Recenze z média Literární noviny

Funkovské vyznání

(...) Antonínu Dufkovi, emeritnímu kurátorovi Moravské galerie v Brně, se nové nastudování Funkova poselství vydařilo. A to i přes to, že nepřišel s převratným objevem nebo novým výkladem tvůrčích výbojů. Může si ovšem gratulovat k obdivuhodné vstřícnosti Miloslavy Rupešové, vzorně opatrující otcovu fotografickou pozůstalost, a k velkorysosti Karla Kerlického, jehož nakladatelsví KANT oboru fotografie soustavně prospívá. Nyní vydáním natolik výpravného katalogu, že je vlastně nejkomplexnější Funkovou monografií. V pořadí páté knižní zpracování Funkeho díla je obsáhlé i po textové stránce. Alespoň příslovečná špice ledovce: poznámkový aparát čítá 141 odkazů. (...) Antonín Dufek tedy zúročil (nejen funkovskou) erudici, narůstající po desítky let.

Cenzura nejen absurdní

Dají se cenzoři paušálně označit za omezené byrokraty bez kapky básnické krve v žilách? A je cenzorem otec, který umlčí zlobivé dítě, nebo nakladatel, který se rozhodne vydat prověřeného a osvědčeného spisovatele, jemuž dá přednost před autorem neznámým? Na tyto a podobné otázky se snaží hledat odpovědi autoři rozsáhlé antologie Nebezpečná literatura?: Antologie z myšlení o literární cenzuře. (...) Kniha snad v našem prostředí poskytne podněty k dalšímu bádání o cenzuře. Jelikož ji ale u nás asi nikdo nezakáže, zůstává otázka, jestli si Nebezpečná literatura? získá takovou pozornost čtenářů, jakou by si zasloužila.

Bedřich Utitz obhlíží svůj život

Současnost vzpomínky na staré časy zvlášť vyžaduje. Pamětníci odcházejí, a my se právě teď potřebujeme na mnohé zeptat, co jinak navždy zmizí v nebytí. Ke knihám potřebným pro objasnění souvislostí se nově přiřadil Kaleidoskop mého století od Bedřicha Utitze. Jsou to vzpomínky třiadevadesátiletého rodáka z Vídně, který strávil značnou část života v Praze, dvojnásobného emigranta, několikrát vyznamenaného bojovníka v britské armádě, poválečného zahraničního dopisovatele a redaktora, který v posrpnové emigraci patřil k těm nejvýznamnějším, kdo nás pomáhali informovat a napravovali naše jméno ve světě.

To je... Miroslav Šašek

Nenápadným a přece zásadním objevem letošního knižního podzimu se jeví být tituly To je Paříž a To je Londýn z nakladatelství Baobab. Jejich autorem je Miroslav Šašek, český výtvarník doma na dlouhá léta zapomenutý, ve světě úspěšný. (...) V čem je půvab těch knih? Vtip: Například když ukáže na prvních stránkách knihy o Londýně tehdy největší město světa zcela zahalené v neprostupné mlze. Smysl pro detail: Například když zobrazuje různé poštovní stránky či alarmovací přístroje v ulicích Paříže nebo když předvádí rozličné chocholy, podle kterých lze rozeznat, k jakému pluku patří příslušníci královské stráže před Buckinghamským palácem. Konfrontaci vznešeného s každodenním, nadčasového s velmi časovým: Z Paříže uvidíme stejně tak Notre Dame, jako nástupiště metra či řeznictví s výhradně koňským masem, z Londýna Westminsterský palác či naopak pouličního metaře. Nejednoznačnost: To, co je určeno dětem, berou s chutí a radostí do rukou i jejich rodiče a prarodiče. Dokládají to desítky nadšených čtenářských ohlasů u anotací Šaškových knih v internetových knihkupectvích typu Amazon.

Vlak do Výmaru

Knihu s podtitulem Volnost, rovnost a bratrství s Goebbelsem lze číst na několikerý způsob. Je to pozoruhodná a v mnoha detailech překvapivá esej o Francii za druhé světové války a nacistické okupace, s důrazem na dění literární a kulturní – ale i s velmi osobními vsuvkami (autorčin prastrýc byl barmanem ve významném pařížském hotelu). A svým způsobem je to i netradiční průvodce Paříží, který čtenáři odhaluje temná místa v historii často i významných pamětihodností francouzské metropole. (...) Ladislava Chateau se nežene za lacinou senzací, chce jen, jak sama říká, připomenout skutečnosti, které nám ve zmatku přítomnosti často unikají.

Druhý život Marýny G.

Prozaická kronika velké valašské rodiny, v níž čtenář projde polovinu 20. století, je psána výhradně z perspektivy žen. Marýna, Růža, Josefka a Fany – kolem nich míjejí československé dějiny se vším, co k nim patří. Válka, osvobození, politické procesy, pražské jaro, normalizace, naděje i rezignace. Vladimíra Klimecká podala originální, přitažlivý obraz jednoho kraje. Novely o čtyřech ženských osudech se postupně splétají do promyšlené románové struktury spojené jedním prostředím. A ačkoli zachycují různá období lidského života i velkých dějin, pokaždé hovoří o fenoménu ženství. Tyhle ženy jsou hrdinkami své doby. Bohyně našeho světa. Knihu vydává Euromedia Group – Knižní klub. Rukopis obsadil první místo v 18. ročníku Literární ceny Knižního klubu.

Optimismus došel: Čím nakrmit globálního Minotaura?

(...) Ovládala posledních čtyřicet let světovou ekonomiku skrytá mytická stvůra? A jsme na tom snad ještě hůře poté, co byl netvor smrtelně zraněn? Máme šanci na troskách vzešlých ze současné krize zahlédnout obrysy nějaké pevné budoucnosti? Nebo nás čeká jen nejistota, zmatek a ponížení? Provokativní a originální pohled na globální ekonomiku a politiku přináší řecký profesor ekonomie Yanis Varoufakis v knize Globální Minotaurus, která poté, co vzbudila celosvětový ohlas, právě vychází i česky. (...) Varoufakisovu knihu je možné číst jako osobitý výklad dějin a logiky kapitalismu.

Írán mezi extrémy

V předvečer důležitých íránských prezidentských voleb, plánovaných na červen, u nás vyšla kniha, která se snaží o nezkreslený portrét této složité země s bohatou historií a kulturou: Labyrintem Íránu. (...) Írán a jeho společnost jsou podle Turečka zkrátka "rozkročené od tmářských tradic po bezhlavý modernismus, od chudých nevzdělaných rolníků po absolventy předních íránských i západních univerzit hovořící několika jazyky, od chudáků odkázaných na almužnu po dolarové milionáře koukající spatra na střední třídu v evropských velkoměstech. Většina Íránců žije někde mezi těmito extrémy." A mezi extrémními postoji se snaží kličkovat a vyvažovat je také sám autor, a celkem úspěšně se mu to daří.

Kvadratura kruhu

Do Vnitřního okruhu v současné české fotografii pozval kurátor Vladimír Birgus padesát tvůrců. Celou instalací prolíná obnažování intimit: od vlastních podobizen a sond do rodinného života po zpřístupnění nejužšího zázemí autorů. (...) V polygraficky znamenitém katalogu charakterizuje Birgus obrat „vnitřní okruh“ tím, že „také u nás se fotografie s intimní a introspektivní tematikou stala velmi populární především mezi autory mladé a střední generace“. Jenže: jak se mohla stát důvěrnost introspekce populární? Podle kurátora za tím vězí jednak „záplava privátních momentek na internetu“, jednak „přirozená snaha vymezit se vůči předchozí generaci, která část svého života prožila v prudérních a pokryteckých časech komunistického režimu a neodvažovala se ve své tvorbě prozradit něco ze svých privátních sfér“. A Birgus nezastírá ani vliv zahraničních trendů galerijního provozu.

Otakar A. Funda: Když se rákos chvěje nad hladinou

Jestli už máte po krk postmoderny a jestli vás dáví žvást, tohle je četba pro vás. Letos sedmdesátiletý religionista a filozof přehlíží v esejích, článcích a přednáškách svou intelektuální cestu, a tím velmi srozumitelně odpovídá na otázku, k čemu je člověku filozofie v situaci, kdy lidstvo jako celek iracionálně usiluje o svůj zánik. "Samozřejmě role filozofie v oblasti poradenství politikům je velmi nevděčná, protože máli filozofie plnit svoji funkci, musí politikům znesnadňovat, komplikovat politická rozhodnutí." Funda je jedna z dnes pečlivě utajovaného panteonu velkých českých osobností.

Jan Schmid, nejen divadla principál…

(...) Epištoly v kapitolkách jsou ohlédnutím a nalézáním velkého tvůrce Jana Schmida a silného divadelního organismu – Ypsilonky. A protože Schmid a jeho divadlo jsou tak člověkozpytné – jak jsem už psal – je text darůplný pro každého, kdo hledá a myslí. Přidejme Schmidův jazyk – splavný a trefný, zdaleka ne zaumný a machrující odborností a dále též autorovy pikareskní kresby, nápadité piktogramy – jak mnohdy hluboké, tak schmidoidně hravé – a máme v rukách vydavatelský šperk. Encyklopedické heslo: umělecký mnohoživelník Jan Schmid. Nevím, či mám mlhu nebo málo informací, ale jeví se mi, že tento mimořádný, a nejen pro naši, ale i evropskou tvorbu důsažný tvůrce se nekmitá po pódiích, kde se lípou na klopy či kol krku medaile a dávají vavříny… Ale snad je tak dobře. I tím zůstává Schmid unikátním. A tak můj obdivný laur osobní: Jan Schmid zná pokorně, zamyšleně a důkladně svůj smysl, a smysl divadla.

Maxwell v tempu maloměsta

(...) V částečně autobiografickém románu se Maxwell rozpomíná na své dětství v Lincolnu, menším městě ve státě Illinois. Samotná hryzající vzpomínka se netýká ničeho dramatického. Vypravěče trápí, že v pravou chvíli neprojevil účast kamarádu Cletusovi. Incident ho však upomíná na další, zásadní a tragické události: smrt vlastní matky, rozvod Cletusových rodičů a úplný rozvrat jeho rodiny. (...) Román Tak zítra jako vždycky nemá ani sto padesát stránek, ale rychle se přečíst nedá. Aby si knihu čtenář náležitě vychutnal, měl by se přizpůsobit tempu života na maloměstě v první polovině minulého století a vyšetřit si čas jak na malebné popisy venkovské krajiny, tak na temné stránky lidské povahy.

Krásná kniha o kráse knih

Výpravu do dob, kdy krása knih byla samozřejmostí, nabízí v nové publikaci badatel Pavel Brodský. K tématu středověké knižní malby je to autor víc než povolaný: kdysi působil jako správce rukopisné sbírky Národního muzea, posléze byl vedoucím oddělení rukopisů a starých tisků muzejní knihovny, dnes je pracovníkem Oddělení pro soupis a studium rukopisů Archivu Akademie věd ČR. V samém úvodu k publikaci Krása českých iluminovaných rukopisů Brodský ovšem píše, že jeho knížka "nemá velké ambice". Je to zbytečná skromnost.

Retro bez nostalgie

Dva výlety do dějin české autorské knihy pro dětské čtenáře nabízí nakladatelství Baobab. Ta výprava "opačným směrem" nečpí staromilstvím ani nostalgií. Staré může se rovnat současné. Nového vydání se dočkal "bilderbuch" Daisy Mrázkové Co by se stalo, kdyby... a pohádka O smutném tygrovi od Aloise Mikulky. Oba autoři patří k těm, na jejichž knihách vyrůstali malí čtenáři několika generací, kteří se i jejich zásluhou učili býti milovníky krásných a chytrých knih. K nim se hlásí například i básník a překladatel Petr Borkovec, jehož básničku Co by se stalo, kdybych na ulici potkal Daisy Mrázkovou? najdeme na zadní straně přebalu nového vydání Co by se stalo, kdyby... (...) Obě reeditované knihy, založené především na prolnutí obrázků a textu, jsou určeny k intimním chvilkám, v nichž si rodiče najdou nejen čas na čtení svým dětem, ale kdy jim kniha poskytne i prostor k povídání, k rozvíjení čteného a viděného. Kupodivu, čas jim v tom nic neubral. Nové vydání naopak jejich kouzlo ještě prohlubuje – novou grafickou úpravou Juraje Horvátha i lepšími možnostmi tisku.

Bydlet v Drohobyči

(...) Jeho skromné literární dílo – čítající vlastně jen dva povídkové cykly, Skořicové krámy a Sanatorium Na věčnosti – se vměstná do jednoho svazku. Přesto je to dílo úctyhodné, živé, objímající celý svět a svým způsobem i vesmír. Za Schulzova života bylo ovšem známo jen nepočetnému kruhu přátel, zejména zásluhou prozaičky Zofie Nałkowské, s níž měl Schulz později pravděpodobně i milostný vztah. Teprve ve druhé polovině 50. let začalo být objevováno širším čtenářským okruhem v Polsku – a ještě později v zahraničí, tedy i u nás.

Nenásilně o zlu dějin

(...) Ta kniha už nebyla určena jen Lizaniho dcerce, které je dnes dvanáct a která si už sama přečetla Deník Anne Frankové, jak se dozvídáme z jednoho novinového rozhovoru, ale všem dalším malým dětem, kladoucím podobné otázky, a vlastně i jejich rodičům a prarodičům, kteří obtížně hledají odpovědi a nepohrdnou pomocí, jež přichází prostřednictvím knihy. Lizano a Dauvillier vyprávějí příběh malé Duňi Kohenové, pro niž se jednoho dne na počátku čtyřicátých let – kdy francouzská vláda v čele s kolaborantským maršálem Pétainem po vzoru nacistických okupantů, zavádí protižidovskou politiku – změní celý dosavadní život.

Neokoukaný veletucet

Altánek, kašna, zvonička, průchod pro pěší, garáž, pouliční lampa, kaplička, včelín, benzinová pumpa, vodní elektrárna... To je jen zlomek architektonických "perliček", s nimiž se lze seznámit prostřednictvím nové publikace pražského nakladatelství Titanic. Autorský tým knihy, která objevuje pozoruhodné drobné stavby rozeseté po městech, městečkách, obcích i v krajině Čech, Moravy a Slezska, je stejný, jaký před časem vytvořil úpravné a velké Obrazy z dějin české architektury. "Historik umění a kulturní vikomt Jiří T. Kotalík, architekt a šumný informátor David Vávra, důsledný a na místa se vracející fotograf Pavel Frič a jeho manželka Yvonna Fričová, ostražitá editorka a hybatelka." (...) Najdeme tu reprezentaci snad všech slohů, najdeme tu pestrý výběr stavebních typů, najdeme tu – vedle množství anonymů – také jména známých architektů... A přitom jsou to stavby z valné většiny neokoukané, pro nezasvěcence neznámé. Niterný prožitek se navíc dostavil prakticky na celém území republiky. Což svědčí o tom, jakou jsme architektonickou velmocí.

Vzpoura přichází

(…) České vydání (2012) uskutečnilo v brožované a graficky sympatické podobě nakladatelství Rubato. Pod zdařilým překladem je podepsán Pražský neviditelný výbor. Vydání knihy považuji za čin zasluhující širší debatu než dosavadní recenze a glosy na stránkách anarchistů. Text /…/ totiž analyzuje stav Francie, Evropy i světa a vyvozuje i pro nás, že totalita, kterou zdejší „nezávislá" média setrvačně prezentují jako historicky poraženou či odsouzenou k dožití v izolaci, se globálně sune dál. Ve jménu bezpečnosti a civilizovaného prostoru se připravuje k normalizaci (čti selekci) nepotřebných a takzvaně nepřizpůsobivých. JC však nevnímá nepřizpůsobivost jako úděl, ale s nadějí, když jí přisuzuje nejen schopnost přežít konec této civilizace, ale i odhodlání, jak tento konec zrychlit a propojit s novým začátkem. To, že autor je za svůj náhled do budoucnosti čtyři roky soudně stíhán, aniž by padl verdikt, a jeho proroctví je zatím šířeno po síti i oficiálně překládáno, svědčí o tom, že neviditelné výbory (učedníků) získávají v normalizační metropoli svá zázemí. (…)

402 750

(...) Knihu otevírá básní v próze, která navozuje atmosféru rušné ulice, dopravních prostředků, kakofonického tepu města. Vypráví dítěti, jak různé a zvláštní lidi může potkat. A čeká ho setkání na tisícerý způsob. Dagmar Urbánková totiž všechny ty lidské typy rozřezala na čtyři díly. Jsou sice ukotveny ve hřbetu knížky, ale děti si listováním v jednotlivých částech mohou svobodně sestavovat nejrůznější legrační osoby na tisíc způsobů.

Kalaš & Karlíček podruhé

(...) Kvalitní česká detektivka, jíž byl Fiker – spolu s Karlem Čapkem a Emilem Vachkem – spoluzakladatelem, byla vždy víc "literaturou" než "čtivem". Stvrzuje to i fakt, že se kriminálními příběhy této provenience zabývá i vážený literární badatel Pavel Janáček. Ten v doslovu k novému vydání Série CL zařazuje Fikerův román i do mezinárodních souvislostí – sahajících od Poea až k Larssonovi – a ozřejmuje místo knihy v autorově tvorbě. Zároveň připomíná dobové ohlasy na první vydání. V roce 1958 totiž byly Sérii CL věnovány hned dvě recenze – první napsal Ivan Klíma do Literárních novin, druhou Oleg Sus do Hostu do domu.

Harlekýn z Dejvic vzpomíná

(...) Kniha sice není osobním účtováním, ale zato je zábavná. Hejma nezůstal své schopnosti obratně a vtipně pracovat s jazykem nic dlužen. Text se čte lehce, má dynamiku, je prostoupen literárními a hlavně hudebními citacemi (Rolling Stones, Lou Reed, Bob Dylan a další). Hudba je pro Hejmu celoživotní konstantou a Fejsbuk se dá číst i jako velmi poučná procházka hudební historií; určitě stojí za to si jmenované skladby pustit na YouTube.

Abeceda v minulém čase

Taková kniha tu zatím nebyla. Nahlíží do let 1948–1967, přesněji do kulturního dění a životního stylu té doby, s nadhledem a přitom v detailu. (...) Dvojsvazková kniha o zhruba 1 300 heslech je určena k rychlé orientaci. Obrací se jak k profesionálům, tak k laikům. K dalšímu poznávání slouží jak soupis pramenů za jednotlivými hesly, tak i obsáhlý seznam pramenů a literatury v závěru druhého dílu. Tam se nacházejí i další přílohy (od soupisů členů různých orgánů až po ukázkové programy televizního a rozhlasového vysílání).

Guliverova cesta do Prahy

Souběžně česky a francouzsky vydaný komiks Lucie Lomové Indiáni upoutal loni pozornost kritiky i čtenářů. Nyní máme znovu možnost poznat reálný příběh, který vznik grafického románu inspiroval. (...) Fričovo vyprávění, které se dočkalo knižního vydání až v devadesátých letech, bylo plné anekdotických příhod – mimochodem indiánův pobyt v Praze posloužil i Jaroslavu Haškovi jako námět k satirické povídce Indián a pražská policie –, za nimiž se ovšem skrývala neanekdotická realita. Ostatně i sám Frič se cítil svými pobyty v jihoamerické divočině proměněn. V textu, který v současném vydání jeho knihy vychází poprvé a nahrazuje předmluvu, mimo jiné čteme: "Když jsem s Čerwuišem přijel na podzim roku 1908 do Prahy – mezi své – shledal jsem ke svému údivu, že jsem doma cizincem. Hůř než cizincem."

Meteorit z planety Kocovina

(...) Prilepinovy povídky připomínají formou i jazykem hrubý, neotesaný a zvětralý kámen – jako by chtěl autor dát jasně najevo svůj odstup od postmoderních konstrukcí spisovatelských kolegů Viktora Pelevina, Vladimira Sorokina nebo Pavla Pepperštejna, kteří se – někdo více, jiný méně – snaží povozit čtenáře na ocásku formálně vytříbených příběhů, konceptuálních hříček a ironických parafrází nejrůznějších žánrů. Prilepin si svým stylem – autentičností povýšenou na zákon – vysloužil četná přirovnání k Maximu Gorkému, s nímž ho spojuje i pestrá životní zkušenost, ze které své motivy čerpá. Vystřídal desítky povolání od pomocného dělníka a stěhováka přes velitele speciální jednotky OMONu až po magistra filologie a vojáka, který prošel hrůzami čečenské války.

Hravá radost Davida Hrbka

(...) Povídkový soubor je jakousi procházkou po minulosti. Procházkou, jejíž směr působí vesměs náhodně a neplánovaně, tak jako nedělní toulání se ulicemi města s jediným cílem – provětrat hlavu. Okny Hrbkových povídek se větrají dětské vzpomínky, staré platonické lásky, současný rodinný život ale i vzdálenější cenné kousky rodinné historie. Krátké texty nemají spojující motiv či téma, množství postav a historek volně sjednocují rodinné prostředí a kulisy Olomouce, kde se velká část povídek odehrává. (...) Autor nic nepředstírá ani neskrývá, vypráví s nenucenou lehkostí a neobvyklou otevřeností. Kouzlo jeho textů vyrůstá z důvěrné pozornosti, jakou dovede věnovat detailům a všedním maličkostem, jako je stará bunda, tajemný prostor pod postelí nebo střapce koberce, a ze schopnosti budovat jejich prostřednictvím atmosféru doby, přítomného okamžiku či nechat čtenáře pocítit hřejivou rodinnou půdu pod nohama.

Diagnóza: schizofrenie

(...) Příběh se odvíjí od konce druhé světové války až po normalizaci.
Sudetský Čech František, kterého dal otec "k Němcům", slouží ve wehrmachtu, šťastně se dostává do amerického zajetí, přesto však musí hrát v sovětském propagandistickém filmu o osvobození rakví Goetheho a Schillera. (...)
Padělaná historie předznamenává další osudy Němců i hrdinovy české lásky a jeho (možná domnělého) syna. Střídání režimů, vymývání mozků, první máje, festivaly, filmová rutina na obou stranách železné opony, to jsou kulisy individuálních osudů, které si jdou svou cestou, ale nutně o velkou historii zakopávají. Moník šťavnatě ilustruje své přesvědčení, že slavnosti a karnevaly určují civilizaci neméně než formy pohřebnictví a popelnicová pole.

Proč se za války nikdo neptal?

(...) Román Na příkladu mého bratra je navzdory těžkému tématu velmi čtivý a dá se považovat za sondu do života jedné německé rodiny, do způsobů individuálního vyrovnávání se s vinou Německa po druhé světové válce. Uwe Timm rozhodně nenapsal černobílý román. To vystihuje také Ivan Klíma v doslovu knihy, když na jedné straně považuje za oběti války i samotné pachatele hrůzných činů, na straně druhé pro ně však nenachází pochopení ani odpuštění.

Milan Jungmann

(...) Zato po jeho přečtení vím, že je to text mimořádně kvalitní, přes jeho historizující pasáže zcela současný, a že jej kritici (a patrně ani čtenáři) dosud nedocenili – kniha vyšla už v roce 2009. (...) Podkladem k vytvoření knížky bylo autentické prostředí, k němuž se autor hlásí a které zde zaujme i místní čtenáře či pamětníky: Na vnitřních stranách knižní vazby jsou siluety důležitých budov předválečného Mostu, v textu jsou zmiňovány i skutečné místní postavy jako třeba předválečný knihkupec pan Fršlínek ( jehož jako rodák ještě pamatuji). Své látky se Čechura zmocnil umělecky suverénně. Namydlená šikmá plocha je nad všechny pochyby dílo mimořádného slovesného talentu, který si svou výpovědí o době i o lidech zaslouží zneužívané označení "pan spisovatel".

Urbanova smaženice

Ihned po otevření knihy je jasné, že čteme Urbana. Ovšem přitom jiného. Urban se vždy snaží neopakovat se, ale přitom být stejný. Někdy je to tuhý boj, ovšem daří se mu ho vyhrávat. Ve své nové knize se však vydal cestou zcela jinou. Úsporný styl a jednoduché větné stavby jsou v jeho románech novinkou. Cestičku k nim si pomalinku vyšlapával ve své novele Michaela. V Boletu arcanu ji však dovedl k dokonalosti. Kniha se čte rychle, věty plynou jakoby nic a přitom je toho v nich tolik skryto. Jako vždy ne každý čtenář bude schopen na poprvé odkrýt veškeré odkazy zakomponované v textu. Urban již několikrát dokázal, že umí vzít zdánlivě jednoduchý příběh a vystavět z něho text s mnohonásobným přesahem. Nejinak je tomu i v novém románu.

Básně pro kytaru a dva smyčce

(...) Kytaristka a zpěvačka Dagmar Andrtová-Voňková (1948) je osobnost, jež dokázala prorazit i v zahraničí, aniž by se přitom komukoli jakkoli podbízela. Naopak – její experimenty bývají ojedinělé, uveďme z nich alespoň hru na kytaru za použití dvojice smyčců. V písňových textech se však zároveň obrací k tradici nejzákladnější, k písni lidové. Některé texty si z lidovek záměrně berou košili i kabát – jak motiv (často oslovovaný) a poslání, tak i stavbu verše či celé písně – asonance zhusta zaskočí za rým (mnohde gramatický), rozhozené přízvuky počítají s tím, že je srovná melodie a drsný zemitý projev, čímž naopak získají syrové kouzlo. A přestože jsou mnohé z nich půvabné i chytré, textařsky nejpřitažlivější jsou ty písně, kde Voňková lidovou formu opouští a vydává se k ryze osobnímu projevu nebo kde se její osobní projev s prvky lidovek mísí.

Návrat Návratu

(...) Na rozdíl od jiných Lemových děl, nebyl Návrat z hvězd u nás nikdy reeditován. Nové vydání v odstupu padesáti let je tedy připomínkou prózy, která by neměla a v obří záplavě všelijak naklonovaných plodů žánru přezdívaného sci-fi zapadnout, a zároveň připomínkou jednoho vynikajícího překladatelského díla (kéž by se tak dočkal nového vydání i Simonidesův převod Potockého Rukopisu nalezeného v Zaragoze). (...) Sám Lem pohlížel na Návrat z hvězd jako na dílo příliš sentimentální. Je pravda, že celý děj je prostoupen jistou nostalgií, skepsí, smutkem. V tom ale (podle mého názoru) tkví kouzlo prózy. K našim dnům Návrat z hvězd promlouvá ale i detaily: Lem na jeho stránkách s jasnozřivou představivostí předpověděl vznik elektronických knih a čteček k jejich konzumaci. "Knihkupectví připomínalo spíš elektronickou laboratoř. Knihy, to byly krystalky, v nichž byl obsah nahrán."

Vánice jako metafora

Strhující příběh lékaře Garina, který se s nasazením života vydá na nebezpečnou cestu sněhovou bouří a snaží se dopravit do odlehlé ruské vesnice zasažené epidemií spásnou vakcínu, je mistrovskou variací na ruskou literární klasiku okořeněnou špetkou sci-fi a laskavé erotiky. Zároveň je metaforou strastiplného údělu ruské inteligence. (...) Kromě strhujícího dobrodružného vyprávění je ovšem text – a jinak tomu u Sorokina asi ani být nemůže – jakousi metaforou metafor, křišťálovou koulí, jejíž broušené hrany nastavují zrcadlo reálnému světu, odrážejí záblesky minulosti a dávají nahlédnout do budoucnosti, která v tomto případě není ničím jiným než návratem hluboko zpátky do minulosti. Čtenář má po prvním vtažení do děje pocit, že je na staré Rusi kdesi v 19. století, ale postupně překvapeně zjišťuje, že se místo toho ocitl v jakési daleké postapokalyptické budoucnosti, která se – až na pár výdobytků ultramoderní civilizace – zaostalé carské Rusi podobá.

Jaro kriplů

(...) Trochu drsné bizarní vyprávění, které bez náznaku sentimentu sleduje příběh jednoho neobvyklého výletu: zážitkového kurzu pro tělesně postižené děti. Skupinka „kriplů“ tu hraje různé hry a prochází zážitkovými „terapiemi“, aby se o sobě něco naučila. Sebepoznání často bolí, ale tady se zvrtne až do nečekaných událostí. Vyprávění si neláme hlavu s formálními konvencemi, svou stylizací plnou nespisovných i neurvalých výrazů připomíná vyprávění jednoho z teenagerů.

Nestárnoucí Eseje

Objemný, s minimalistickou elegancí vypravený svazek originálních zamyšlení, úvah a studií Henryho Millera, z nichž většina byla přeložena do češtině poprvé, vydalo pod názvem ESEJE nakladatelství Dauphin. Bořitel model a obhájce zázračnosti života i jeho vrcholné dimenze – sexu Henry Valentine Miller, jehož romány provázely skandály a syrová sexualita, rodák z Brooklynu, který se dlouhá léta živil jako řidič tramvají, lepič plakátů, hrobník či řemeslný žebrák se ve svých takřka čtyřiceti letech, v hluboké vnitřní krizi, vypravil do Paříže, aby se tam konečně našel. (...) Millerovy Eseje uchvacují odvahou, vtipem, přesností metafor, kompozicí, espritem a stylem, který v zasvěceném čtenáři nejspíš vzbudí nostalgickou vzpomínku na doby, kdy pojem styl znamenal něco diametrálně odlišného od stejnojmenného pojmu dnes tak nadužívanému.

Proti lenosti médií

(...) Důvodů, proč číst Hvížďalovu knihu, je několik. Především je to autorův přehled o tématu. Svět médií tu sice není (a ani nechce být) přiblížen v úplnosti, ale jen ve výsecích, ty však jsou tak charakteristické, že nám ta neúplnost nevadí. Za druhé se Hvížďala velmi dobře orientuje ve světovém mediálním dění i v dějinách české žurnalistiky, jeho texty jsou nabity příklady, odkazy, obsáhlými citáty. To se, do třetice, pojí s přístupností a poutavostí jeho textů, které nikdy nenudí. Přesná je v tomto směru charakteristika od Jiřího Pehe, jež je ocitována na přebalu knihy: "Hvížďala se s velkou lehkostí dokáže posunout od zdánlivě malých témat k velkým, je doma v historii i filozofii, ukazuje neobyčejnou schopnost syntetizovat a analyzovat."

Život nelze vynulovat

Rumunsko, Izrael, Francie a Spojené státy. Do těchto zemí míří částečně autobiografický příběh francouzské spisovatelky Catherine Cussetové Skvělá budoucnost. Čtyři zcela odlišná prostředí autorka propojila tématy, jako je láska, rodinné kořeny, emigrantství, touha po svobodě, a do nich zavinula vlastní životní zkušenost komplikovaného vztahu se svou tchyní. Dějovou osou románu je život Elen, citlivé, silné, ale i svéhlavé ženy, kterou sledujeme od jejích dětských let v komunistickém Rumunsku až po zralý věk v Americe. V Bukurešti, kde žije se svou rodinou, se mladá dívka zamiluje do židovského mladíka Jakoba. Jejich vztah ale naráží na hradbu antisemitských předsudků a zatvrzelý odpor Eleniny rodiny. Hlavní hrdince se nakonec podaří prosadit a uskutečnit svou verzi budoucnosti: po boku milovaného muže, daleko od klece rodinné a politické nesvobody – ve Spojených státech, kde ve svých téměř čtyřiceti letech začíná úplně od nuly.

Průvodce po Šiktancově díle

(...) Že vycházejí výpravné sebrané spisy autorů, kteří ještě stále žijí a tvoří, není nijak nevídaná věc. Daleko řidším jevem je, objeví-li se o žijícím autorovi taková kniha, jakou Petr Hruška napsal o nedávno státem oceněném Karlu Šiktancovi. Šiktancova tvorba je zde rozdělena podle časových a vývojových období do jedenácti kapitol. Každá z nich popisuje dobový a společenský kontext, případně situaci, v níž se básník osobně nacházel. Velmi detailně a ze všech stran rozebírá jednotlivé sbírky i jejich příbuznost – počínaje celkovým vyzněním, přes stavbu, jazykové prostředky či inspirační zdroje. Největší respekt vzbuzuje právě preciznost a exaktnost, s jakými se Hruška pustil do významového rozboru básní autora, u nějž je právě význam sdělení často přikryt strhující hudebností a jazykovou barvitostí.

Holčičí život na zámku

Japonská holčička v Kroměříži? Japonská holčička v české škole? A proč ne. Kiko už s tatínkem bydlela v Anglii, v Německu i v Austrálii. Tatínek je totiž restaurátor historických knih, špičkový specialista, který cestuje vždy tam, kde je právě potřeba. A Kiko putuje světem s ním. (...) Kiko tedy čeká několikeré seznamování: s cizí zemí, s pozoruhodným městem (kde navíc bydlí na zámku), se zvláštním jazykem, s dětmi, kterým sice zpočátku nerozumí, ale sbližuje se s nimi prostřednictvím tradičních japonských skládanek z papíru origami (ostatně jeden z rozšířených vzorů origami se ocitl i v názvu knihy).(...) Také nás uvádí do světa vzácného řemesla svého tatínka, kterému říká "doktor knih". A mladého čtenáře na oplátku čeká seznamování s odlišností. Nahlíží do prostředí, které je mu důvěrně známo, jakoby cizíma očima. Autorce k přesnému vyjádření tohoto pocitu jistě dopomohly její vlastní zkušenosti z poznávání světa.

Co mají mezi sebou kocour a blechy?

Dvojrozměrná, ale přesto plná pohybu je kniha o souboji kocoura Antonia s blechami.(...) Příběh je určen pro děti od čtyř let: je tedy jednoduchý, bez přemíry slov, zato s pěkným obrázkem na každé dvoustranně, rychle a dramaticky spěje k rozuzlení, jímž je poznání, že mír (i za cenu jistých ústupků) bývá rozumnější než válka... Ilustrace jsou dílem kreslíře Roberta Cubillase, zatímco text napsal Albert Pez. Oba prý jsou majiteli kocourů s jistými blešími problémy. A jejich kniha je pro nás signálem, že i na druhém konci světa vznikají zajímavé publikace pro děti, že s argentinskou literaturou se nemusíme seznamovat až v dospělém věku (a navíc prostřednictvím Borgese či Cortázara).

Hledající osamělý poutník

(...) Kniha je členěna do kapitol, z nichž každá nese jméno novinářem oslovené osoby. Kapitoly jsou v uzlových bodech vyprávění kauzálně propojené. Román je tedy jako celek kompaktní. Příběh má pro čtenáře přehlednou strukturu, epický spád a intelektuálním stylem vyprávění i myšlenkovou hloubku. (...) Intelektuální ráz má i "charakterová analýza" hlavní postavy, která se vymyká zažitým představám o spisovateli, jemuž nejen ženy, ale i ostatní padají k nohám, ve snaze projevit úctu a uznání za to, co dělá a kým díky své zarputilosti je. Člověkem na straně jedné úspěšným a vzácně výjimečným. Na straně druhé člověkem vnitřně osamělým a mnohými nepochopeným. Z toho plyne i jedno z myšlenkových poselství knihy – jak obtížně někteří lidé přijímají jinakost toho druhého. Takový člověk se dostává do izolace, nejen díky tomu, jaký je on sám, ale rovněž díky tomu, jací jsou lidé kolem něj. Plni předsudků, myšlenkových stereotypů a unáhlených soudů, kterým se z pozice Johna nemá smysl bránit, natož jim smysluplně vzdorovat.

Bublinkovou trilogií prosvítá realita

(...) Ferko je šedesátiletý olašský Rom a invalidní důchodce ze severních Čech, který se stará o svého nemocného staršího bratra. Patří mu první díl trilogie zachycující jeho vnější i vnitřní světy. Koláž vzpomínek, úvah, přání a představ přináší příběh mladičké Kevy pocházející z početné rodiny z pražského Smíchova. Konečně třetí kniha prostřednictvím vyprávění vdané ženy Albíny žijící v romských osadách na východním Slovensku a výpovědí dalších aktérů skládá příběh milostného vztahu mezi Albínou a humanitárním pracovníkem Karlem. I když se autoři snažili o co nejvěrnější otisk skutečnosti, nešlo jim o objektivní zachycení událostí. Ty jsou filtrovány a odstiňovány přes vnímání a vzpomínky samotných hrdinů, a v neposlední řadě i vztahem samotných autorů k hlavním protagonistům. Jejich interakci se zaznamenanou realitou koneckonců zachycuje i samotný komiks, v němž všichni tři autoři s bublinami u úst vystupují.

Historie za historií

(...) Nyní se tedy i český čtenář může dozvědět, co to vlastně měla porota Bookerovy ceny (vedená žurnalistou Jamesem Naughtiem) na mysli, když ve verdiktu uvedla: "Naše rozhodnutí se opíralo o rozmach té knihy, o výrazné vypravěčství. Autorka vlastně vytvořila současný román, který je náhodou zasazen do 16. století." Mantelová čtenáře vede do časů Jindřicha VIII. (...) Na více než pěti stech stranách vypráví román podstatnou část příběhu Thomase Cromwella, který se z téměř neutěšených poměrů vyšvihne až k nejvyšším příčkám moci. V podání Hilary Mantelové je Cromwell muž vhodný pro všechno důležité, co mocní potřebují zařídit. Nikoli ovšem jen nějaký posluha, ale člověk svébytné osobnosti, namnoze sympatický.

Jak studovali práva

(...) Hrdiny knihy Petra Rittera a Zdeňka Šťastného Studovali práva jsou sami autoři. Práva studovali v Praze v době sovětské okupace, ubytovaní v koleji na Větrníku ve stejném pokoji. Byla to doba, kdy někteří profesoři nevěděli, co vlastně by měli přednášet, navíc byli znejistěni, zda vůbec přednášet budou moci – prověrky, které byly mstou za rok osmašedesátý, byly v plném proudu. Autoři se nijak netají tím, že chtěli napsat román humoristický, proto své postavy "kryjí" před prozrazením identity, dokonce i oni sami zde vystupují pod jmény David a Jakub. (...) Autoři tuto knihu už jednou napsali. V epilogu se dovíme, že jim tenkrát nakladatel sdělil, že se zbláznili, v roce 1980 by je přece komunistické úřady patřičně skříply. Když ale poté vyradýrovali zmínky o politice, bylo to pro nakladatele zase "o ničem… jen pustá sranda". Knihu odložili a nechali ji u ledu třicet let.

Po světě a napříč světy

(...) Text plyne jako vnitřní monolog bez velkých písmen na začátku vět či názvů a jmen, střídá ich-formu s er-formou, je poskládán z deníkových zápisků, e-mailů, skypeových chatů. A také z až básnických pasáží popisujících dění v pralese či hrdinčiny pocity a vize, z bystrých postřehů a vtipných přirovnání. Rovněž filosofický záběr je zde slušný. Totemismus se střídá s úvahami nad kvantovou fyzikou, pohádkami a mýty. Drsným antickým motivem je řeka protékající vesnicí v peruánském pralese – voda v ní je natolik horká, že člověk i zvíře spadnuvší do ní takřka okamžitě umírá. Připomíná tak ohnivou podsvětní řeku Pyriflegethón a léčba z rakoviny na jejích březích je skutečným sestupem do říše stínů. Z onoho podsvětí se však Hana Andronikova vrací jako Orfeus, s osobitým moderním románem v podpaží. Ať již kdo o totemismu, šamanech a paralelních světech soudíme cokoli, přinejmenším knize nelze upřít důmyslnou stavbu s řadou moderních či rovnou novátorských prvků a hlavně čtivost. Zdaleka není určena jen ctitelům Carlose Castanedy. Některá z literárních cen by ji neměla minout.

Svět zůstává stejný

(...) Traktát neboli učené pojednání, které se snaží obsáhnout zvolené téma, je Myśliwskému pouze záminkou pro rozvinutí rozsáhlého monologu o životě, osudu a roli náhod. Na dveře správce letních domků zaklepe jednoho podzimního dne neznámý příchozí, který od něho chce koupit fazole. (...) Jako by vypravěč nikdy nečetl noviny a nezajímal se o hybatele dějin, kteří ovlivnili jeho osud. Životní okolnosti pro něj představují především záminku k pozorování a přemítání. Dokonce i budování nového poválečného světa je zahaleno do úvahy o všech mladých generacích, které dostávají od starších za úkol vybudovat nový svět, aby stejně nakonec svět zůstal stejný, jaký byl. Vypravěče však žene poctivá touha přijít na kloub věčným lidským otázkám, ale jak už to bývá, otázek přibývá a odpovědí se nedostává. To však nevadí, protože vyprávění se ubírá dále v magickém rytmu louskaných fazolí a nedovolí posluchači/čtenáři odejít, protože "vyprávěné žije svým vlastním životem. A není jednou provždy ukončené, ale pořád se rozpřádá, rozrůstá, stále více se vzdaluje od toho, jak bylo, je nebo bude. Ale kdo ví, možná se tímto způsobem vyprávěné přibližuje k pravdě?”

Za modrým ptákem

Půvaby symbolismu v jeho nanejvýš poetickém a laskavém provedení může nejen dětský čtenář zakusit v knize Modrý pták. Jejím autorem je belgický dramatik, esejista, básník a jeden z hlavních představitelů symbolismu Maurice Maeterlinck. Pohádkovou alegorii o podstatě a hledání štěstí napsal tři roky předtím, než mu byla v roce 1911 udělena Nobelova cenu za literaturu. Symbolická pohádka vypráví příběh dvou malých dětí z chudé rodiny, chlapce Tyltyla a jeho sestry Mytyly, které se na přání víly Beryluny vydávají hledat Modrého ptáka. Na pouť od ní dostávají zelený klobouček s diamantem, který při pootočení ze strany na stranu umožňuje vidět duše věcí – jak živých, tak neživých. Vedeny královnou Světlem a doprovázeny oživlými věcmi a zvířaty (Pes, Kočka, Voda, Oheň, Cukr, Mléko) postupně procházejí několika světy: Zemí vzpomínek, Palácem noci, Zahradou štěstí, Královstvím budoucnosti a Hřbitovem.

Jít v rauši svobody

(...) Nasadit si ruksak a jít... To je celá velká pravda knihy norského spisovatele Tomase Espedala. Mnohem více prostá a zároveň hluboká a vznešená, než se na první pohled může zdát. Je jako cesta samotná: někdy člověk nemyslí na nic jiného než na to, až bude v teplé posteli; jindy se na své cestě dotýká nebe a hvězd. Čteme-li Espedalův román, zažíváme obojí. Je to jako jít v jeho stopách, kráčet otevřenou cestou bez cíle společně s autorem. Hluboce osobní i osobitá próza norského autora není románem v obvyklém slova smyslu. Postrádá dějovou zápletku, komplikovanější výstavbu, nenabízí hlubší psychologický vhled do spletité podstaty lidských vztahů. Je spíše (sebe)reflexí putujícího spisovatele, vylíčením jeho poutě po rodném Norsku, po Francii, Turecku a dalších místech kontinentu.

Jung bojuje s příšerami

(...) Vydání Červené knihy C. G. Junga je dlouho očekáváno jak psychologickou obcí, tak širokou veřejností. Po odborné stránce je klíčem k celému Jungovu dílu i učení. Sonu Shamdasani tvrdí, že kniha poskytuje obraz toho, jak Jung sloučil své fantazie s vědeckým bádáním a pokusil se formovat psychologii jako vědu. Jen na tomto základě mohou životopisci začít psát Jungovu biografii, soudí Shamdasani. A dodává: "Liber Novus má zásadní význam pro pochopení vzniku Jungova nového modelu psychoterapie. (...) Červená kniha osloví každého, kdo má odvahu pustit se na cestu poznání vlastního nitra, nebo se chce dozvědět hodně nového o lidské mysli. Pro své grafické zpracování je publikace cenným sběratelským kouskem.

Životní zpověď Ivana Klímy

(...) Nejnověji Klíma čtenářům nabízí paměti. Dvousvazkové dílo Moje šílené století zahrnuje léta od narození v roce 1931 až po dnešek, je rozděleno do dvaceti šesti kapitol, do nichž zasadil autor své úvahy nad životem (např. O elitách, Umění v nesvobodě, Zneužité mládí apod.), včetně úryvků z vlastních deníků. Moje šílené století tak dává možnost nahlédnout zblízka do jeho života plného napětí i do jeho názorového světa. (...) Mnozí lidé si nedokážou vysvětlit, jak po nacistické zkušenosti bylo možné "naletět" svodu komunismu, který dovedl svůj útlak protřele zastřít krásnými a vznešenými frázemi. Klíma za své v podstatě chvilkové "zakopnutí" o klamavý ideologický kámen platil až neúměrně: byl mocí šikanován, policejně vyslýchán, zastrašován a umlčován. Fakta o těchto událostech jeho života čtenářem otřesou. Připadá nám dnes až neuvěřitelné, v jak krutě stupidním teroru jsme po celá léta žili.

Moře, kam až dohlédneš

(...) Sbírka hlavně tvoří skutečný celek, rozhodně nepůsobí dojmem, že by vyselektované texty z posledních let byly sraženy a poskládány k sobě, aby jakýs takýs celkový smysl teprve dodatečně vznikl. Za základní význam mořského motivu lze považovat krajinu či zkrátka autorův životní prostor, což je v jedné básni i částečně "ukotveno". (...) Pro vyznavače škatulek literární teorie je sbírka navíc hodna pozornosti i z jiného důvodu – přestože by šlo sbírku označit za "venkovskou" (sám Kolmačka žije v Chrudichromech poblíž Boskovic), není v ní ani stopy po klišé vlastním tomuto ranku. Na to je příliš naplněna netypickými postřehy a hlavně fantazií.

Past jednoduchého jazyka

(...) Jedna z jejích literárních pastí, na kterou upozorňuje doslov, je jednoduchý jazyk. A opravdu. Ten prostý, přímočarý jazyk nechá čtenářovu pozornost zlehka se rozběhnout po dějové linii příběhu, přičemž snadno přehlédne (stejně jako hlavní hrdinové) různá symbolická předznamenání budoucího děje, metafory, narážky až se nakonec bez varování octne tváří v tvář šokujícímu závěru, v němž se groteskní nenucená atmosféra příběhu zničehonic zvrhne v tragédii. Tak jako je tomu například v úvodní povídce Dobrého člověka těžko najdeš. A dobrého člověka v těchto povídkách čtenář najde opravdu jen velmi zřídka. Narazí spíše na morální selhání, předsudky, pokrytectví, násilí. I na této půdě ovšem zbývá prostor pro záblesky dobra a milosti, kde mezi sarkasmem a groteskní nadsázkou možná prosvítá autorčina křesťanská víra.

Magická zaklínadla

Nejnovější román americké nositelky Nobelovy ceny za literaturu je často spojován s jejím nejúspěšnějším dílem Milovaná (Beloved,1987, česky). Ačkoliv od sebe romány dělí jednadvacet let, lze mezi nimi vysledovat určité paralely. Kromě faulknerovského vypravěčského postupu a ústředního tématu otroctví je jedním z hlavních dějových hybatelů silné citové pouto mezi matkou a dcerou: v obou případech je to mateřská láska, která ve snaze chránit své dítě zároveň navždy poznamenává jeho či vlastní život. (...) Proud vyprávění je nesen krásným jazykem, který místy zní jako magické zaklínadlo, a svou sílu nejvíce prokazuje na živoucích poetických obrazech divoké přírody, toho neznámého Nového světa, "téměř děsivého svou syrovostí a svůdností". A je to především tento živoucí literární obraz "mladé"divoké Ameriky a jakási chvějivá intenzita, s jakou autorka líčí lidské strachy, touhy a mezilidská pouta (především mezi matkou a dcerou), které knize dodávají vnitřní náboj a působivost.

Můj Hostýn je prázdný

(...) Předlohou jí totiž byla listinná pozůstalost brněnského profesora chemie Aloise Wagnera (1896-1978), autorčina dědečka. A stejnou formu má i román samotný - je složen z deníkových záznamů, korespondence a úředních lejster. Provede nás od studentských let na sklonku starého mocnářství přes první světovou válku v Haliči a na Piavě, tvořivým obdobím první republiky až po temné roky protektorátu, poválečného politikaření a následné komunistické diktatury, korunované srpnovou okupací. Zachycuje měnící se život střední vrstvy na malém městě, od spolkového života po členství v režimních organizacích. (...) Jednotlivé postavy mají svůj vlastní styl a mnohé dopisy srší velmi chytrým vtipem. Také celý prostor, který obsáhla, je impozantní - včetně detailů historických, chemických, religiózních i filozofických.

Jak zobák narost

(...) Tematicky si Krchovský dodnes vystačil sám se sebou a stěží to kdy bude jinak. Sám sobě je bohatým materiálem, i když zde hrozí nebezpečí, že se bude opakovat. Ovšem kocovina na čtenáře po přečtení celého špalku nepadne - sebevražedné chmury i opilecké trampoty jsou dostatečně vyváženy humorem. U Krchovského básní bývá v recenzích zdůrazňován právě černý humor, morbidita, sarkasmus, sebeironie, cynismus, naprostá otevřenost v sexuálních záležitostech, dekadentní atmosféra a všelikeré myslitelné temnoty. O čem se nepíše, to je autorova nepopiratelná vysoká inteligence, byť sám třeba nestojí o to ji zdůrazňovat. Díky ní však všechny výše uvedené vlastnosti nepůsobí ani trochu trapně, ba naopak. Stojí za to sledovat, co všechno Krchovského básničky s naprostou suverenitou ustojí.

Převzít svou odpovědnost

(...) Příběh nás zavádí do˙soudního sporu o˙majetkovou restituci po˙předcích, kteří jako židé zahynuli v˙nacistických lágrech. Osmapadesátiletý vypravěč, jenž nezapře mnohý autobiografický rys, usiluje po˙řadu let o˙vrácení majetku u˙soudu a˙přitom řídí svou advokátní kancelář s˙devíti zaměstnanci, je rozvedený, přičemž má mnoho milostných avantýr, ale udržuje se svou bývalou ženou korektní vztah, a˙má dost příležitostí pro úvahy osobité, originální a˙netuctové, které řeší obvykle s˙dospělým synem Adamem. Autor dobře cítí, že rozvíjení právních příběhů by bylo i˙při jejich neobvyklosti dost neúnosné, proto nabízí eroticky zabarvené detaily, kterých má po˙ruce takřka nesčetně. Vyprávění tím dostává nezbytnou vyváženost a˙je až dramaticky napínavé, poutavé, působí dojmem záměrného odporu k˙popisnosti, k˙še divé prozaičnosti.

Romantismus pod Furetovým vedením

(...) kniha nepochybně nabízí poutavé čtení. Kolektiv historiků, filozofů a literárních vědců pod Furetovým vedením v jednotlivých statích sleduje, jak se měnilo či vytvářelo postavení měšťana, dělníka, učitele, lékaře, kněze, intelektuála, revolucionáře a ženy. Kupříkladu "dělník" jako jasně vymezená sociální skutečnost v té době teprve postupně přichází na scénu, "učitel" povyšuje prostou roli pomocné pedagogické síly na poslání bojovat za nezávislost, a z pomocníka faráře při mravní výchově lidových vrstev se tak stává "průkopník boje za demokracii". (...) Autoři recenzované knihy romantismus pojímají jako jednoznačně uzavřenou historickou etapu, s jejímž dědictvím se ovšem dosud vyrovnáváme a jejíž zánik - třeba v uvedeném příkladě romantické medicíny - popisují s jistou mírou ambivalence, či přímo nostalgie a smutku.

Přehlídka marnosti

(...) Mladý izraelský autor Kobi Oz mi právě tuto bezvýchodnost připomněl. Jeho kniha Moše Chuvato a havran je sbírkou stručných a často jakoby hektických výpovědí několika členů jedné židovské rodiny z Tuniska, kteří ze svého pohledu popisují události několika málo dní. A je to přehlídka neveselá. Hlavní hrdina Moše během tří dnů opušťáku myslí jen na marnost svého života, na sex, kterého se mu nedostává, a okolní realitu vybíjí z hlavy ohlušující hudbou a alkoholem, jeho matka vlastně ani nemá lidem okolo co říci, a tak jsou její party vyplněné detailním popisem přípravy jídla, jeho v mnoha směrech neúspěšný otec o to víc vzpomíná na syna a Mošeho bratra, který se stal válečným hrdinou, byť ho při invazi do Libanonu ve skutečnosti zabila alergie na včelí žihadlo. A nad tím vším se jako leitmotiv táhne osud židovských přistěhovalců z Tuniska, kteří doma byli Židy, zatímco v Izraeli jsou i po desítkách let stále "jen" Tunisany, přičemž sami příliš nevěří aškenázským a své ortodoxní sousedy vnímají jako "chomejnisty". Jedinou postavou, která žije jakoby v plnokrevném světě, je tak vlastně jen onen havran zmíněný v názvu knihy.

Plnou parou zpět

Málokde se sejdeme s tak chutně a plasticky vylíčeným dětstvím, jako ve sbírce historičky módy Jany Máchalové "Stín radosti". Kdo zapomněl na svou tehdejší fantazii, jež za každým vrznutím nábytku, netypickou kresbou dřeva či tvarem nočního stínu dokázala vyvolat představu nejrozličnějších tajemných bytostí a sil, měl by si tuto sbírku na pár chvil otevřít. (...) Hned první část sbírky v něm nechá ožít tajemství lesa, starého stavení na samotě nebo nepochopitelné instituce "parádního pokoje", jenž musel být vždy naklizen a do nějž se nesmělo vstoupit, leda tajně a pokradmu. Část druhou i třetí pak lze chápat jako pokus o nemožné, o návrat do uplynulých let. Ostatně v dětství a jeho nekonečném, nespoutaném světě by Jana Máchalová nejraději setrvala napořád. (...) Mířím k jedinému - poezie Jany Máchalové je přes svou očividnou ženskost přístupná i každému průměrně nechápavému chlapovi.

K světadílům beze jména

(...) Výbor má přesný cíl: představit mladému čtenáři Nezvalovu "smyslovou schopnost pojmenovávat každodenní věci". Editorka vybírala důsledně z prvních vydání. Ve čtyřech oddílech se objevují verše z deseti sbírek a z prozaické knížky Anička skřítek a Slaměný Hubert, nejsou řazeny chronologicky, ale na základě volných asociací, tedy věrně básníkově metodě. Mladému čtenáři nehrozí, že se ztratí v přemíře slov - výbor je útlý, ale naopak by (snad) mohl být příjemně překvapen světy, tak na hony vzdálenými těm, které vidí v biografu či na monitoru počítače. O výtvarný doprovod se postaral zkušený ilustrátor Jan Hísek. Jeho jemné kresby snového ražení dodávají textům další rozměr. Nakladatelství Meander se podařil další pěkný (obsahově i vzhledově) svazek - tentokrát vázaný v plátně. Můžete si dokonce vybrat ze dvou barev.

Poutník horami duše

(...) Do osudů překladatele, dramatika, prozaika a výtvarníka Gao Xingjinga (narozeného 1940) dramaticky proniklo politické dění v Číně let osmdesátých, které z něho učinilo svým způsobem společenského vyděděnce. Právě tehdy začal psát svoji Horu duše, kterou mohl ovšem vydat až ve Francii, v níž získal v druhé polovině devadesátých let azyl a občanství. Kniha mu vynesla v roce 2000 Nobelovu cenu za literaturu. Ale to, co Gao na jejích stránkách popisuje, není jen nedobrovolný útěk do anonymity čínské periferie, jímž reaguje na své společenské vytěsnění, ani trochu panická reakce na krutou lékařskou diagnózu, která se nakonec ukáže být nesprávná. Je to také stav úniku, po kterém vlastně podvědomě toužil. Vydává se na cestu po zapadákovech, po horských městečkách a vesnicích, v nichž se to od dob dávných dynastií "asi moc nezměnilo", do přírody, pod širé nebe, do ticha.