Recenze z média Literární noviny

Funkovské vyznání

(...) Antonínu Dufkovi, emeritnímu kurátorovi Moravské galerie v Brně, se nové nastudování Funkova poselství vydařilo. A to i přes to, že nepřišel s převratným objevem nebo novým výkladem tvůrčích výbojů. Může si ovšem gratulovat k obdivuhodné vstřícnosti Miloslavy Rupešové, vzorně opatrující otcovu fotografickou pozůstalost, a k velkorysosti Karla Kerlického, jehož nakladatelsví KANT oboru fotografie soustavně prospívá. Nyní vydáním natolik výpravného katalogu, že je vlastně nejkomplexnější Funkovou monografií. V pořadí páté knižní zpracování Funkeho díla je obsáhlé i po textové stránce. Alespoň příslovečná špice ledovce: poznámkový aparát čítá 141 odkazů. (...) Antonín Dufek tedy zúročil (nejen funkovskou) erudici, narůstající po desítky let.

Cenzura nejen absurdní

Dají se cenzoři paušálně označit za omezené byrokraty bez kapky básnické krve v žilách? A je cenzorem otec, který umlčí zlobivé dítě, nebo nakladatel, který se rozhodne vydat prověřeného a osvědčeného spisovatele, jemuž dá přednost před autorem neznámým? Na tyto a podobné otázky se snaží hledat odpovědi autoři rozsáhlé antologie Nebezpečná literatura?: Antologie z myšlení o literární cenzuře. (...) Kniha snad v našem prostředí poskytne podněty k dalšímu bádání o cenzuře. Jelikož ji ale u nás asi nikdo nezakáže, zůstává otázka, jestli si Nebezpečná literatura? získá takovou pozornost čtenářů, jakou by si zasloužila.

Bedřich Utitz obhlíží svůj život

Současnost vzpomínky na staré časy zvlášť vyžaduje. Pamětníci odcházejí, a my se právě teď potřebujeme na mnohé zeptat, co jinak navždy zmizí v nebytí. Ke knihám potřebným pro objasnění souvislostí se nově přiřadil Kaleidoskop mého století od Bedřicha Utitze. Jsou to vzpomínky třiadevadesátiletého rodáka z Vídně, který strávil značnou část života v Praze, dvojnásobného emigranta, několikrát vyznamenaného bojovníka v britské armádě, poválečného zahraničního dopisovatele a redaktora, který v posrpnové emigraci patřil k těm nejvýznamnějším, kdo nás pomáhali informovat a napravovali naše jméno ve světě.

To je... Miroslav Šašek

Nenápadným a přece zásadním objevem letošního knižního podzimu se jeví být tituly To je Paříž a To je Londýn z nakladatelství Baobab. Jejich autorem je Miroslav Šašek, český výtvarník doma na dlouhá léta zapomenutý, ve světě úspěšný. (...) V čem je půvab těch knih? Vtip: Například když ukáže na prvních stránkách knihy o Londýně tehdy největší město světa zcela zahalené v neprostupné mlze. Smysl pro detail: Například když zobrazuje různé poštovní stránky či alarmovací přístroje v ulicích Paříže nebo když předvádí rozličné chocholy, podle kterých lze rozeznat, k jakému pluku patří příslušníci královské stráže před Buckinghamským palácem. Konfrontaci vznešeného s každodenním, nadčasového s velmi časovým: Z Paříže uvidíme stejně tak Notre Dame, jako nástupiště metra či řeznictví s výhradně koňským masem, z Londýna Westminsterský palác či naopak pouličního metaře. Nejednoznačnost: To, co je určeno dětem, berou s chutí a radostí do rukou i jejich rodiče a prarodiče. Dokládají to desítky nadšených čtenářských ohlasů u anotací Šaškových knih v internetových knihkupectvích typu Amazon.

Vlak do Výmaru

Knihu s podtitulem Volnost, rovnost a bratrství s Goebbelsem lze číst na několikerý způsob. Je to pozoruhodná a v mnoha detailech překvapivá esej o Francii za druhé světové války a nacistické okupace, s důrazem na dění literární a kulturní – ale i s velmi osobními vsuvkami (autorčin prastrýc byl barmanem ve významném pařížském hotelu). A svým způsobem je to i netradiční průvodce Paříží, který čtenáři odhaluje temná místa v historii často i významných pamětihodností francouzské metropole. (...) Ladislava Chateau se nežene za lacinou senzací, chce jen, jak sama říká, připomenout skutečnosti, které nám ve zmatku přítomnosti často unikají.

Druhý život Marýny G.

Prozaická kronika velké valašské rodiny, v níž čtenář projde polovinu 20. století, je psána výhradně z perspektivy žen. Marýna, Růža, Josefka a Fany – kolem nich míjejí československé dějiny se vším, co k nim patří. Válka, osvobození, politické procesy, pražské jaro, normalizace, naděje i rezignace. Vladimíra Klimecká podala originální, přitažlivý obraz jednoho kraje. Novely o čtyřech ženských osudech se postupně splétají do promyšlené románové struktury spojené jedním prostředím. A ačkoli zachycují různá období lidského života i velkých dějin, pokaždé hovoří o fenoménu ženství. Tyhle ženy jsou hrdinkami své doby. Bohyně našeho světa. Knihu vydává Euromedia Group – Knižní klub. Rukopis obsadil první místo v 18. ročníku Literární ceny Knižního klubu.

Optimismus došel: Čím nakrmit globálního Minotaura?

(...) Ovládala posledních čtyřicet let světovou ekonomiku skrytá mytická stvůra? A jsme na tom snad ještě hůře poté, co byl netvor smrtelně zraněn? Máme šanci na troskách vzešlých ze současné krize zahlédnout obrysy nějaké pevné budoucnosti? Nebo nás čeká jen nejistota, zmatek a ponížení? Provokativní a originální pohled na globální ekonomiku a politiku přináší řecký profesor ekonomie Yanis Varoufakis v knize Globální Minotaurus, která poté, co vzbudila celosvětový ohlas, právě vychází i česky. (...) Varoufakisovu knihu je možné číst jako osobitý výklad dějin a logiky kapitalismu.

Írán mezi extrémy

V předvečer důležitých íránských prezidentských voleb, plánovaných na červen, u nás vyšla kniha, která se snaží o nezkreslený portrét této složité země s bohatou historií a kulturou: Labyrintem Íránu. (...) Írán a jeho společnost jsou podle Turečka zkrátka "rozkročené od tmářských tradic po bezhlavý modernismus, od chudých nevzdělaných rolníků po absolventy předních íránských i západních univerzit hovořící několika jazyky, od chudáků odkázaných na almužnu po dolarové milionáře koukající spatra na střední třídu v evropských velkoměstech. Většina Íránců žije někde mezi těmito extrémy." A mezi extrémními postoji se snaží kličkovat a vyvažovat je také sám autor, a celkem úspěšně se mu to daří.

Kvadratura kruhu

Do Vnitřního okruhu v současné české fotografii pozval kurátor Vladimír Birgus padesát tvůrců. Celou instalací prolíná obnažování intimit: od vlastních podobizen a sond do rodinného života po zpřístupnění nejužšího zázemí autorů. (...) V polygraficky znamenitém katalogu charakterizuje Birgus obrat „vnitřní okruh“ tím, že „také u nás se fotografie s intimní a introspektivní tematikou stala velmi populární především mezi autory mladé a střední generace“. Jenže: jak se mohla stát důvěrnost introspekce populární? Podle kurátora za tím vězí jednak „záplava privátních momentek na internetu“, jednak „přirozená snaha vymezit se vůči předchozí generaci, která část svého života prožila v prudérních a pokryteckých časech komunistického režimu a neodvažovala se ve své tvorbě prozradit něco ze svých privátních sfér“. A Birgus nezastírá ani vliv zahraničních trendů galerijního provozu.

Otakar A. Funda: Když se rákos chvěje nad hladinou

Jestli už máte po krk postmoderny a jestli vás dáví žvást, tohle je četba pro vás. Letos sedmdesátiletý religionista a filozof přehlíží v esejích, článcích a přednáškách svou intelektuální cestu, a tím velmi srozumitelně odpovídá na otázku, k čemu je člověku filozofie v situaci, kdy lidstvo jako celek iracionálně usiluje o svůj zánik. "Samozřejmě role filozofie v oblasti poradenství politikům je velmi nevděčná, protože máli filozofie plnit svoji funkci, musí politikům znesnadňovat, komplikovat politická rozhodnutí." Funda je jedna z dnes pečlivě utajovaného panteonu velkých českých osobností.

Jan Schmid, nejen divadla principál…

(...) Epištoly v kapitolkách jsou ohlédnutím a nalézáním velkého tvůrce Jana Schmida a silného divadelního organismu – Ypsilonky. A protože Schmid a jeho divadlo jsou tak člověkozpytné – jak jsem už psal – je text darůplný pro každého, kdo hledá a myslí. Přidejme Schmidův jazyk – splavný a trefný, zdaleka ne zaumný a machrující odborností a dále též autorovy pikareskní kresby, nápadité piktogramy – jak mnohdy hluboké, tak schmidoidně hravé – a máme v rukách vydavatelský šperk. Encyklopedické heslo: umělecký mnohoživelník Jan Schmid. Nevím, či mám mlhu nebo málo informací, ale jeví se mi, že tento mimořádný, a nejen pro naši, ale i evropskou tvorbu důsažný tvůrce se nekmitá po pódiích, kde se lípou na klopy či kol krku medaile a dávají vavříny… Ale snad je tak dobře. I tím zůstává Schmid unikátním. A tak můj obdivný laur osobní: Jan Schmid zná pokorně, zamyšleně a důkladně svůj smysl, a smysl divadla.

Maxwell v tempu maloměsta

(...) V částečně autobiografickém románu se Maxwell rozpomíná na své dětství v Lincolnu, menším městě ve státě Illinois. Samotná hryzající vzpomínka se netýká ničeho dramatického. Vypravěče trápí, že v pravou chvíli neprojevil účast kamarádu Cletusovi. Incident ho však upomíná na další, zásadní a tragické události: smrt vlastní matky, rozvod Cletusových rodičů a úplný rozvrat jeho rodiny. (...) Román Tak zítra jako vždycky nemá ani sto padesát stránek, ale rychle se přečíst nedá. Aby si knihu čtenář náležitě vychutnal, měl by se přizpůsobit tempu života na maloměstě v první polovině minulého století a vyšetřit si čas jak na malebné popisy venkovské krajiny, tak na temné stránky lidské povahy.

Krásná kniha o kráse knih

Výpravu do dob, kdy krása knih byla samozřejmostí, nabízí v nové publikaci badatel Pavel Brodský. K tématu středověké knižní malby je to autor víc než povolaný: kdysi působil jako správce rukopisné sbírky Národního muzea, posléze byl vedoucím oddělení rukopisů a starých tisků muzejní knihovny, dnes je pracovníkem Oddělení pro soupis a studium rukopisů Archivu Akademie věd ČR. V samém úvodu k publikaci Krása českých iluminovaných rukopisů Brodský ovšem píše, že jeho knížka "nemá velké ambice". Je to zbytečná skromnost.

Retro bez nostalgie

Dva výlety do dějin české autorské knihy pro dětské čtenáře nabízí nakladatelství Baobab. Ta výprava "opačným směrem" nečpí staromilstvím ani nostalgií. Staré může se rovnat současné. Nového vydání se dočkal "bilderbuch" Daisy Mrázkové Co by se stalo, kdyby... a pohádka O smutném tygrovi od Aloise Mikulky. Oba autoři patří k těm, na jejichž knihách vyrůstali malí čtenáři několika generací, kteří se i jejich zásluhou učili býti milovníky krásných a chytrých knih. K nim se hlásí například i básník a překladatel Petr Borkovec, jehož básničku Co by se stalo, kdybych na ulici potkal Daisy Mrázkovou? najdeme na zadní straně přebalu nového vydání Co by se stalo, kdyby... (...) Obě reeditované knihy, založené především na prolnutí obrázků a textu, jsou určeny k intimním chvilkám, v nichž si rodiče najdou nejen čas na čtení svým dětem, ale kdy jim kniha poskytne i prostor k povídání, k rozvíjení čteného a viděného. Kupodivu, čas jim v tom nic neubral. Nové vydání naopak jejich kouzlo ještě prohlubuje – novou grafickou úpravou Juraje Horvátha i lepšími možnostmi tisku.

Bydlet v Drohobyči

(...) Jeho skromné literární dílo – čítající vlastně jen dva povídkové cykly, Skořicové krámy a Sanatorium Na věčnosti – se vměstná do jednoho svazku. Přesto je to dílo úctyhodné, živé, objímající celý svět a svým způsobem i vesmír. Za Schulzova života bylo ovšem známo jen nepočetnému kruhu přátel, zejména zásluhou prozaičky Zofie Nałkowské, s níž měl Schulz později pravděpodobně i milostný vztah. Teprve ve druhé polovině 50. let začalo být objevováno širším čtenářským okruhem v Polsku – a ještě později v zahraničí, tedy i u nás.

Nenásilně o zlu dějin

(...) Ta kniha už nebyla určena jen Lizaniho dcerce, které je dnes dvanáct a která si už sama přečetla Deník Anne Frankové, jak se dozvídáme z jednoho novinového rozhovoru, ale všem dalším malým dětem, kladoucím podobné otázky, a vlastně i jejich rodičům a prarodičům, kteří obtížně hledají odpovědi a nepohrdnou pomocí, jež přichází prostřednictvím knihy. Lizano a Dauvillier vyprávějí příběh malé Duňi Kohenové, pro niž se jednoho dne na počátku čtyřicátých let – kdy francouzská vláda v čele s kolaborantským maršálem Pétainem po vzoru nacistických okupantů, zavádí protižidovskou politiku – změní celý dosavadní život.

Neokoukaný veletucet

Altánek, kašna, zvonička, průchod pro pěší, garáž, pouliční lampa, kaplička, včelín, benzinová pumpa, vodní elektrárna... To je jen zlomek architektonických "perliček", s nimiž se lze seznámit prostřednictvím nové publikace pražského nakladatelství Titanic. Autorský tým knihy, která objevuje pozoruhodné drobné stavby rozeseté po městech, městečkách, obcích i v krajině Čech, Moravy a Slezska, je stejný, jaký před časem vytvořil úpravné a velké Obrazy z dějin české architektury. "Historik umění a kulturní vikomt Jiří T. Kotalík, architekt a šumný informátor David Vávra, důsledný a na místa se vracející fotograf Pavel Frič a jeho manželka Yvonna Fričová, ostražitá editorka a hybatelka." (...) Najdeme tu reprezentaci snad všech slohů, najdeme tu pestrý výběr stavebních typů, najdeme tu – vedle množství anonymů – také jména známých architektů... A přitom jsou to stavby z valné většiny neokoukané, pro nezasvěcence neznámé. Niterný prožitek se navíc dostavil prakticky na celém území republiky. Což svědčí o tom, jakou jsme architektonickou velmocí.

Vzpoura přichází

(…) České vydání (2012) uskutečnilo v brožované a graficky sympatické podobě nakladatelství Rubato. Pod zdařilým překladem je podepsán Pražský neviditelný výbor. Vydání knihy považuji za čin zasluhující širší debatu než dosavadní recenze a glosy na stránkách anarchistů. Text /…/ totiž analyzuje stav Francie, Evropy i světa a vyvozuje i pro nás, že totalita, kterou zdejší „nezávislá" média setrvačně prezentují jako historicky poraženou či odsouzenou k dožití v izolaci, se globálně sune dál. Ve jménu bezpečnosti a civilizovaného prostoru se připravuje k normalizaci (čti selekci) nepotřebných a takzvaně nepřizpůsobivých. JC však nevnímá nepřizpůsobivost jako úděl, ale s nadějí, když jí přisuzuje nejen schopnost přežít konec této civilizace, ale i odhodlání, jak tento konec zrychlit a propojit s novým začátkem. To, že autor je za svůj náhled do budoucnosti čtyři roky soudně stíhán, aniž by padl verdikt, a jeho proroctví je zatím šířeno po síti i oficiálně překládáno, svědčí o tom, že neviditelné výbory (učedníků) získávají v normalizační metropoli svá zázemí. (…)

402 750

(...) Knihu otevírá básní v próze, která navozuje atmosféru rušné ulice, dopravních prostředků, kakofonického tepu města. Vypráví dítěti, jak různé a zvláštní lidi může potkat. A čeká ho setkání na tisícerý způsob. Dagmar Urbánková totiž všechny ty lidské typy rozřezala na čtyři díly. Jsou sice ukotveny ve hřbetu knížky, ale děti si listováním v jednotlivých částech mohou svobodně sestavovat nejrůznější legrační osoby na tisíc způsobů.

Kalaš & Karlíček podruhé

(...) Kvalitní česká detektivka, jíž byl Fiker – spolu s Karlem Čapkem a Emilem Vachkem – spoluzakladatelem, byla vždy víc "literaturou" než "čtivem". Stvrzuje to i fakt, že se kriminálními příběhy této provenience zabývá i vážený literární badatel Pavel Janáček. Ten v doslovu k novému vydání Série CL zařazuje Fikerův román i do mezinárodních souvislostí – sahajících od Poea až k Larssonovi – a ozřejmuje místo knihy v autorově tvorbě. Zároveň připomíná dobové ohlasy na první vydání. V roce 1958 totiž byly Sérii CL věnovány hned dvě recenze – první napsal Ivan Klíma do Literárních novin, druhou Oleg Sus do Hostu do domu.

Harlekýn z Dejvic vzpomíná

(...) Kniha sice není osobním účtováním, ale zato je zábavná. Hejma nezůstal své schopnosti obratně a vtipně pracovat s jazykem nic dlužen. Text se čte lehce, má dynamiku, je prostoupen literárními a hlavně hudebními citacemi (Rolling Stones, Lou Reed, Bob Dylan a další). Hudba je pro Hejmu celoživotní konstantou a Fejsbuk se dá číst i jako velmi poučná procházka hudební historií; určitě stojí za to si jmenované skladby pustit na YouTube.

Abeceda v minulém čase

Taková kniha tu zatím nebyla. Nahlíží do let 1948–1967, přesněji do kulturního dění a životního stylu té doby, s nadhledem a přitom v detailu. (...) Dvojsvazková kniha o zhruba 1 300 heslech je určena k rychlé orientaci. Obrací se jak k profesionálům, tak k laikům. K dalšímu poznávání slouží jak soupis pramenů za jednotlivými hesly, tak i obsáhlý seznam pramenů a literatury v závěru druhého dílu. Tam se nacházejí i další přílohy (od soupisů členů různých orgánů až po ukázkové programy televizního a rozhlasového vysílání).

Guliverova cesta do Prahy

Souběžně česky a francouzsky vydaný komiks Lucie Lomové Indiáni upoutal loni pozornost kritiky i čtenářů. Nyní máme znovu možnost poznat reálný příběh, který vznik grafického románu inspiroval. (...) Fričovo vyprávění, které se dočkalo knižního vydání až v devadesátých letech, bylo plné anekdotických příhod – mimochodem indiánův pobyt v Praze posloužil i Jaroslavu Haškovi jako námět k satirické povídce Indián a pražská policie –, za nimiž se ovšem skrývala neanekdotická realita. Ostatně i sám Frič se cítil svými pobyty v jihoamerické divočině proměněn. V textu, který v současném vydání jeho knihy vychází poprvé a nahrazuje předmluvu, mimo jiné čteme: "Když jsem s Čerwuišem přijel na podzim roku 1908 do Prahy – mezi své – shledal jsem ke svému údivu, že jsem doma cizincem. Hůř než cizincem."

Meteorit z planety Kocovina

(...) Prilepinovy povídky připomínají formou i jazykem hrubý, neotesaný a zvětralý kámen – jako by chtěl autor dát jasně najevo svůj odstup od postmoderních konstrukcí spisovatelských kolegů Viktora Pelevina, Vladimira Sorokina nebo Pavla Pepperštejna, kteří se – někdo více, jiný méně – snaží povozit čtenáře na ocásku formálně vytříbených příběhů, konceptuálních hříček a ironických parafrází nejrůznějších žánrů. Prilepin si svým stylem – autentičností povýšenou na zákon – vysloužil četná přirovnání k Maximu Gorkému, s nímž ho spojuje i pestrá životní zkušenost, ze které své motivy čerpá. Vystřídal desítky povolání od pomocného dělníka a stěhováka přes velitele speciální jednotky OMONu až po magistra filologie a vojáka, který prošel hrůzami čečenské války.

Hravá radost Davida Hrbka

(...) Povídkový soubor je jakousi procházkou po minulosti. Procházkou, jejíž směr působí vesměs náhodně a neplánovaně, tak jako nedělní toulání se ulicemi města s jediným cílem – provětrat hlavu. Okny Hrbkových povídek se větrají dětské vzpomínky, staré platonické lásky, současný rodinný život ale i vzdálenější cenné kousky rodinné historie. Krátké texty nemají spojující motiv či téma, množství postav a historek volně sjednocují rodinné prostředí a kulisy Olomouce, kde se velká část povídek odehrává. (...) Autor nic nepředstírá ani neskrývá, vypráví s nenucenou lehkostí a neobvyklou otevřeností. Kouzlo jeho textů vyrůstá z důvěrné pozornosti, jakou dovede věnovat detailům a všedním maličkostem, jako je stará bunda, tajemný prostor pod postelí nebo střapce koberce, a ze schopnosti budovat jejich prostřednictvím atmosféru doby, přítomného okamžiku či nechat čtenáře pocítit hřejivou rodinnou půdu pod nohama.

Diagnóza: schizofrenie

(...) Příběh se odvíjí od konce druhé světové války až po normalizaci.
Sudetský Čech František, kterého dal otec "k Němcům", slouží ve wehrmachtu, šťastně se dostává do amerického zajetí, přesto však musí hrát v sovětském propagandistickém filmu o osvobození rakví Goetheho a Schillera. (...)
Padělaná historie předznamenává další osudy Němců i hrdinovy české lásky a jeho (možná domnělého) syna. Střídání režimů, vymývání mozků, první máje, festivaly, filmová rutina na obou stranách železné opony, to jsou kulisy individuálních osudů, které si jdou svou cestou, ale nutně o velkou historii zakopávají. Moník šťavnatě ilustruje své přesvědčení, že slavnosti a karnevaly určují civilizaci neméně než formy pohřebnictví a popelnicová pole.

Proč se za války nikdo neptal?

(...) Román Na příkladu mého bratra je navzdory těžkému tématu velmi čtivý a dá se považovat za sondu do života jedné německé rodiny, do způsobů individuálního vyrovnávání se s vinou Německa po druhé světové válce. Uwe Timm rozhodně nenapsal černobílý román. To vystihuje také Ivan Klíma v doslovu knihy, když na jedné straně považuje za oběti války i samotné pachatele hrůzných činů, na straně druhé pro ně však nenachází pochopení ani odpuštění.

Milan Jungmann

(...) Zato po jeho přečtení vím, že je to text mimořádně kvalitní, přes jeho historizující pasáže zcela současný, a že jej kritici (a patrně ani čtenáři) dosud nedocenili – kniha vyšla už v roce 2009. (...) Podkladem k vytvoření knížky bylo autentické prostředí, k němuž se autor hlásí a které zde zaujme i místní čtenáře či pamětníky: Na vnitřních stranách knižní vazby jsou siluety důležitých budov předválečného Mostu, v textu jsou zmiňovány i skutečné místní postavy jako třeba předválečný knihkupec pan Fršlínek ( jehož jako rodák ještě pamatuji). Své látky se Čechura zmocnil umělecky suverénně. Namydlená šikmá plocha je nad všechny pochyby dílo mimořádného slovesného talentu, který si svou výpovědí o době i o lidech zaslouží zneužívané označení "pan spisovatel".

Urbanova smaženice

Ihned po otevření knihy je jasné, že čteme Urbana. Ovšem přitom jiného. Urban se vždy snaží neopakovat se, ale přitom být stejný. Někdy je to tuhý boj, ovšem daří se mu ho vyhrávat. Ve své nové knize se však vydal cestou zcela jinou. Úsporný styl a jednoduché větné stavby jsou v jeho románech novinkou. Cestičku k nim si pomalinku vyšlapával ve své novele Michaela. V Boletu arcanu ji však dovedl k dokonalosti. Kniha se čte rychle, věty plynou jakoby nic a přitom je toho v nich tolik skryto. Jako vždy ne každý čtenář bude schopen na poprvé odkrýt veškeré odkazy zakomponované v textu. Urban již několikrát dokázal, že umí vzít zdánlivě jednoduchý příběh a vystavět z něho text s mnohonásobným přesahem. Nejinak je tomu i v novém románu.

Básně pro kytaru a dva smyčce

(...) Kytaristka a zpěvačka Dagmar Andrtová-Voňková (1948) je osobnost, jež dokázala prorazit i v zahraničí, aniž by se přitom komukoli jakkoli podbízela. Naopak – její experimenty bývají ojedinělé, uveďme z nich alespoň hru na kytaru za použití dvojice smyčců. V písňových textech se však zároveň obrací k tradici nejzákladnější, k písni lidové. Některé texty si z lidovek záměrně berou košili i kabát – jak motiv (často oslovovaný) a poslání, tak i stavbu verše či celé písně – asonance zhusta zaskočí za rým (mnohde gramatický), rozhozené přízvuky počítají s tím, že je srovná melodie a drsný zemitý projev, čímž naopak získají syrové kouzlo. A přestože jsou mnohé z nich půvabné i chytré, textařsky nejpřitažlivější jsou ty písně, kde Voňková lidovou formu opouští a vydává se k ryze osobnímu projevu nebo kde se její osobní projev s prvky lidovek mísí.

Návrat Návratu

(...) Na rozdíl od jiných Lemových děl, nebyl Návrat z hvězd u nás nikdy reeditován. Nové vydání v odstupu padesáti let je tedy připomínkou prózy, která by neměla a v obří záplavě všelijak naklonovaných plodů žánru přezdívaného sci-fi zapadnout, a zároveň připomínkou jednoho vynikajícího překladatelského díla (kéž by se tak dočkal nového vydání i Simonidesův převod Potockého Rukopisu nalezeného v Zaragoze). (...) Sám Lem pohlížel na Návrat z hvězd jako na dílo příliš sentimentální. Je pravda, že celý děj je prostoupen jistou nostalgií, skepsí, smutkem. V tom ale (podle mého názoru) tkví kouzlo prózy. K našim dnům Návrat z hvězd promlouvá ale i detaily: Lem na jeho stránkách s jasnozřivou představivostí předpověděl vznik elektronických knih a čteček k jejich konzumaci. "Knihkupectví připomínalo spíš elektronickou laboratoř. Knihy, to byly krystalky, v nichž byl obsah nahrán."

Vánice jako metafora

Strhující příběh lékaře Garina, který se s nasazením života vydá na nebezpečnou cestu sněhovou bouří a snaží se dopravit do odlehlé ruské vesnice zasažené epidemií spásnou vakcínu, je mistrovskou variací na ruskou literární klasiku okořeněnou špetkou sci-fi a laskavé erotiky. Zároveň je metaforou strastiplného údělu ruské inteligence. (...) Kromě strhujícího dobrodružného vyprávění je ovšem text – a jinak tomu u Sorokina asi ani být nemůže – jakousi metaforou metafor, křišťálovou koulí, jejíž broušené hrany nastavují zrcadlo reálnému světu, odrážejí záblesky minulosti a dávají nahlédnout do budoucnosti, která v tomto případě není ničím jiným než návratem hluboko zpátky do minulosti. Čtenář má po prvním vtažení do děje pocit, že je na staré Rusi kdesi v 19. století, ale postupně překvapeně zjišťuje, že se místo toho ocitl v jakési daleké postapokalyptické budoucnosti, která se – až na pár výdobytků ultramoderní civilizace – zaostalé carské Rusi podobá.

Jaro kriplů

(...) Trochu drsné bizarní vyprávění, které bez náznaku sentimentu sleduje příběh jednoho neobvyklého výletu: zážitkového kurzu pro tělesně postižené děti. Skupinka „kriplů“ tu hraje různé hry a prochází zážitkovými „terapiemi“, aby se o sobě něco naučila. Sebepoznání často bolí, ale tady se zvrtne až do nečekaných událostí. Vyprávění si neláme hlavu s formálními konvencemi, svou stylizací plnou nespisovných i neurvalých výrazů připomíná vyprávění jednoho z teenagerů.

Nestárnoucí Eseje

Objemný, s minimalistickou elegancí vypravený svazek originálních zamyšlení, úvah a studií Henryho Millera, z nichž většina byla přeložena do češtině poprvé, vydalo pod názvem ESEJE nakladatelství Dauphin. Bořitel model a obhájce zázračnosti života i jeho vrcholné dimenze – sexu Henry Valentine Miller, jehož romány provázely skandály a syrová sexualita, rodák z Brooklynu, který se dlouhá léta živil jako řidič tramvají, lepič plakátů, hrobník či řemeslný žebrák se ve svých takřka čtyřiceti letech, v hluboké vnitřní krizi, vypravil do Paříže, aby se tam konečně našel. (...) Millerovy Eseje uchvacují odvahou, vtipem, přesností metafor, kompozicí, espritem a stylem, který v zasvěceném čtenáři nejspíš vzbudí nostalgickou vzpomínku na doby, kdy pojem styl znamenal něco diametrálně odlišného od stejnojmenného pojmu dnes tak nadužívanému.

Proti lenosti médií

(...) Důvodů, proč číst Hvížďalovu knihu, je několik. Především je to autorův přehled o tématu. Svět médií tu sice není (a ani nechce být) přiblížen v úplnosti, ale jen ve výsecích, ty však jsou tak charakteristické, že nám ta neúplnost nevadí. Za druhé se Hvížďala velmi dobře orientuje ve světovém mediálním dění i v dějinách české žurnalistiky, jeho texty jsou nabity příklady, odkazy, obsáhlými citáty. To se, do třetice, pojí s přístupností a poutavostí jeho textů, které nikdy nenudí. Přesná je v tomto směru charakteristika od Jiřího Pehe, jež je ocitována na přebalu knihy: "Hvížďala se s velkou lehkostí dokáže posunout od zdánlivě malých témat k velkým, je doma v historii i filozofii, ukazuje neobyčejnou schopnost syntetizovat a analyzovat."

Život nelze vynulovat

Rumunsko, Izrael, Francie a Spojené státy. Do těchto zemí míří částečně autobiografický příběh francouzské spisovatelky Catherine Cussetové Skvělá budoucnost. Čtyři zcela odlišná prostředí autorka propojila tématy, jako je láska, rodinné kořeny, emigrantství, touha po svobodě, a do nich zavinula vlastní životní zkušenost komplikovaného vztahu se svou tchyní. Dějovou osou románu je život Elen, citlivé, silné, ale i svéhlavé ženy, kterou sledujeme od jejích dětských let v komunistickém Rumunsku až po zralý věk v Americe. V Bukurešti, kde žije se svou rodinou, se mladá dívka zamiluje do židovského mladíka Jakoba. Jejich vztah ale naráží na hradbu antisemitských předsudků a zatvrzelý odpor Eleniny rodiny. Hlavní hrdince se nakonec podaří prosadit a uskutečnit svou verzi budoucnosti: po boku milovaného muže, daleko od klece rodinné a politické nesvobody – ve Spojených státech, kde ve svých téměř čtyřiceti letech začíná úplně od nuly.

Průvodce po Šiktancově díle

(...) Že vycházejí výpravné sebrané spisy autorů, kteří ještě stále žijí a tvoří, není nijak nevídaná věc. Daleko řidším jevem je, objeví-li se o žijícím autorovi taková kniha, jakou Petr Hruška napsal o nedávno státem oceněném Karlu Šiktancovi. Šiktancova tvorba je zde rozdělena podle časových a vývojových období do jedenácti kapitol. Každá z nich popisuje dobový a společenský kontext, případně situaci, v níž se básník osobně nacházel. Velmi detailně a ze všech stran rozebírá jednotlivé sbírky i jejich příbuznost – počínaje celkovým vyzněním, přes stavbu, jazykové prostředky či inspirační zdroje. Největší respekt vzbuzuje právě preciznost a exaktnost, s jakými se Hruška pustil do významového rozboru básní autora, u nějž je právě význam sdělení často přikryt strhující hudebností a jazykovou barvitostí.

Holčičí život na zámku

Japonská holčička v Kroměříži? Japonská holčička v české škole? A proč ne. Kiko už s tatínkem bydlela v Anglii, v Německu i v Austrálii. Tatínek je totiž restaurátor historických knih, špičkový specialista, který cestuje vždy tam, kde je právě potřeba. A Kiko putuje světem s ním. (...) Kiko tedy čeká několikeré seznamování: s cizí zemí, s pozoruhodným městem (kde navíc bydlí na zámku), se zvláštním jazykem, s dětmi, kterým sice zpočátku nerozumí, ale sbližuje se s nimi prostřednictvím tradičních japonských skládanek z papíru origami (ostatně jeden z rozšířených vzorů origami se ocitl i v názvu knihy).(...) Také nás uvádí do světa vzácného řemesla svého tatínka, kterému říká "doktor knih". A mladého čtenáře na oplátku čeká seznamování s odlišností. Nahlíží do prostředí, které je mu důvěrně známo, jakoby cizíma očima. Autorce k přesnému vyjádření tohoto pocitu jistě dopomohly její vlastní zkušenosti z poznávání světa.

Co mají mezi sebou kocour a blechy?

Dvojrozměrná, ale přesto plná pohybu je kniha o souboji kocoura Antonia s blechami.(...) Příběh je určen pro děti od čtyř let: je tedy jednoduchý, bez přemíry slov, zato s pěkným obrázkem na každé dvoustranně, rychle a dramaticky spěje k rozuzlení, jímž je poznání, že mír (i za cenu jistých ústupků) bývá rozumnější než válka... Ilustrace jsou dílem kreslíře Roberta Cubillase, zatímco text napsal Albert Pez. Oba prý jsou majiteli kocourů s jistými blešími problémy. A jejich kniha je pro nás signálem, že i na druhém konci světa vznikají zajímavé publikace pro děti, že s argentinskou literaturou se nemusíme seznamovat až v dospělém věku (a navíc prostřednictvím Borgese či Cortázara).

Hledající osamělý poutník

(...) Kniha je členěna do kapitol, z nichž každá nese jméno novinářem oslovené osoby. Kapitoly jsou v uzlových bodech vyprávění kauzálně propojené. Román je tedy jako celek kompaktní. Příběh má pro čtenáře přehlednou strukturu, epický spád a intelektuálním stylem vyprávění i myšlenkovou hloubku. (...) Intelektuální ráz má i "charakterová analýza" hlavní postavy, která se vymyká zažitým představám o spisovateli, jemuž nejen ženy, ale i ostatní padají k nohám, ve snaze projevit úctu a uznání za to, co dělá a kým díky své zarputilosti je. Člověkem na straně jedné úspěšným a vzácně výjimečným. Na straně druhé člověkem vnitřně osamělým a mnohými nepochopeným. Z toho plyne i jedno z myšlenkových poselství knihy – jak obtížně někteří lidé přijímají jinakost toho druhého. Takový člověk se dostává do izolace, nejen díky tomu, jaký je on sám, ale rovněž díky tomu, jací jsou lidé kolem něj. Plni předsudků, myšlenkových stereotypů a unáhlených soudů, kterým se z pozice Johna nemá smysl bránit, natož jim smysluplně vzdorovat.

Bublinkovou trilogií prosvítá realita

(...) Ferko je šedesátiletý olašský Rom a invalidní důchodce ze severních Čech, který se stará o svého nemocného staršího bratra. Patří mu první díl trilogie zachycující jeho vnější i vnitřní světy. Koláž vzpomínek, úvah, přání a představ přináší příběh mladičké Kevy pocházející z početné rodiny z pražského Smíchova. Konečně třetí kniha prostřednictvím vyprávění vdané ženy Albíny žijící v romských osadách na východním Slovensku a výpovědí dalších aktérů skládá příběh milostného vztahu mezi Albínou a humanitárním pracovníkem Karlem. I když se autoři snažili o co nejvěrnější otisk skutečnosti, nešlo jim o objektivní zachycení událostí. Ty jsou filtrovány a odstiňovány přes vnímání a vzpomínky samotných hrdinů, a v neposlední řadě i vztahem samotných autorů k hlavním protagonistům. Jejich interakci se zaznamenanou realitou koneckonců zachycuje i samotný komiks, v němž všichni tři autoři s bublinami u úst vystupují.

Historie za historií

(...) Nyní se tedy i český čtenář může dozvědět, co to vlastně měla porota Bookerovy ceny (vedená žurnalistou Jamesem Naughtiem) na mysli, když ve verdiktu uvedla: "Naše rozhodnutí se opíralo o rozmach té knihy, o výrazné vypravěčství. Autorka vlastně vytvořila současný román, který je náhodou zasazen do 16. století." Mantelová čtenáře vede do časů Jindřicha VIII. (...) Na více než pěti stech stranách vypráví román podstatnou část příběhu Thomase Cromwella, který se z téměř neutěšených poměrů vyšvihne až k nejvyšším příčkám moci. V podání Hilary Mantelové je Cromwell muž vhodný pro všechno důležité, co mocní potřebují zařídit. Nikoli ovšem jen nějaký posluha, ale člověk svébytné osobnosti, namnoze sympatický.

Jak studovali práva

(...) Hrdiny knihy Petra Rittera a Zdeňka Šťastného Studovali práva jsou sami autoři. Práva studovali v Praze v době sovětské okupace, ubytovaní v koleji na Větrníku ve stejném pokoji. Byla to doba, kdy někteří profesoři nevěděli, co vlastně by měli přednášet, navíc byli znejistěni, zda vůbec přednášet budou moci – prověrky, které byly mstou za rok osmašedesátý, byly v plném proudu. Autoři se nijak netají tím, že chtěli napsat román humoristický, proto své postavy "kryjí" před prozrazením identity, dokonce i oni sami zde vystupují pod jmény David a Jakub. (...) Autoři tuto knihu už jednou napsali. V epilogu se dovíme, že jim tenkrát nakladatel sdělil, že se zbláznili, v roce 1980 by je přece komunistické úřady patřičně skříply. Když ale poté vyradýrovali zmínky o politice, bylo to pro nakladatele zase "o ničem… jen pustá sranda". Knihu odložili a nechali ji u ledu třicet let.

Po světě a napříč světy

(...) Text plyne jako vnitřní monolog bez velkých písmen na začátku vět či názvů a jmen, střídá ich-formu s er-formou, je poskládán z deníkových zápisků, e-mailů, skypeových chatů. A také z až básnických pasáží popisujících dění v pralese či hrdinčiny pocity a vize, z bystrých postřehů a vtipných přirovnání. Rovněž filosofický záběr je zde slušný. Totemismus se střídá s úvahami nad kvantovou fyzikou, pohádkami a mýty. Drsným antickým motivem je řeka protékající vesnicí v peruánském pralese – voda v ní je natolik horká, že člověk i zvíře spadnuvší do ní takřka okamžitě umírá. Připomíná tak ohnivou podsvětní řeku Pyriflegethón a léčba z rakoviny na jejích březích je skutečným sestupem do říše stínů. Z onoho podsvětí se však Hana Andronikova vrací jako Orfeus, s osobitým moderním románem v podpaží. Ať již kdo o totemismu, šamanech a paralelních světech soudíme cokoli, přinejmenším knize nelze upřít důmyslnou stavbu s řadou moderních či rovnou novátorských prvků a hlavně čtivost. Zdaleka není určena jen ctitelům Carlose Castanedy. Některá z literárních cen by ji neměla minout.

Svět zůstává stejný

(...) Traktát neboli učené pojednání, které se snaží obsáhnout zvolené téma, je Myśliwskému pouze záminkou pro rozvinutí rozsáhlého monologu o životě, osudu a roli náhod. Na dveře správce letních domků zaklepe jednoho podzimního dne neznámý příchozí, který od něho chce koupit fazole. (...) Jako by vypravěč nikdy nečetl noviny a nezajímal se o hybatele dějin, kteří ovlivnili jeho osud. Životní okolnosti pro něj představují především záminku k pozorování a přemítání. Dokonce i budování nového poválečného světa je zahaleno do úvahy o všech mladých generacích, které dostávají od starších za úkol vybudovat nový svět, aby stejně nakonec svět zůstal stejný, jaký byl. Vypravěče však žene poctivá touha přijít na kloub věčným lidským otázkám, ale jak už to bývá, otázek přibývá a odpovědí se nedostává. To však nevadí, protože vyprávění se ubírá dále v magickém rytmu louskaných fazolí a nedovolí posluchači/čtenáři odejít, protože "vyprávěné žije svým vlastním životem. A není jednou provždy ukončené, ale pořád se rozpřádá, rozrůstá, stále více se vzdaluje od toho, jak bylo, je nebo bude. Ale kdo ví, možná se tímto způsobem vyprávěné přibližuje k pravdě?”

Za modrým ptákem

Půvaby symbolismu v jeho nanejvýš poetickém a laskavém provedení může nejen dětský čtenář zakusit v knize Modrý pták. Jejím autorem je belgický dramatik, esejista, básník a jeden z hlavních představitelů symbolismu Maurice Maeterlinck. Pohádkovou alegorii o podstatě a hledání štěstí napsal tři roky předtím, než mu byla v roce 1911 udělena Nobelova cenu za literaturu. Symbolická pohádka vypráví příběh dvou malých dětí z chudé rodiny, chlapce Tyltyla a jeho sestry Mytyly, které se na přání víly Beryluny vydávají hledat Modrého ptáka. Na pouť od ní dostávají zelený klobouček s diamantem, který při pootočení ze strany na stranu umožňuje vidět duše věcí – jak živých, tak neživých. Vedeny královnou Světlem a doprovázeny oživlými věcmi a zvířaty (Pes, Kočka, Voda, Oheň, Cukr, Mléko) postupně procházejí několika světy: Zemí vzpomínek, Palácem noci, Zahradou štěstí, Královstvím budoucnosti a Hřbitovem.

Jít v rauši svobody

(...) Nasadit si ruksak a jít... To je celá velká pravda knihy norského spisovatele Tomase Espedala. Mnohem více prostá a zároveň hluboká a vznešená, než se na první pohled může zdát. Je jako cesta samotná: někdy člověk nemyslí na nic jiného než na to, až bude v teplé posteli; jindy se na své cestě dotýká nebe a hvězd. Čteme-li Espedalův román, zažíváme obojí. Je to jako jít v jeho stopách, kráčet otevřenou cestou bez cíle společně s autorem. Hluboce osobní i osobitá próza norského autora není románem v obvyklém slova smyslu. Postrádá dějovou zápletku, komplikovanější výstavbu, nenabízí hlubší psychologický vhled do spletité podstaty lidských vztahů. Je spíše (sebe)reflexí putujícího spisovatele, vylíčením jeho poutě po rodném Norsku, po Francii, Turecku a dalších místech kontinentu.

Jung bojuje s příšerami

(...) Vydání Červené knihy C. G. Junga je dlouho očekáváno jak psychologickou obcí, tak širokou veřejností. Po odborné stránce je klíčem k celému Jungovu dílu i učení. Sonu Shamdasani tvrdí, že kniha poskytuje obraz toho, jak Jung sloučil své fantazie s vědeckým bádáním a pokusil se formovat psychologii jako vědu. Jen na tomto základě mohou životopisci začít psát Jungovu biografii, soudí Shamdasani. A dodává: "Liber Novus má zásadní význam pro pochopení vzniku Jungova nového modelu psychoterapie. (...) Červená kniha osloví každého, kdo má odvahu pustit se na cestu poznání vlastního nitra, nebo se chce dozvědět hodně nového o lidské mysli. Pro své grafické zpracování je publikace cenným sběratelským kouskem.

Životní zpověď Ivana Klímy

(...) Nejnověji Klíma čtenářům nabízí paměti. Dvousvazkové dílo Moje šílené století zahrnuje léta od narození v roce 1931 až po dnešek, je rozděleno do dvaceti šesti kapitol, do nichž zasadil autor své úvahy nad životem (např. O elitách, Umění v nesvobodě, Zneužité mládí apod.), včetně úryvků z vlastních deníků. Moje šílené století tak dává možnost nahlédnout zblízka do jeho života plného napětí i do jeho názorového světa. (...) Mnozí lidé si nedokážou vysvětlit, jak po nacistické zkušenosti bylo možné "naletět" svodu komunismu, který dovedl svůj útlak protřele zastřít krásnými a vznešenými frázemi. Klíma za své v podstatě chvilkové "zakopnutí" o klamavý ideologický kámen platil až neúměrně: byl mocí šikanován, policejně vyslýchán, zastrašován a umlčován. Fakta o těchto událostech jeho života čtenářem otřesou. Připadá nám dnes až neuvěřitelné, v jak krutě stupidním teroru jsme po celá léta žili.

Moře, kam až dohlédneš

(...) Sbírka hlavně tvoří skutečný celek, rozhodně nepůsobí dojmem, že by vyselektované texty z posledních let byly sraženy a poskládány k sobě, aby jakýs takýs celkový smysl teprve dodatečně vznikl. Za základní význam mořského motivu lze považovat krajinu či zkrátka autorův životní prostor, což je v jedné básni i částečně "ukotveno". (...) Pro vyznavače škatulek literární teorie je sbírka navíc hodna pozornosti i z jiného důvodu – přestože by šlo sbírku označit za "venkovskou" (sám Kolmačka žije v Chrudichromech poblíž Boskovic), není v ní ani stopy po klišé vlastním tomuto ranku. Na to je příliš naplněna netypickými postřehy a hlavně fantazií.

Past jednoduchého jazyka

(...) Jedna z jejích literárních pastí, na kterou upozorňuje doslov, je jednoduchý jazyk. A opravdu. Ten prostý, přímočarý jazyk nechá čtenářovu pozornost zlehka se rozběhnout po dějové linii příběhu, přičemž snadno přehlédne (stejně jako hlavní hrdinové) různá symbolická předznamenání budoucího děje, metafory, narážky až se nakonec bez varování octne tváří v tvář šokujícímu závěru, v němž se groteskní nenucená atmosféra příběhu zničehonic zvrhne v tragédii. Tak jako je tomu například v úvodní povídce Dobrého člověka těžko najdeš. A dobrého člověka v těchto povídkách čtenář najde opravdu jen velmi zřídka. Narazí spíše na morální selhání, předsudky, pokrytectví, násilí. I na této půdě ovšem zbývá prostor pro záblesky dobra a milosti, kde mezi sarkasmem a groteskní nadsázkou možná prosvítá autorčina křesťanská víra.

Magická zaklínadla

Nejnovější román americké nositelky Nobelovy ceny za literaturu je často spojován s jejím nejúspěšnějším dílem Milovaná (Beloved,1987, česky). Ačkoliv od sebe romány dělí jednadvacet let, lze mezi nimi vysledovat určité paralely. Kromě faulknerovského vypravěčského postupu a ústředního tématu otroctví je jedním z hlavních dějových hybatelů silné citové pouto mezi matkou a dcerou: v obou případech je to mateřská láska, která ve snaze chránit své dítě zároveň navždy poznamenává jeho či vlastní život. (...) Proud vyprávění je nesen krásným jazykem, který místy zní jako magické zaklínadlo, a svou sílu nejvíce prokazuje na živoucích poetických obrazech divoké přírody, toho neznámého Nového světa, "téměř děsivého svou syrovostí a svůdností". A je to především tento živoucí literární obraz "mladé"divoké Ameriky a jakási chvějivá intenzita, s jakou autorka líčí lidské strachy, touhy a mezilidská pouta (především mezi matkou a dcerou), které knize dodávají vnitřní náboj a působivost.

Můj Hostýn je prázdný

(...) Předlohou jí totiž byla listinná pozůstalost brněnského profesora chemie Aloise Wagnera (1896-1978), autorčina dědečka. A stejnou formu má i román samotný - je složen z deníkových záznamů, korespondence a úředních lejster. Provede nás od studentských let na sklonku starého mocnářství přes první světovou válku v Haliči a na Piavě, tvořivým obdobím první republiky až po temné roky protektorátu, poválečného politikaření a následné komunistické diktatury, korunované srpnovou okupací. Zachycuje měnící se život střední vrstvy na malém městě, od spolkového života po členství v režimních organizacích. (...) Jednotlivé postavy mají svůj vlastní styl a mnohé dopisy srší velmi chytrým vtipem. Také celý prostor, který obsáhla, je impozantní - včetně detailů historických, chemických, religiózních i filozofických.

Jak zobák narost

(...) Tematicky si Krchovský dodnes vystačil sám se sebou a stěží to kdy bude jinak. Sám sobě je bohatým materiálem, i když zde hrozí nebezpečí, že se bude opakovat. Ovšem kocovina na čtenáře po přečtení celého špalku nepadne - sebevražedné chmury i opilecké trampoty jsou dostatečně vyváženy humorem. U Krchovského básní bývá v recenzích zdůrazňován právě černý humor, morbidita, sarkasmus, sebeironie, cynismus, naprostá otevřenost v sexuálních záležitostech, dekadentní atmosféra a všelikeré myslitelné temnoty. O čem se nepíše, to je autorova nepopiratelná vysoká inteligence, byť sám třeba nestojí o to ji zdůrazňovat. Díky ní však všechny výše uvedené vlastnosti nepůsobí ani trochu trapně, ba naopak. Stojí za to sledovat, co všechno Krchovského básničky s naprostou suverenitou ustojí.

Převzít svou odpovědnost

(...) Příběh nás zavádí do˙soudního sporu o˙majetkovou restituci po˙předcích, kteří jako židé zahynuli v˙nacistických lágrech. Osmapadesátiletý vypravěč, jenž nezapře mnohý autobiografický rys, usiluje po˙řadu let o˙vrácení majetku u˙soudu a˙přitom řídí svou advokátní kancelář s˙devíti zaměstnanci, je rozvedený, přičemž má mnoho milostných avantýr, ale udržuje se svou bývalou ženou korektní vztah, a˙má dost příležitostí pro úvahy osobité, originální a˙netuctové, které řeší obvykle s˙dospělým synem Adamem. Autor dobře cítí, že rozvíjení právních příběhů by bylo i˙při jejich neobvyklosti dost neúnosné, proto nabízí eroticky zabarvené detaily, kterých má po˙ruce takřka nesčetně. Vyprávění tím dostává nezbytnou vyváženost a˙je až dramaticky napínavé, poutavé, působí dojmem záměrného odporu k˙popisnosti, k˙še divé prozaičnosti.

Romantismus pod Furetovým vedením

(...) kniha nepochybně nabízí poutavé čtení. Kolektiv historiků, filozofů a literárních vědců pod Furetovým vedením v jednotlivých statích sleduje, jak se měnilo či vytvářelo postavení měšťana, dělníka, učitele, lékaře, kněze, intelektuála, revolucionáře a ženy. Kupříkladu "dělník" jako jasně vymezená sociální skutečnost v té době teprve postupně přichází na scénu, "učitel" povyšuje prostou roli pomocné pedagogické síly na poslání bojovat za nezávislost, a z pomocníka faráře při mravní výchově lidových vrstev se tak stává "průkopník boje za demokracii". (...) Autoři recenzované knihy romantismus pojímají jako jednoznačně uzavřenou historickou etapu, s jejímž dědictvím se ovšem dosud vyrovnáváme a jejíž zánik - třeba v uvedeném příkladě romantické medicíny - popisují s jistou mírou ambivalence, či přímo nostalgie a smutku.

Přehlídka marnosti

(...) Mladý izraelský autor Kobi Oz mi právě tuto bezvýchodnost připomněl. Jeho kniha Moše Chuvato a havran je sbírkou stručných a často jakoby hektických výpovědí několika členů jedné židovské rodiny z Tuniska, kteří ze svého pohledu popisují události několika málo dní. A je to přehlídka neveselá. Hlavní hrdina Moše během tří dnů opušťáku myslí jen na marnost svého života, na sex, kterého se mu nedostává, a okolní realitu vybíjí z hlavy ohlušující hudbou a alkoholem, jeho matka vlastně ani nemá lidem okolo co říci, a tak jsou její party vyplněné detailním popisem přípravy jídla, jeho v mnoha směrech neúspěšný otec o to víc vzpomíná na syna a Mošeho bratra, který se stal válečným hrdinou, byť ho při invazi do Libanonu ve skutečnosti zabila alergie na včelí žihadlo. A nad tím vším se jako leitmotiv táhne osud židovských přistěhovalců z Tuniska, kteří doma byli Židy, zatímco v Izraeli jsou i po desítkách let stále "jen" Tunisany, přičemž sami příliš nevěří aškenázským a své ortodoxní sousedy vnímají jako "chomejnisty". Jedinou postavou, která žije jakoby v plnokrevném světě, je tak vlastně jen onen havran zmíněný v názvu knihy.

Plnou parou zpět

Málokde se sejdeme s tak chutně a plasticky vylíčeným dětstvím, jako ve sbírce historičky módy Jany Máchalové "Stín radosti". Kdo zapomněl na svou tehdejší fantazii, jež za každým vrznutím nábytku, netypickou kresbou dřeva či tvarem nočního stínu dokázala vyvolat představu nejrozličnějších tajemných bytostí a sil, měl by si tuto sbírku na pár chvil otevřít. (...) Hned první část sbírky v něm nechá ožít tajemství lesa, starého stavení na samotě nebo nepochopitelné instituce "parádního pokoje", jenž musel být vždy naklizen a do nějž se nesmělo vstoupit, leda tajně a pokradmu. Část druhou i třetí pak lze chápat jako pokus o nemožné, o návrat do uplynulých let. Ostatně v dětství a jeho nekonečném, nespoutaném světě by Jana Máchalová nejraději setrvala napořád. (...) Mířím k jedinému - poezie Jany Máchalové je přes svou očividnou ženskost přístupná i každému průměrně nechápavému chlapovi.

K světadílům beze jména

(...) Výbor má přesný cíl: představit mladému čtenáři Nezvalovu "smyslovou schopnost pojmenovávat každodenní věci". Editorka vybírala důsledně z prvních vydání. Ve čtyřech oddílech se objevují verše z deseti sbírek a z prozaické knížky Anička skřítek a Slaměný Hubert, nejsou řazeny chronologicky, ale na základě volných asociací, tedy věrně básníkově metodě. Mladému čtenáři nehrozí, že se ztratí v přemíře slov - výbor je útlý, ale naopak by (snad) mohl být příjemně překvapen světy, tak na hony vzdálenými těm, které vidí v biografu či na monitoru počítače. O výtvarný doprovod se postaral zkušený ilustrátor Jan Hísek. Jeho jemné kresby snového ražení dodávají textům další rozměr. Nakladatelství Meander se podařil další pěkný (obsahově i vzhledově) svazek - tentokrát vázaný v plátně. Můžete si dokonce vybrat ze dvou barev.

Poutník horami duše

(...) Do osudů překladatele, dramatika, prozaika a výtvarníka Gao Xingjinga (narozeného 1940) dramaticky proniklo politické dění v Číně let osmdesátých, které z něho učinilo svým způsobem společenského vyděděnce. Právě tehdy začal psát svoji Horu duše, kterou mohl ovšem vydat až ve Francii, v níž získal v druhé polovině devadesátých let azyl a občanství. Kniha mu vynesla v roce 2000 Nobelovu cenu za literaturu. Ale to, co Gao na jejích stránkách popisuje, není jen nedobrovolný útěk do anonymity čínské periferie, jímž reaguje na své společenské vytěsnění, ani trochu panická reakce na krutou lékařskou diagnózu, která se nakonec ukáže být nesprávná. Je to také stav úniku, po kterém vlastně podvědomě toužil. Vydává se na cestu po zapadákovech, po horských městečkách a vesnicích, v nichž se to od dob dávných dynastií "asi moc nezměnilo", do přírody, pod širé nebe, do ticha.

Zatvrzelý Evropan o americké spiritualitě

(...) V tomto případě se jedná o projekci v tom slova smyslu, že Putna jako literární historik okázale a důrazně se hlásící ke své náboženské víře píše v knize o různých typech americké spirituality a o tom, jak se promítaly do umělecké tvorby, zvláště do literatury (a filmu). Putna samozřejmě k Americe není nekritický: odmítá imitativnost americké kultury a její zaměření na fyzickou "velikost",(...) Kniha oplývá množstvím drobných, ale pozoruhodných postřehů, konkrétních pozorování podoby jednotlivých sakrálních prostorů i bohoslužeb, ale i zmínek o českých stopách v dějinách americké spirituality. (...) I tak ovšem jeho kniha podává plastický obraz současné náboženské krajiny v Americe, po níž putovat představuje intelektuální dobrodružství plné překvapivých paradoxů. Snad ji opatrně můžeme označit přímo za oslavu pestrosti, tvořivosti a nekonečné proměnlivosti americké spirituality, již ovšem oceňoval už T. G. Masaryk: "Roztříštění Ameriky na nejrozmanitější sekty neoslabilo republiky ani demokracie, to sektářství je důkazem náboženské energie a zároveň moderní individualizace".

Ať po nás zůstane alespoň slovo

(...) Jeho sbírka Pijáci melancholie obsahuje básně z let 2003 až 2009 a skládá se ze sedmi cyklů, jež se mezi sebou liší tematicky i formálně. Ať už je však ten který cyklus věnován vínu, lásce, hřbitovům či nočním úvahám, prakticky všechny sdílejí společný základní a velmi naléhavý pocit lítosti nad nutným zánikem, samotou a chatrností paměti, jež ve vzpomínkách vyprchá krátce poté, kdy nás obklopí nekonečné nebytí. (...) Vyrovnání se se smrtí je bezpochyby intimní věc, kterou si musí vyřídit každý. Pijáci melancholie nás však nezatahují do osobních podrobností, spíš se dobírají obecně platných postřehů. Za nejkonkrétnější rekvizitu mají láhev vína. Vypovídají tak spíše o člověku obecně, bez ohledu na čas a konkrétní osud. Koneckonců - Jsem jenom chomáč času /v bludišti paměti.

Jana Beňová

"Petržalka je území, kde čas nehraje roli. Žijí tady tvorové, o kterých si zbývající část zeměkoule myslí, že už neexistují, že už vyhynuli." Vize odlidštěného, anonymního bludiště vykloubeného z toku času - bratislavského sídliště Petržalka, je v případě románu slovenské autorky kulisou pro příběh o partnerských vztazích. Petržalka ale nezůstává na pozadí, tvaruje životy svých obyvatel svou specifickou atmosférou, je osobní jógou i zenem, jak doznává hlavní hrdinka knihy Elza. Její příběh se tříští do mnoha malých útržků, střípků, skáče v čase i prostoru, rozpadá se a zase se skládá jako koláž jednotlivých momentů a vzpomínek. Fragmentární styl je typický pro kompoziční rukopis slovenské autorky. Její poslední, kritiky nejvíce oceňovaný román, není výjimkou. Mimoto ho charakterizuje lehkost, opravdovost a jazyková hravost.

Adam Rapp

Kronika zážitků začínajícího newyorského spisovatele přináší živý obraz Manhattanu počátku devadesátých let. Zachycuje první pracovní zkušenosti, sexuální zážitky, slasti spolubydlení, i dobu, kdy člověku k životu musí stačit pár metrů čtverečních, práce poskoka a touhy, plány. Nebýt vypravěčova důvtipu a jazykové vynalézavosti měli bychom co do činění s neradostným příběhem a rok nekonečného strádání by se nepříjemně ploužil, ale takhle je poměrně zábavnou studií mentality mladého muže uprostřed svébytné čtvrti milionového města. Autor, newyorský hudebník, režisér, scenárista, dramatik a autor mnoha knih pro mládež, je u nás zatím znám jen z divadelních prken - v Eliadově knihovně Divadla na Zábradlí se hrála jeho Hodinová hra.

Jhumpa Lahiriová

Život na pomezí dvou světů, takové je ústřední téma povídek americké prozaičky indického původu (narozené ovšem v Londýně). Její první sbírka, Tlumočník nemocí (oceněná Pulitzerovou cenou, česky 2009), téma sledovala především na Indech nebo indických přistěhovalcích v Americe, kteří na novém kontinentě hledají způsob, jak integrovat starý způsob života a hodnoty do naprosto odlišné kultury. V druhé povídkové knize patří hlavní hrdinové spíše do generace potomků původních přistěhovalců. Tzv. druhá generace přistěhovalců se sice rodí a odmalička vyrůstá v Novém světě, jejich indické kořeny však stále promlouvají do jejich života. Napnuti mezi starými a novými hodnotami, mezi tradičními určeními a svobodnou volbou, hledají své štěstí a místo v prostoru, který pro ně stále zůstává "nezvyklou zemí". Autorka nehodnotí, životy svých hrdinů sleduje s odstupem, přesto citlivě a pozorně.

Martin Vokurka, Jan Hugo a kolektiv

Deváté rozšířené a aktualizované vydání obsahuje 41 000 hesel ze všech klinických i teoretických oborů současné medicíny. Slovník je odbornou úrovní vhodný pro lékaře, zdravotníky a studenty medicíny, srozumitelností pak vychází vstříc tradičnímu zájmu české veřejnosti o medicínu. Lékařům slovník umožňuje držet krok se závratným tempem vědeckého pokroku, vždyť medicínská terminologie se ročně rozšiřuje o 30 až 60 nových pojmů, které jsou často spojeny také s novými mechanismy a principy. Laikům slovník umožňuje porozumět tomu, co lékaři říkají a píší, obsahuje prakticky veškeré pojmy užívané v lékařské dokumentaci (chorobopisech, zprávách, žádankách) včetně velkého počtu jinak málo srozumitelných zkratek. Velký lékařský slovník tak podporuje koncepci otevřeného vztahu mezi lékařem a pacientem založeném na právu na informace o svém zdraví.

Pavel Kohout

Tři aktovky o nezvaných hostech napsal Pavel Kohout původně v letech 1970 až 1973, tedy v době, kdy nadlouho mizel z oficiálního literárního i divadelního provozu. Trilogii - Válka ve třetím poschodí, Pech pod střechou a Požár v suterénu - shrnul později pod společný název Život v tichém domě, jímž odkazoval na svého oblíbeného Jana Nerudu. Ve všech třech hrách jsou hlavní postavy konfrontovány s arogancí a útokem sil zaštiťujících se veřejným zájmem - díky tomu mají i nadčasovou platnost, kterou zvýraznily i autorovy úpravy pro rozhlasová nastudování Ivana Chrze, které se stalo základem dvojalba. Autor ostatně říká: "Leccos vzdáleně i blízce podobného může dnes, bohužel, zažít i ve svobodnějších zemích mnohý, kdo nebere vážně varovná světla minulosti ani varovné výkřiky současností a dovoluje, aby celá zkušenost lidstva znovu a znovu zanikala v hluku, který vydávají staří hlupáci společně s novými nevědomci."

Kniha, která vyčnívá

(...) A teď najednou čtu Brabcovo jméno na knize Panství ideologie a moc literatury s upřesňujícím podtitulem Studie, kritiky, portréty (1991 - 2008), a nestačím se divit: on je Jiří Brabec vědátor na slovo vzatý, důkladný, pronikavý, dere se pod povrch každého tvrzení, protože má rozsáhlé znalosti, dokonce i zahraniční produkce, zejména filozofické (Lévi-Strauss, Barthes aj.). Jeho kritický zájem není možné označit shovívavě za soustředěný, vrhá se na svou látku až posedle, s neskrývaným zaujetím. Nenechává přitom kritizovaným příliš prostoru k obraně či k zapření vad - má pro svá tvrzení totiž nevyčerpatelné množství argumentů. Brabcovy kritické připomínky však nepostrádají ani v ošemetných případech schopnost rozvahy nejen znalce literatury, ale i jejího předobrazu - života. (...) Ale i tak si dovoluju tvrdit a upřímně vyznat, že kniha Panství ideologie a moc literatury ční o několik hlav nad obvyklou produkcí úvah o české slovesné tvorbě.

Zajímají ty časy ještě někoho?

(...) Eva Petrová se v šedivém čase, který nadešel, věnovala svým nesčetným výtvarným a literárním koníčkům, také napsala vtipnou detektivku a nedala se. Je tedy jistě potěšitelné, že alespoň rok po jejích osmdesátinách vydalo nakladatelství Gallery skrovný výběr z autorských katalogových textů (2009). Najdeme tu její "majstrštyky" - např. Objekt (1965), Max Ernst (1967), Nová figurace (1969), zejména však texty z devadesátých let a posledního desetiletí. Také cenný autorský úvod.

Georges Perec

Příručka pro nespokojené zaměstnance? V žádném případě. Francouzský literární experimentátor sepsal tento text - který je podobně jako Hrabalovy Taneční hodiny pro starší a pokročilé pouhou jedinou větou táhnoucí se bez jakékoli interpunkce přes desítky stránek - roku 1968. Tehdy ho vydal jen časopisecky. Dřív než došlo na knižní vydání (což se stalo v originále předloni), upravil ho i do divadelní podoby. Věta plyne, situace se vracejí (a s nimi motivy spolknuté rybí kosti, zkažených vajíček, epidemie spalniček), problém z titulu se ovšem nedaří vyřešit Perec napsal výstižnou metaforu marnosti lidského snažení (nejen toho titulního). Zdánlivě jednoduchý, ve skutečnosti ovšem obtížný překlad je dílem Kateřiny Vinšové. Pro lepší orientaci najde čtenář na předsádce graf všech těch marných pohybů, jichž je svědkem v textu.

Torgny Lindgren

(...) Závěrečný díl románového triptychu staví do dějového středu na první pohled podivnou dvojici, negramotného hrdinu a knihu. Knihou je zde ovšem ilustrovaná verze Bible od Gustava Dorého. A pro osamělého, mírně postiženého hrdinu, který neumí psát ani číst, představuje středobod vesmíru: ne slova, ale obrazy mu odemykají svět a příběhy lidí. "Mezi mnou a světem se nikdy nenacházela žádná písmena," říká hlavní hrdina. Jaký je jeho život s Dorého biblí i bez ní, vypráví Lindgren s vypravěčským smyslem pro sebeironii a humorem.

Kyril Bonfiglioli

"Tento román není autobiografický; pojednává o jiném váženém, zhýralém, nemorálním obchodníkovi s uměním v nejlepších letech." Tak představuje knihu i sám sebe britský spisovatel s italsko- slovinskými kořeny. Více než o jeho osobě ale tato vizitka vypovídá o jeho psaní. Smysl pro (sebe) ironii, nadhled, cynický humor, šibalství, to jsou hlavní poznávací znamení autorova stylu. Pokud k nim přidáme lehce nesnesitelného, excentrického hrdinu s občasnými psychopatickými rysy, zamotanou až zmatenou kriminální zápletku a ovzduší parodie a chaosu, dostaneme základní obrysy Mortdecaiovské trilogie napsané v 70. letech a dodnes platící u vymezeného okruhu čtenářů za kultovní čtivo. První díl trilogie zaplétá Charlieho Mortdecaie do případu kolem krádeže Goyova plátna.

Pavlos Matesis

(...) Ve druhém do češtiny přeloženém románu vyrůstá autorův imaginativní příběh z drsné řecké, horami ověnčené, krajiny počátku dvacátého století, kde se prostá víra a pověrčivé myšlení vesnických obyvatel setkává s charismatickou, podmanivou vůlí venkovského kouzelníka Eliseose, který prostřednictvím lží, násilností a síly slov postupně opanovává životy a duše vesničanů. Vyprávění s mytickým nábojem autor označil za svůj "nejvíce erotický a přitom hluboce metafyzický" román.

Bob Hartman

"Čas před spaním je zvláštní chvíle. Je to chvíle, kterou by rodina měla trávit společně - najít si čas na povídání o událostech dne a vyprávění příběhů," říká anglický autor, který je u nás znám už jako vypravěč biblických příběhů pro děti. Jako návod a inspiraci dalším rodičům shromáždil a převyprávěl devětatřicet lidových pohádek z celého světa (a přidal k nim jednu vlastní) - určených právě pro čtení nahlas. Zároveň připojil návod, jak vyprávění ozvláštnit, jak mu dodat atmosféru pohybem, gesty, zvukem. V názvu stojí "z celého světa" - a opravdu, pocházejí z Anglie, Finska, Ruska, z Austrálie i Afriky, z Japonska, Brazílie, Portorika. Spojuje je pocit bezpečí, hřejivosti, štěstí - což neznamená, jak praví autor, že musejí být sentimentální či prostoduché.

Luděk Navara, Josef Albrecht

A jako asanace. B jako bonzák. C jako cenzura... To je jiná abeceda, než ta ze školních lavic, ale přesto jí téměř všichni rozumíme. Alespoň ti, co prožili část svého života v těsném, železném objetí minulého režimu. V objetí, které často bylo obětí. Nebo bojem za svobodu, o své blízké či dokonce vlastní život. Právě skrze tyto individuální zápasy a konkrétní lidské osudy nahlíží Abeceda komunismu na období let 1948 až 1989. Ke každému písmenu abecedy přiřazuje jedno heslo a k němu příběh jednotlivce zachycený v rozhovoru nebo malým psaným dokumentem. Od příběhů jednotlivých aktérů autoři zase často míří k širším souvislostem. Tak se vytváří jistě ne zcela vyčerpávající, ale neobyčejně výstižný obraz minulosti...

Hermans aneb antidějiny

(...) Tím je dána základní perspektiva: všechny děje jsou viděny očima muže, který nemůže chápat logiku a důvody toho, co je nucen dělat, který vstupuje do spojení s jemu doporučenými lidmi, aniž o nich cokoli ví. Během nekonečných vnitřních úvah se usilovně snaží porozumět tomu, co se děje, a uklidnit svůj strach, že padl do léčky. Neboť jak má rozlišit odbojáře od špiona, jak si má být jistý, že rozkaz je pravý a ne falešný? Celý jeho boj je cesta temnotou, v níž se smysl věcí zamlžuje. (...) Osudová morální dvojznačnost pohltila Osewoudtův život. Neboť tak to je: dokud trvá bitva, lidé zaslepení vášní tuto dvojznačnost nevidí, ale potom, když přijde doba verdiktů a trestů, otravuje život národů na dlouhé roky, jako kouř po požáru, jako nekončící dým. A Osewoudt? Jak skončil? Špatně.

Nelamme hůl

(...) Dva neobvykle obsáhlé svazky lze brát za vypovídající průřez současnou českou poezií. Zachycují mistry, zastupují všechny směry i různá prostředí a představují desítky dalších autorů z druhé vlny, což je jedna z největších zásluh editorského týmu. (...) Prolistuje- li doma Antologií i pravidelnější čtenář české poezie, bude jistě překvapen množstvím jemu neznámých či jen zaslechnutých jmen. A bude mít rozhodně z čeho vybírat i co si vybrat, koho třeba i dále sledovat. Což je také velká zásluha.

Jedenašedesát dopisů

(...) V podstatě pracovní korespondence z období 1951- 1966, půvabně prostoupená francouzskými slovy a obraty, má velkou vypovídací hodnotu. Ústředním tématem je totiž angažmá obou pisatelů v kulturním vysílání mnichovské Svobodné Evropy. Je to jedinečný a bezprostřední pohled do exilového života, který nebyl v žádném případě snadný a představoval svým způsobem strádání. Autentický pohled do exilového života odpovídá svým duchem věcným vzpomínkám Jaroslava Dreslera (1925- 1999), v určité době vedoucího kulturního oddělení Svobodné Evropy (otištěny v časopise Akord pod názvem Slovo a svět). (...) Knížka obsahující celkem 61 dopisů je významná i jinak. Je totiž svědectvím o přátelství dvou rozdílných individualit (při věkovém rozdílu osmnácti let si důsledně vykali), již zralého katolického intelektuála Čepa a teprve hledajícího mladého intelektuála, ceněného žáka Václava Černého, které by se bez tragického předělu v roce 1948 obtížně setkaly.

Stírání prachu všednosti

(...) Ke slovu se vrátila románem Gilead, který je opět lyricky působivým a myšlenkově hlubokým dílem autorčiny fantazie a mistrného zacházení s jazykem se schopností působit na čtenářovo myšlení a vnímání skutečnosti. Román se na americkém kontinentně dočkal velmi příznivých kritických ohlasů, kterým dodala prestižní lesk Pulitzerova cena. Pro oba autorčiny romány je charakteristická možnost nahlížet dovnitř: ať už jde o niterný prostor vypravěčovy mysli nebo vnitřní prostory domácnosti a vztahů, které ji utvářejí. Oproti Ztrácení, kde je takový prostor zabydlen výhradně ženskými postavami, je v románu Gilead hlavním hrdinou i vypravěčem příběhu muž. (...) Ústy reverenda Amese nepromlouvá ani tak kazatel, jako užaslý pozorovatel zázraku lidského života, zlatokop jeho krásy a smyslu. Celek jeho životního poznání se rovná vědomí mysteria tohoto světa, které uniká našemu uchopení rozumem, můžeme ho ale zakoušet ve stavu nabyté nevinnosti, zbaveni "všech nánosů samolibosti, strojenosti a všednosti".

Nalézt Lolu

(...) Základní osou příběhu vyprávěného v ich- formě je fantaskní putování současným světem, které postupně získává jediný cíl: nalézt dívku Lolu. Ta jediná snad může vypravěče vysvobodit z řetězících se dobrodružství, o nichž ani není jasné, zdali jsou skutečná nebo se odehrávají ve fantazii zjitřené drogami, zde nazývanými "měniče času". Během putování postupně hlavního hrdinu doprovázejí jeho přátelé a udávají mu směr k možné záchraně. Jako přízrak se nad tím vším vznáší tajemná postava Čápa, který připravuje měniče času a ze stránek knih od klasické literatury po pornografii do nich louhuje všemožné příběhy.(...) Spása však přece jen existuje a přichází prostřednictvím Loly, která dokáže vypravěči napomoct k návratu do reality obyčejných věcí a prázdné hlavy.

Václav Cílek

Esejistické knihy filozofujícího geologa se často vracejí na trh v nových, doplněných vydáních a dotiscích. Výjimkou není ani svazek textů "o paměti krajiny, smysluplném bobrovi, areálu jablkového štrúdlu a o tom, proč lezeme na rozhlednu". Najdeme v ní stejně tak úvahy o hospodaření s prostorem, rozhovor o duši krajiny a charakteru Čech, stejně jako popis jevu, jemuž se v Bretagni říká "anaon" a v němž splývají duše mrtvých heroů, světců a básníků. Knihu uzavírají Poutníkova pravidla o putování po posvátných místech a dosti obsáhlý soupis literárních i hudebních pramenů potřebných ke vstupu do krajiny.

Siegfried Obermeier

Mnichovský autor historických příběhů rád přeskakuje z epochy do epochy. Tentokrát nezamířil do starého Egypta ani na dvůr Karla Velikého. Barvitý děj románu zasadil do Říma za vlády Alexandra VI., tedy veselého a šaramantního Borgii usazeného na papežském trůnu. Fanatický moralista Savonarola míří na hranici, z Vatikánu se stává místo nejodvážnějších orgií. Ale nemylme se, i v atmosféře všeobecné uvolněnosti mravů jsou věci, které se mohou zdát nevhodné. Například když se v křiklavě rudých kalhotech a zeleném kabátci vypravíte do kostela, dočkáte se nejen odsudku okolí (" nevkusné a nekřesťanské "), ale i zásahu mravnostní policie.

Petra Reski

Psát knihu o mafii, znamená vnořit se do světa, v němž vám dýchá na krk nebezpečí, hrozba, sledování Německá publicistka, usazená v Itálii a spolupracující s časopisy Die Zeit, Geo, Merian či Focus, ten pocit přesně popisuje. A má k němu důvod. Nespokojila se totiž jen s rešeršemi oficiálních zdrojů, ale vstoupila do středu dění: na utajených místech policie se scházela s odpadlíky od mafie, navštěvovala i manželky mafiánů i kmotry samotné. Napsala barvitou reportážní knihu o organizovaném zločinu v Itálii. Popisuje praktiky mafie, propojení mafiánských organizací a klanů s politickou sférou Itálie, i jejich pronikání do dalších zemí. Závěrečný obraz, v němž vítr ze zdi zchátralého barokního paláce strhává plakát s nápisem Navždy naši hrdinové a s portréty prokurátorů zavražděných mafií, není optimistický. Přesto stojí za to knihu "o kmotrech a falešných knězích", jak zní podtitul, číst.

Četba pro diváky

(...) Lepší publikace na dané téma u nás od časů Sadoulových Dějin světového filmu, tedy během posledního půlstoletí, patrně nevyšla. V časech, kdy se poznání drobí do co nejdetailnější specializace, je téměř neuvěřitelné, že se jeden člověk pokusil o celkový náhled na více než stoletý běh dynamicky se rozvíjející oblasti, v níž se umění setkává s rozvojem technologií i se zákonitostmi průmyslové výroby. (...) Autor mísí výklad o nejvýznamnějších dílech, s detaily z tvůrčího života režisérů, herců či kameramanů, přibližuje vývoj žánrů, vývoj filmové "řeči" i filmové teorie. i přes vysokou odbornost jsou Dějiny filmu srozumitelné širokému publiku. A nehalí se do alibistického hávu všeobjímajícího vkusu. (...) Živý jazyk a styl, hutná fakta, šíře zprostředkovaného - to jsou hlavní přednosti Dějin filmu. Autor je psal proto, aby zesílil zážitek, který čtenář - divák bude pociťovat při sledování filmových děl.

Na stráži u mizejícího času

(...) Sbírka čte se jaksi sama - ve volném verši občas okořeněném roztroušenými rýmy a asonancemi se s autorem vydáme na zadumanou návštěvu Polabí. Ovšem Polabí již mizejícího, kde se setkáme s oním výše zmíněným starým světem a výhradně jeho artefakty - počínaje kamny, starým věšákem či všelikerým haraburdím přes nedotčenou otevřenou krajinu až po pohřbívání v rakvi do země. Básnický jazyk je zde co nejprostší, téměř bez jakýchkoli metafor, s minimem zkratek či zámlk. Vedle textů-úvah je zde nejčastěji zastoupeným prostředkem výčet, místy rozvitý básnickými epitety.

Toulky krajinou hudby

(...) Jsou to fotografie, které mají výrazný dokumentární charakter - aniž by ovšem jejich autor opomíjel i estetickou funkci. Zkrátka, kniha nabízí příjemný zážitek pro oko, obsahem je ovšem poučná. Úvodní slovo přirovnává zveřejněný Dlabolův fotografický soubor k symfonii, "v níž se splétají jednotlivé nitky dávné historie české hudby a osudy jejích mistrů s dneškem". Obrazové části předchází hutný text hudebního publicisty Antonína Matznera. (...) A nepřipomíná vždy jen postavy a děje klasické hudby. Nad soutokem Vltavy s Labem je řeč i o Mělnické polce Ferdinanda Petra, u Zlonic je vzpomenut i zdejší rodák Eduard Ingriš, odvážný cestovatel a autor písničky Teskně hučí Niagara.

Morgenbornstern

(...) Pod vlivem Morgensternových slov nám výtvarník předestírá fantaskně zabarvenou realitu, ale také fantazijní výjevy zcela mimo realitu, zabydlené tvory nikdy neviděnými. Dává například konkrétní podobu návrhům nových názvů, které německý literát předložil přírodě (pochopitelně názvům transformovaným překladateli z jazyka do jazyka), všem těm kudyzíkům, bědavám, děsnýšům, chahájám, škrvránám "Morgensternova poezie probouzí imaginaci," říká Born na záložce knihy, "kterou se naše zaprášená technická civilizace snaží provždy uspat jako Šípkovou růženku." (...) Ke konečné podobě knihy, která se vizuální, typografickou i polygrafickou propracovaností blíží svébytnému artefaktu, výrazně přispěl grafický úpravce Šimon Blabla. nápaditou a hravou vnímavost pro výtvarníkovu tvorbu osvědčil už v předešlých bornovských svazcích Slovartu: v Bornovi na cestách a v Bornově čítance. Z této hravosti se zrodil i název nové knihy, odvozený od morgensternovského "zeměplaz".

Zdola a z boku

(...) Je to hlavně o Africe, protože tam je těch nejchudších nejvíc. Mnozí se jim snaží pomoci, ale znáte to, peníze někde zmizí. Dá se s tím něco dělat? Paul Collier je vědec, a tak všechny závěry podkládá terénním výzkumem, buď vlastním, nebo cizím. A co možná opakovaným. Podívejme se na pasáž, kde píše o žádoucí chartě rozpočtové transparentnosti. Začalo to průzkumem jeho žákyně Ritvy v Ugandě, která v polovině devadesátých let zjistila, že jen dvacet procent peněz, které ministerstvo financí uvolnilo pro školy, zamířilo do cíle. (...) Vedle dohledu shora a zdola je podle Colliera účinný také dohled z boku - mezinárodní srovnání (v Česku bychom se podívali třeba na kilometr dálnice, kolik stojí u nás, v Rakousku, Itálii). Některé africké země se zapojily do srovnávání na principu peer review, dobrovolně. Státní orgány je nenávidí, může být zdrojem potupy a občanského hněvu, ale vyhnout se tomu nemohou.

Virginia Woolfová

Pozoruhodný fantaskní román, který se svým experimentálním pojetím času a dalších prvků vyprávění, vymyká ostatním dílům Virginie Woolfové, se dočkal prvního českého překladu už rok po svém vydání ve Velké Británii v roce 1928. Nejnovější, úspěšný překlad Kateřiny Hilské se českým čtenářům dostal do rukou nejprve v devadesátých letech pod modrou vlajkou nakladatelství Argo, nyní vychází v nakladatelství Odeon. Román je fiktivním životopisem anglického šlechtice Orlanda, který má částečně reálnou předlohu v životě (intimní) přítelkyně Virginie Woolfové, Vity Sackville-Westové. Impresionisticky laděná próza zachycuje kromě dějinné povahy čtyř staletí i proměnu hlavního hrdiny v ženu, která románu vytyčuje specifické místo v dějinách literární tematizace genderové problematiky.

Krasohledem románu

(...) Pokud se ale tendence k dramatické reflexi lidských dějin skloubí s postmoderním nazíráním rozličných časových rovin a našeho středoevropského prostoru zvláště, románová epika čistého zrna se před námi může zjevit jako na dlani - například v nejnovější, rozsáhlé knize renomovaného prozaika Antonína Bajaji Na krásné modré Dřevnici. (...) autorova kniha o novodějinné scenérii podél Dřevnice čili o Zlíně posledních desetiletí si neklade případné memoárové cíle: je totiž koncipována ve zřetelně odlišné tonalitě. Jistěže tady spisovatel promlouvá i jako přímý aktér a očitý svědek zobrazovaných událostí, jako výrazný subjekt analyzující proud času ve svém stále zralejším vědomí, nad eventuálním primátem autenticity příběhu však u něho zřetelně převažuje tvořivé pojetí.

Günter Grass

(...) Jako svorník tkví útlá novela z roku 1961 mezi dvěma obřími romány Plechový bubínek (1959) a Psí roky (1963). Dohromady tvoří v díle proslulého německého spisovatele strhující ságu, tzv. Gdaňskou trilogii, která své jméno získala podle baltského přístavu, jenž byl autorovým rodištěm. Příběh Joachima Mahlkeho, outsidera s mnoha handicapy, se odehrává těsně před válkou i za války, v níž se protagonista chce stát hrdinou. Groteskní humor, z něhož chvílemi mrazí, a vypravěčská hutnost, která ponechává postavám i dějům jejich mnohoznačnost a tajemství - to jsou hlavní přednosti díla, které brněnské nakladatelství vydává v rámci Spisů Güntera Grasse. Překlad Zbyňka Sekala poprvé vyšel roku 1968, zde je publikován potřetí, v revidované podobě.

Arto Paasilinna

Finský spisovatel dává v osmém románu přeloženém do češtiny průchod své bujné fantazii. Zavádí čtenáře do finského nebe, zabydleného pohanskými bohy a vládci. Ve středu děje se ocitá Rutja, syn hromovládného boha Ukko, který v dobách, kdy "svět obývali pouze Finové a ostatní národy se ještě nezrodily", vládl všemu živému na zemi i na nebi. Rutja je seslán na zem a jeho úkolem je odvést Finy z bludné cesty křesťanství a vrátit jim víru ve veselé staré bohy. Stačí však seznámení s několika současnými Finy a už začíná pochybovat, zda svou náročnou misi bude vůbec schopen zvládnout... Roztomile svatokrádežnou prózu, která zdaleka nevypovídá jen o Finech, do češtiny přeložil Jiří Petr Velkoborský.

Matt Haig

Stejně jako úspěšná románová prvotina Poslední rodina v Anglii sází i druhý román Matta Haiga na osobitou perspektivu vyprávění a Shakespearovskou inspiraci. Příběh vypráví téměř jedním dechem jedenáctiletý kluk, kterému se jednoho dne zjevuje duch jeho mrtvého otce a žádá odplatu za svou vraždu. Úkol zní zabít strejdu Alana, který se navíc podezřele rychle sbližuje s Filipovou matkou. Introspektivní úvahy malého Hamleta sledují vlastní dojemně zoufalou snahu vyrovnat se svým viděním a otcovým úkolem s černým humorem, který převrací tragickou zápletku v grotesku. Příběh temných odstínů a fantazie může být literární úvahou nad otázkou, jak by vypadal hamletovský hrdina moderní doby. Nebo spíše jeho parodie.

A člověk spatřil Boží tvář

Více než dvacet let po smrti Václava Černého (1905-1987) vychází konečně knižně jeho studie Barokní divadlo v Evropě, která si klade nároky na jednu z nejcennějších prací v oboru. Rozsáhlá studie, napsaná původně pro časopis Slovenské divadlo, kde také vycházela v letech 1968-1970, není přitom jen sondou do dramatiky jedné kulturní epochy, se nachází na pomezí mezi teatrologií a literární vědou. Dílo navazuje na poněkud pozdně vyvolaný zájem akademiků o tvorbu barokního období. Zvláštní přínos této studie tkví, vedle jejího interdisciplinárního rozhraní, také v jejím sociologickém rozsahu. Málokterá práce, a u tohoto relativně vzdáleného období zvláště, dokáže zmapovat pohyb společnosti, její hodnoty a pohnutky.

Rodolfo Papa

Život slavného italského malíře Caravaggia (1571-1610, skutečným jménem Michelangelo Merisi získal vžitou přezdívku podle městečka, v němž vyrůstal) připomíná dobrodružný román, s některými velmi temnými epizodami. Caravaggiovo bouřliváctví dokonce mnohým vykladačům a vypravěčům zastínilo podstatu jeho díla. Italský malíř, restaurátor a historik umění Rodolfo Papa se snaží zasadit Caravaggiovu uměleckou zkušenost do historického a kulturního kontextu, z něhož vzešla a v němž se vytvářela. Legendy nahrazuje fakty. Sleduje život a dílo osobitého umělce od počátků až ke konci, který je obestřen záhadou. Výklad doplňují odbočky přibližující například dobové prostředí Říma či Caravaggiovu malířskou techniku i obšírné citace z dobových svědectví a je prostoupen zejména mnoha reprodukcemi, které často dávají vyniknout zajímavému detailu.

Viktor Dyk

Výbor z básnického díla představitele tzv. generace anarchistických buřičů sestavil Vladimír Justl. Průřez Dykovou tvorbou nás provede všemi etapami autorova života - od zpočátku dekadentně laděných textů přes anarchisticky zabarvenou satiru, osudové drama Milá sedmi loupežníků až k válečným a poválečným básním. Bývá klišé psát o starších autorech jako o překvapivě věčně moderních - ovšem c. a k. politický vězeň a "syn zachmuřené generace" Dyk se nám představí jako vtipný komentátor politických a společenských reálií, jež jsou pohříchu nadčasové, stejně jako mistr temné lyriky, z níž běhá mráz u srdce. A jeho komentáře národa, jenž je ve všech svých podstatných projevech "tak někde uprostřed", se dají klidně číst místo dnešních novin.

Sny - ta křehká a jemná síť hovořící k nám pouze v náznacích a symbolech

(...) Jak napovídá sám název knihy předmětem zkoumání je cosi mnohem prchavějšího, obtížněji uchopitelného a prokazatelného než jsou fakta religionistického bádání. Spíše než akademickým dílem jsou Doteky duše niternou výpovědí mimokonfesně orientovaného člověka o vědomí posmrtného života. Ta je založena na záznamech snů, jakémsi snovém deníku, který si Vladimír Sadek několik let vedl. Do něj zaznamenával své sny, jejich detaily a symboliku: jejich povětšinou intuitivní interpretaci v knize doprovází odkazy k dílům židovské, křesťanské mystiky i magicky laděné próze (Bulgakov, Meyrink). Sadkova kniha je hluboce moudrým, citlivým putováním po krajině snových obrazů a symbolů vedené snahou "zachytit tyto jemné a prchavé doteky lidské duše" a využít je jako prostředníky osobní proměny či jako - řečeno jazykem hlubinné psychologie - "necenzurovaný materiál z míst, kam lidský rozum nedohlédne."

Hélene Berrová

Druhá Anne Franková, řekne si asi mnohý čtenář při pohledu na obálku. A nebude příliš vzdálen od pravdy. Deníky obou židovských dívek spojuje nejen identická doba, po kterou vznikaly (1942 - 44), stejný osud jejich autorek (smrt v Bergen- Belsenu v roce 1945) a jejich citlivost, inteligence, hloubka a vitalita, se kterou byly schopny čelit nepřízni doby a zlu. Ta má v případě Hélene Berrové podobu aktivního přístupu a boje: vedle svého osobního intelektuálního i citového života pracovala od roku 1941 v podzemní organizaci na záchranu židovských dětí před deportací. Dar slova, schopnost vyjádřit nejen své pocity, atmosféru a dotknout se podstaty některých děsivých událostí z deníku činí nejen autentické svědectví o jedné z nejtemnějších kapitol novodobé historie, ale i literárně cennou osobní výpověď.

Pískání na prsty fantazie

(...) Mají malí čtenáři příležitost číst si sami o sobě, tedy o svých vrstevnících, žijících ve stejné realitě jako oni? Bibiana, hrdinka knihy Ivana Binara, takovou postavou je. I když to oproti většině dětí má ve všedním světě daleko těžší. Je upoutána na vozíček. A při dopravní nehodě, od které je postižena, přišla i o oba rodiče. Stará se o ni babička, která však často bývá dlouho pryč - je totiž rychlým poslem, messengerem. Na motocyklu značky Kawasaki rozváží zásilky, jejichž doručení nestrpí odkladu. To se pak Bibiana věnuje svým snům, v nichž ožívají scény z pohádek, které jí babička hrává v loutkovém divadle.(...) Nebyla by to ovšem kniha vydaná nakladatelstvím Meander, kdyby zajímavý text nepřicházel za čtenáři i pěkně vypraven formálně. Příjemný podlouhlý formát dává panoramatický prostor barevným ilustracím Veroniky Podzimkové, které kombinují kresbu s fotografií.

Simon Adams: Nejúžasnější atlas celého širého světa

Dětská řada encyklopedií, v níž se průvodci po pozoruhodnostech našeho světa a naší historie stali "koumáci", malé postavičky v pracovních kombinézách a se zajímavými nápady a chutí vše změřit, osahat, ozkoušet, vznikla v londýnském nakladatelství Dorling Kindersley. A tam už mnohokrát osvědčili zručnost a nápaditost v přípravě naučných publikací. Atlas na šesti rozkládacích tabulích (zaplněných až po okraj obrazovými a textovými informacemi) provádí malé čtenáře všemi světadíly a zároveň jim objasňuje, jak naše planeta "funguje" a jak to na ní chodí. Učí je i zacházet se specifickým druhem knih, jakým encyklopedie jsou - kniha je vybavena glosářem i rejstříkem.