ale u nás asi nikdo nezakáže, zůstává otázka, jestli si Nebezpečná literatura? získá takovou pozornost čtenářů, jakou by si zasloužila.

Současnost vzpomínky na staré časy zvlášť vyžaduje. Pamětníci odcházejí, a my se právě teď potřebujeme na mnohé zeptat, co jinak navždy zmizí v nebytí. Ke knihám potřebným pro objasnění souvislostí se nově přiřadil Kaleidoskop mého století od Bedřicha Utitze. Jsou to vzpomínky třiadevadesátiletého rodáka z Vídně, který strávil značnou část života v Praze, dvojnásobného emigranta, několikrát vyznamenaného bojovníka v britské armádě, poválečného zahraničního dopisovatele a redaktora, který v posrpnové emigraci patřil k těm nejvýznamnějším, kdo nás pomáhali informovat a napravovali naše jméno ve světě.

Nenápadným a přece zásadním objevem letošního knižního podzimu se jeví být tituly To je Paříž a To je Londýn z nakladatelství Baobab. Jejich autorem je Miroslav Šašek, český výtvarník doma na dlouhá léta zapomenutý, ve světě úspěšný. (...) V čem je půvab těch knih? Vtip: Například když ukáže na prvních stránkách knihy o Londýně tehdy největší město světa zcela zahalené v neprostupné mlze. Smysl pro detail: Například když zobrazuje různé poštovní stránky či alarmovací přístroje v ulicích Paříže nebo když předvádí rozličné chocholy, podle kterých lze rozeznat, k jakému pluku patří příslušníci královské stráže před Buckinghamským palácem. Konfrontaci vznešeného s každodenním, nadčasového s velmi časovým: Z Paříže uvidíme stejně tak Notre Dame, jako nástupiště metra či řeznictví s výhradně koňským masem, z Londýna Westminsterský palác či naopak pouličního metaře. Nejednoznačnost: To, co je určeno dětem, berou s chutí a radostí do rukou i jejich rodiče a prarodiče. Dokládají to desítky nadšených čtenářských ohlasů u anotací Šaškových knih v internetových knihkupectvích typu Amazon.

Knihu s podtitulem Volnost, rovnost a bratrství s Goebbelsem lze číst na několikerý způsob. Je to pozoruhodná a v mnoha detailech překvapivá esej o Francii za druhé světové války a nacistické okupace, s důrazem na dění literární a kulturní – ale i s velmi osobními vsuvkami (autorčin prastrýc byl barmanem ve významném pařížském hotelu). A svým způsobem je to i netradiční průvodce Paříží, který čtenáři odhaluje temná místa v historii často i významných pamětihodností francouzské metropole. (...) Ladislava Chateau se nežene za lacinou senzací, chce jen, jak sama říká, připomenout skutečnosti, které nám ve zmatku přítomnosti často unikají.

Prozaická kronika velké valašské rodiny, v níž čtenář projde polovinu 20. století, je psána výhradně z perspektivy žen. Marýna, Růža, Josefka a Fany – kolem nich míjejí československé dějiny se vším, co k nim patří. Válka, osvobození, politické procesy, pražské jaro, normalizace, naděje i rezignace. Vladimíra Klimecká podala originální, přitažlivý obraz jednoho kraje. Novely o čtyřech ženských osudech se postupně splétají do promyšlené románové struktury spojené jedním prostředím. A ačkoli zachycují různá období lidského života i velkých dějin, pokaždé hovoří o fenoménu ženství. Tyhle ženy jsou hrdinkami své doby. Bohyně našeho světa. Knihu vydává Euromedia Group – Knižní klub. Rukopis obsadil první místo v 18. ročníku Literární ceny Knižního klubu.

(...) Ovládala posledních čtyřicet let světovou ekonomiku skrytá mytická stvůra? A jsme na tom snad ještě hůře poté, co byl netvor smrtelně zraněn? Máme šanci na troskách vzešlých ze současné krize zahlédnout obrysy nějaké pevné budoucnosti? Nebo nás čeká jen nejistota, zmatek a ponížení? Provokativní a originální pohled na globální ekonomiku a politiku přináší řecký profesor ekonomie Yanis Varoufakis v knize Globální Minotaurus, která poté, co vzbudila celosvětový ohlas, právě vychází i česky. (...) Varoufakisovu knihu je možné číst jako osobitý výklad dějin a logiky kapitalismu.

V předvečer důležitých íránských prezidentských voleb, plánovaných na červen, u nás vyšla kniha, která se snaží o nezkreslený portrét této složité země s bohatou historií a kulturou: Labyrintem Íránu. (...) Írán a jeho společnost jsou podle Turečka zkrátka "rozkročené od tmářských tradic po bezhlavý modernismus, od chudých nevzdělaných rolníků po absolventy předních íránských i západních univerzit hovořící několika jazyky, od chudáků odkázaných na almužnu po dolarové milionáře koukající spatra na střední třídu v evropských velkoměstech. Většina Íránců žije někde mezi těmito extrémy." A mezi extrémními postoji se snaží kličkovat a vyvažovat je také sám autor, a celkem úspěšně se mu to daří.

Do Vnitřního okruhu v současné české fotografii pozval kurátor Vladimír Birgus padesát tvůrců. Celou instalací prolíná obnažování intimit: od vlastních podobizen a sond do rodinného života po zpřístupnění nejužšího zázemí autorů. (...) V polygraficky znamenitém katalogu charakterizuje Birgus obrat „vnitřní okruh“ tím, že „také u nás se fotografie s intimní a introspektivní tematikou stala velmi populární především mezi autory mladé a střední generace“. Jenže: jak se mohla stát důvěrnost introspekce populární? Podle kurátora za tím vězí jednak „záplava privátních momentek na internetu“, jednak „přirozená snaha vymezit se vůči předchozí generaci, která část svého života prožila v prudérních a pokryteckých časech komunistického režimu a neodvažovala se ve své tvorbě prozradit něco ze svých privátních sfér“. A Birgus nezastírá ani vliv zahraničních trendů galerijního provozu.

Jestli už máte po krk postmoderny a jestli vás dáví žvást, tohle je četba pro vás. Letos sedmdesátiletý religionista a filozof přehlíží v esejích, článcích a přednáškách svou intelektuální cestu, a tím velmi srozumitelně odpovídá na otázku, k čemu je člověku filozofie v situaci, kdy lidstvo jako celek iracionálně usiluje o svůj zánik. "Samozřejmě role filozofie v oblasti poradenství politikům je velmi nevděčná, protože máli filozofie plnit svoji funkci, musí politikům znesnadňovat, komplikovat politická rozhodnutí." Funda je jedna z dnes pečlivě utajovaného panteonu velkých českých osobností.

(...) Epištoly v kapitolkách jsou ohlédnutím a nalézáním velkého tvůrce Jana Schmida a silného divadelního organismu – Ypsilonky. A protože Schmid a jeho divadlo jsou tak člověkozpytné – jak jsem už psal – je text darůplný pro každého, kdo hledá a myslí. Přidejme Schmidův jazyk – splavný a trefný, zdaleka ne zaumný a machrující odborností a dále též autorovy pikareskní kresby, nápadité piktogramy – jak mnohdy hluboké, tak schmidoidně hravé – a máme v rukách vydavatelský šperk. Encyklopedické heslo: umělecký mnohoživelník Jan Schmid. Nevím, či mám mlhu nebo málo informací, ale jeví se mi, že tento mimořádný, a nejen pro naši, ale i evropskou tvorbu důsažný tvůrce se nekmitá po pódiích, kde se lípou na klopy či kol krku medaile a dávají vavříny… Ale snad je tak dobře. I tím zůstává Schmid unikátním. A tak můj obdivný laur osobní: Jan Schmid zná pokorně, zamyšleně a důkladně svůj smysl, a smysl divadla.

(...) V částečně autobiografickém románu se Maxwell rozpomíná na své dětství v Lincolnu, menším městě ve státě Illinois. Samotná hryzající vzpomínka se netýká ničeho dramatického. Vypravěče trápí, že v pravou chvíli neprojevil účast kamarádu Cletusovi. Incident ho však upomíná na další, zásadní a tragické události: smrt vlastní matky, rozvod Cletusových rodičů a úplný rozvrat jeho rodiny. (...) Román Tak zítra jako vždycky nemá ani sto padesát stránek, ale rychle se přečíst nedá. Aby si knihu čtenář náležitě vychutnal, měl by se přizpůsobit tempu života na maloměstě v první polovině minulého století a vyšetřit si čas jak na malebné popisy venkovské krajiny, tak na temné stránky lidské povahy.

Výpravu do dob, kdy krása knih byla samozřejmostí, nabízí v nové publikaci badatel Pavel Brodský. K tématu středověké knižní malby je to autor víc než povolaný: kdysi působil jako správce rukopisné sbírky Národního muzea, posléze byl vedoucím oddělení rukopisů a starých tisků muzejní knihovny, dnes je pracovníkem Oddělení pro soupis a studium rukopisů Archivu Akademie věd ČR. V samém úvodu k publikaci Krása českých iluminovaných rukopisů Brodský ovšem píše, že jeho knížka "nemá velké ambice". Je to zbytečná skromnost.

Dva výlety do dějin české autorské knihy pro dětské čtenáře nabízí nakladatelství Baobab. Ta výprava "opačným směrem" nečpí staromilstvím ani nostalgií. Staré může se rovnat současné. Nového vydání se dočkal "bilderbuch" Daisy Mrázkové Co by se stalo, kdyby... a pohádka O smutném tygrovi od Aloise Mikulky. Oba autoři patří k těm, na jejichž knihách vyrůstali malí čtenáři několika generací, kteří se i jejich zásluhou učili býti milovníky krásných a chytrých knih. K nim se hlásí například i básník a překladatel Petr Borkovec, jehož básničku Co by se stalo, kdybych na ulici potkal Daisy Mrázkovou? najdeme na zadní straně přebalu nového vydání Co by se stalo, kdyby... (...) Obě reeditované knihy, založené především na prolnutí obrázků a textu, jsou určeny k intimním chvilkám, v nichž si rodiče najdou nejen čas na čtení svým dětem, ale kdy jim kniha poskytne i prostor k povídání, k rozvíjení čteného a viděného. Kupodivu, čas jim v tom nic neubral. Nové vydání naopak jejich kouzlo ještě prohlubuje – novou grafickou úpravou Juraje Horvátha i lepšími možnostmi tisku.

(...) Jeho skromné literární dílo – čítající vlastně jen dva povídkové cykly, Skořicové krámy a Sanatorium Na věčnosti – se vměstná do jednoho svazku. Přesto je to dílo úctyhodné, živé, objímající celý svět a svým způsobem i vesmír. Za Schulzova života bylo ovšem známo jen nepočetnému kruhu přátel, zejména zásluhou prozaičky Zofie Nałkowské, s níž měl Schulz později pravděpodobně i milostný vztah. Teprve ve druhé polovině 50. let začalo být objevováno širším čtenářským okruhem v Polsku – a ještě později v zahraničí, tedy i u nás.

(...) Ta kniha už nebyla určena jen Lizaniho dcerce, které je dnes dvanáct a která si už sama přečetla Deník Anne Frankové, jak se dozvídáme z jednoho novinového rozhovoru, ale všem dalším malým dětem, kladoucím podobné otázky, a vlastně i jejich rodičům a prarodičům, kteří obtížně hledají odpovědi a nepohrdnou pomocí, jež přichází prostřednictvím knihy. Lizano a Dauvillier vyprávějí příběh malé Duňi Kohenové, pro niž se jednoho dne na počátku čtyřicátých let – kdy francouzská vláda v čele s kolaborantským maršálem Pétainem po vzoru nacistických okupantů, zavádí protižidovskou politiku – změní celý dosavadní život.

Altánek, kašna, zvonička, průchod pro pěší, garáž, pouliční lampa, kaplička, včelín, benzinová pumpa, vodní elektrárna... To je jen zlomek architektonických "perliček", s nimiž se lze seznámit prostřednictvím nové publikace pražského nakladatelství Titanic. Autorský tým knihy, která objevuje pozoruhodné drobné stavby rozeseté po městech, městečkách, obcích i v krajině Čech, Moravy a Slezska, je stejný, jaký před časem vytvořil úpravné a velké Obrazy z dějin české architektury. "Historik umění a kulturní vikomt Jiří T. Kotalík, architekt a šumný informátor David Vávra, důsledný a na místa se vracející fotograf Pavel Frič a jeho manželka Yvonna Fričová, ostražitá editorka a hybatelka." (...) Najdeme tu reprezentaci snad všech slohů, najdeme tu pestrý výběr stavebních typů, najdeme tu – vedle množství anonymů – také jména známých architektů... A přitom jsou to stavby z valné většiny neokoukané, pro nezasvěcence neznámé. Niterný prožitek se navíc dostavil prakticky na celém území republiky. Což svědčí o tom, jakou jsme architektonickou velmocí.

(…) České vydání (2012) uskutečnilo v brožované a graficky sympatické podobě nakladatelství Rubato. Pod zdařilým překladem je podepsán Pražský neviditelný výbor. Vydání knihy považuji za čin zasluhující širší debatu než dosavadní recenze a glosy na stránkách anarchistů. Text /…/ totiž analyzuje stav Francie, Evropy i světa a vyvozuje i pro nás, že totalita, kterou zdejší „nezávislá" média setrvačně prezentují jako historicky poraženou či odsouzenou k dožití v izolaci, se globálně sune dál. Ve jménu bezpečnosti a civilizovaného prostoru se připravuje k normalizaci (čti selekci) nepotřebných a takzvaně nepřizpůsobivých. JC však nevnímá nepřizpůsobivost jako úděl, ale s nadějí, když jí přisuzuje nejen schopnost přežít konec této civilizace, ale i odhodlání, jak tento konec zrychlit a propojit s novým začátkem. To, že autor je za svůj náhled do budoucnosti čtyři roky soudně stíhán, aniž by padl verdikt, a jeho proroctví je zatím šířeno po síti i oficiálně překládáno, svědčí o tom, že neviditelné výbory (učedníků) získávají v normalizační metropoli svá zázemí. (…)

(...) Knihu otevírá básní v próze, která navozuje atmosféru rušné ulice, dopravních prostředků, kakofonického tepu města. Vypráví dítěti, jak různé a zvláštní lidi může potkat. A čeká ho setkání na tisícerý způsob. Dagmar Urbánková totiž všechny ty lidské typy rozřezala na čtyři díly. Jsou sice ukotveny ve hřbetu knížky, ale děti si listováním v jednotlivých částech mohou svobodně sestavovat nejrůznější legrační osoby na tisíc způsobů.

(...) Kvalitní česká detektivka, jíž byl Fiker – spolu s Karlem Čapkem a Emilem Vachkem – spoluzakladatelem, byla vždy víc "literaturou" než "čtivem". Stvrzuje to i fakt, že se kriminálními příběhy této provenience zabývá i vážený literární badatel Pavel Janáček. Ten v doslovu k novému vydání Série CL zařazuje Fikerův román i do mezinárodních souvislostí – sahajících od Poea až k Larssonovi – a ozřejmuje místo knihy v autorově tvorbě. Zároveň připomíná dobové ohlasy na první vydání. V roce 1958 totiž byly Sérii CL věnovány hned dvě recenze – první napsal Ivan Klíma do Literárních novin, druhou Oleg Sus do Hostu do domu.