Recenze z média E15

Ze všech výběrových publikací všeho nejlepšího, co v daném odvětví vzniklo, je ta komiksová nejdůležitější. Už jen proto, že zatímco filmové, knižní a hudební povědomí tu je obecně na mnohem vyšší úrovni než to komiksové. Druhým důvodem pak je skutečně reprezentativní průřez historií sekvenčního vyprávění, který začíná již v 19. století a končí v roce 2011 a obsáhne téměř celou planetu, již komiksy během uplynulých sta let doslova zaplavily. Fascinující je především vyrovnanost, se kterou editor Paul Gravett sborník sestavil. Rovnoměrně tak jsou zastoupeny téměř všechny kategorie, na něž si v souvislosti s tímto médiem vzpomenete. Přirozeně vše startuje trochu naivními humoristickými stripy, jak se forma komplikuje, dočkáme se i prohloubení obsahu. Vše vrcholí komplikovanými grafickými romány srovnatelnými s nejvyšší literaturou a filmy.

(...) Zkušení popularizátoři vědy Mitchell Begelman a Martin Rees vypravují příběh této síly od Isaaca Newtona po nejnovější zjištění. Jak se příběh prokousává časem, stále se komplikuje stejně, jako se zmnožuje naše poznání této fascinující síly. Přesto kniha zůstává otevřená i mírně poučeným laikům. Samozřejmostí je bohatý obrazový materiál i poznámkový aparát a rejstřík.

Spisovatelka Vilma Kadlečková zažívá v poslední době úspěšný comeback. Přispěla do několika antologií (Imperium Bohemorum, Krvavá čest, Tajná kniha šerosvitu) a vyšla jí průřezová sbírka povídek Na pomezí Eternaalu. Ovšem to všechno je ničím ve srovnání s knihou Jantarové oči, která otevírá ságu Mycelium. (...) Kadlečková vytvořila zcela plastický a promyšlený svět, který se vám s první stránkou dostane pod kůži. Děj celou dobu balancuje mezi sci-fi a špionážním románem s lehkou příměsí romantiky. Přehnanou akci ale nečekejte. Na pár takových scén sice dojde, autorka však raději vsadila na budování vztahů mezi jednotlivými postavami. Jantarové oči patří k tomu nejlepšímu, co se letos ve sci-fi žánru urodilo. Jsou naprosto uhrančivé a fascinující. A když si odmyslíte všechny mimozemské technologie a össeanského boha Akkütlixe nahradíte Mohamedem, zjistíte, že by se příběh mohl bez problémů odehrávat v našem století. A to je představa skutečně děsivá.

Kniha rozhovorů čínského básníka, prozaika a hudebníka Liao I-wu Hovory se spodinou rozhodně není pro slabé povahy. Stačí jeden příklad. "Díky tradičnímu upřednostňování mužských potomků to odnesly holčičky, které nemohly pracovat. Tvrdší povahy si rozdělaly oheň a přímo doma zapíchly a snědly vlastní dcerku," vzpomíná na důsledky hladomoru ze začátku šedesátých let v jednom z 25 rozhovorů Čeng Ta-ťün. Ten byl tehdy předákem pracovní skupiny, již na venkov poslal okresní výbor komunistické strany. Rozhovory s lidmi, které autor sám označuje za "ty, kdo žijí na okraji společnosti", ukazují moderní historii i současnost Číny. A to způsobem, o němž vládní propaganda mlčí. Navíc respektované historické či politologické publikace tyto jednotlivé osudy agregují a vytvářejí z nich obtížně uchopitelné pojmy jako perzekuce, teror či porušování lidských práv.

(...) Výborná a vyčerpávající publikace Jiřího Křesťana Zdeněk Nejedlý – politik a vědec v osamění (stupeň Křesťanova ponoru do tématu naznačuje poslední věta práce "Neboť jsem Zdeněk Nejedlý.") je tak v první řadě zprávou o jednom zmařeném životě a celkové pošetilosti lidského pinožení. (...) Křesťanova práce, ve většině případů držící přísnou neutralitu, tak ohromí šíří záběru, pramenů a faktografických dat (někdy možná až moc). Kdo hledá snadné odpovědi, v Křesťanově knize je nenajde. Přesto však Nejedlého patrně nejobsáhlejší biografie nevyřčeně směřuje k tomu, pro co se vžil hezký termín: užitečný idiot.

(...) Po bitvě je každý generál, hlásí okřídlené klišé. Přesto právě takové generály nesmíme umlčet, abychom se z chyb minulosti mohli poučit, mělo by jiné klišé dodávat. Proslulá irská detektivkářka Tana Frenchová si na takového generála zahrála, když napsala detektivní román Ztracený přístav, jehož hlavním antihrdinou se stala hypoteční bublina zeleného ostrova. A právě Ztracený přístav dokazuje, že některé myšlenky právě po bitvě zaznít musejí. Tlustospis o více než pěti stech stranách čtenářovi předestírá řešení otřesného případu. Spokojenou rodinku v novostavbě napadl neznámý útočník, zardousil obě děti, nožem ubodal muže a pobodaná žena leží v nemocnici s velmi vážnými zraněními. (...) Zároveň Frenchová vsadila na poměrně netradiční postup – eliminuje jakoukoli zkratku a detektiva sleduje doslova na každém kroku. To by si méně zručný autor nemohl dovolit, protože by se na tom jednoduše uvařil. Ale Frenchová to dokázala, neustále vrší nové a nové motivy, rozhazuje po textu falešné stopy, čtenáře úspěšně uzavírá do detektivova vnitřního světa a daří se jí ho držet v napětí. Víc si od skvělé detektivky netřeba přát.

(...) Přesto se vojenskému historikovi Carlovi D’Este podařilo šťastně vyhmátnout úhel pohledu, který není zcela běžný. Totiž význam a činy Winstona Churchilla jako válečného vůdce. I když většinu svého života strávil v politice, vzděláním, myšlením, dravostí a především konáním se jednalo o typického válečníka. (...) Čtenář je tak svědkem nejen historie výjimečného muže (který na jednu stranu vyhrál Velké Británii dvě světové války, na druhou měl však na svědomí katastrofální dardanelské tažení), ale především měnící se způsob válčení a zákruty nejvýznamnějších konfliktů 20. století. Churchillův osobní život je v knize z velké části zatlačen do pozadí, když si D’Este vystačí s kusými poznámkami či Churchillovými strohými výroky typu "Oženil jsem se a od té doby jsem žil šťastně". Rozsáhlá a vyčerpávající práce Válečný vůdce je svěžím a cenným přínosem k lepšímu poznání nejen Churchillovy éry, ale i dějin celého 20. století.

Zajímá vás, jak z ekonomického hlediska funguje "továrna na sny" Hollywood? Chcete se dozvědět, proč de facto zkrachovalo studio New Line Cinema, ačkoli mělo za sebou několikamiliardovou sérii Pán prstenů? A zajímá vás, jak moc ovlivní množství soli v popcornu příjmy studií? Pak si okamžitě pořiďte proslulou knihu Edwarda Jaye Epsteina Ekonomika Hollywoodu, která konečně vychází v českém překladu. (...) Epsteinova kniha podobných příběhů a zajímavostí nabídne spousty. Díky tomu a opravdové profesionalitě autora je Ekonomika Hollywoodu jednoznačně nejlepší kniha svého druhu. A rozhodně by stálo za pokus napsat něco podobného o českém filmovém průmyslu. Snad bychom jej konečně pochopili. (...) Hodnocení: 100 %

Ačkoli se takové interpretace přímo nabízejí, v románu Děti chovatelů slonů dánského spisovatele Petera Hoega na trampoty ze zoologického či cirkusáckého prostředí nenarazíme. Název zviditelňuje poměrně zdařilou Hoegovu metaforu, v níž označuje za "chovatele slonů" rodiče ve středních letech, kteří krom toho, že vychovávají své ratolesti, v sobě nosí i velké existenciální břímě v podobě touhy po odhalení metafyzických tajemství života. Takový rodič svou nejistotu přenáší na své děti a činí z nich bytosti dospělejší, než jakými ve skutečnosti jsou. (...) Hoegův styl se vyznačuje velkou mírou neotřelých obrazů a básnických přirovnání, díky čemuž se při čtení dostavuje slastný pocit. Styl mu také umožňuje klást nevtíravým způsobem hluboké lidské a společenské otázky. Svého čtenáře vede úskalími současného světa, aniž by měl pocit, že se jej snaží někdo vychovávat či poučovat. Na mysli nám vyvstane kniha Sofiin svět norského autora Jostein Gaardera, jíž se tento spisovatel pokusil nejmladším čtenářům přitažlivou formou zprostředkovat nejzákladnější filozofické otázky. Hoeg se mu v lecčem podobá, avšak výchovný aspekt svého románu zdařile potlačuje a tím se didaktický apel rozptyluje v napínavém a vtipném příběhu.

Knih o architektuře u nás vychází poměrně hodně, ale publikace Drobné perly české architektury mezi nimi vyniká. Září jako opravdová perla a těžko bychom v loňské knižní úrodě hledali lepší knihu v daném oboru. Je to titul z rodu knih, kterým si autoři dělají radost a tím obdarovávají i čtenáře. Autoři textů o architektuře se obyčejně věnují stavbám co do objemu nepřehlédnutelným a co do významu zásadním. Tvůrci této knihy se vydali cestou téměř opačnou. Všímali si staveb drobnějšího rázu, solitérních, výjimečných, takových, o kterých dějiny architektury obvykle mlčí. Výsledkem je mimořádně objevná publikace zahrnující 144 objektů. S knihou po ruce můžete naši vlast i křížem krážem procestovat. Autoři se totiž snažili, aby žádnému kraji nenadržovali. A vězte, že přinejmenším polovinu ze zde uvedených staveb jste ještě nikdy neviděli.

Na období normalizace si historici pravidelně vylamují zuby. Buď skončí u popisu represí, které ale nevysvětlují nenásilný souhlas většiny s šedí osmdesátých let, nebo se natolik ponoří do dešifrování jazyka ideologie "reálného socialismu", až se násilná podstata režimu vytratí neznámo kam. Někdejší studenti Filozofické fakulty Univerzity Karlovy zkoušejí střední cestu. V publikaci Náměstí krasnoarmějců 2 se pokoušejí odvyprávět normalizační příběh "své" fakulty, která sídlila za komunistů na adrese z titulu knihy. Prostředí vzdělávací instituce není tak obecné, aby se z něj vytratili lidé z masa a kostí. Zároveň by však normalizátoři fakultu po 68. nedokázali zglajchšaltovat bez propracované ideologie proti "oportunistům" a "pravičákům".

Na třetí román Davida Mitchella upozornily nominace na prestižní Booker Prize a další ceny hned po jeho vydání před osmi lety. Nyní přichází díky ambiciózní filmové adaptaci druhá vlna zájmu – a druhé české vydání s novou obálkou. Minout 500stránkovou odyseu by byla chyba. Stejně jako spokojit se jen s její filmovou verzí. Oproti ní kniha plyne klidněji a hlouběji, šest příběhů datovaných od poloviny 19. století po budoucnost primitivního společenství pár století po celosvětové katastrofě se rozvíjí postupně. (...) Každá povídka je psaná v jiném jazykovém stylu, dohromady se ale tyto mapy putujících duší složí v jeden velký smutně nadějný příběh o smyslu snahy postavit se chamtivosti a sobeckosti.

I po desítkách let poctivého čtení může přijít kniha, která rozmetá zažité představy o literatuře. Australský ilustrátor Shaun Tan sice u nás není příliš znám, jeho kniha Nový svět by jej ale měla okamžitě katapultovat mezi literární i grafické celebrity. Podařilo se mu vytvořit knihu, která splňuje veškeré literární požadavky, aniž by v ní padlo jediné slovo. Tan vypráví příběh obyčejného muže, který opouští ženu, dceru i rodné město a vydává se vstříc neznámému světu. Hledá budoucnost pro sebe i rodinu, ale místo okamžitého úspěchu v novém světě plném podivuhodností naráží na hranici neporozumění. (...) Návštěva takového světa je mimořádně příjemná, konteplativní, až transcendentální. Návštěvník si její tempo určuje sám, není nikým ani ničím popoháněn (ani příběhem, který tradičním knihám často zbytečně dominuje). Netřeba dodávat, že se k takovým návštěvám bude uchylovat mnohokrát v životě.

(...) Dennise Lehaneho u nás známe díky románům Tajemná řeka, Prokletý ostrov a Gone, baby, gone. Všechny zfilmované a ceněné diváky i kritiky. Nutno říct, že i ve své prvotině dostál pověsti jednoho z nejlepších autorů detektivek drsné školy. Lehane si čtenáře získá hned od první stránky a neztratí je ani na okamžik. Může za to fungující chemie mezi oběma hrdiny, kteří jsou díky všedním problémům obyčejnými lidmi a ne papírovými postavami, na něž jsme zvyklí z hollywoodských filmů. Dále pak boduje skvělými dialogy a psychologií, ale především perfektní znalostí prostředí Bostonu. Kromě detektivní zápletky, která sice není komplikovaná, jako třeba u románu Jo Nesboho, se pak zaobírá společenskými problémy, konkrétně zneužíváním dětí či rasismem. Lehane svět líčí v šedivých barvách a nejde mu primárně o zábavu, čímž se od některých autorů liší. Po dočtení zjistíte, že je stejně dobrý jako severští autoři a že se v zahraničí, kde ho přirovnávají k Chandlerovi či Hammetovi, vůbec nepletou.

(...) Příjemně bulvární text se detailně věnuje období od roku 1967 do prvních let osmé dekády minulého století a zachycuje všechny významné tvůrce a vznik jejich největších hitů i absolutních proher. Biskind osobně hovořil snad s úplně každým člověkem, jenž měl s hnutím Nového Hollywoodu co do činění, nebo poctivě vyrešeršoval jejich repliky z jiných materiálů. Díky tomu jsou Bezstarostní jezdci, zuřící býci plní vzrušených a vzrušujících vzpomínek na dobu, kdy v Hollywoodu panovala největší svoboda.

(...) Již první část řady nazvaná Oko světa prozrazuje inspiraci právě Tolkienovým velkým vyprávěním, stejně jako místo, v němž příběh startuje – vesnice Dvouříčí atmosférou připomíná Hobitín. Právě Dvouříčí a její obyvatelé jsou napadeni služebníky Temného pána. Ten má zájem především o trojici hrdinů Randa, Perrina a Mata, kteří podniknou dlouhou cestu plnou nebezpečí a dobrodružství, než pochopí svou roli ve velkém světě. Oko světa nabízí úchvatný zážitek plný sympatických postav, jejichž příběh čtenáře pohltí. Splní tedy přesně to, co žánrová klasika má nabídnout.

(...) Příběh Biafry je řemeslně a faktograficky propracovaným dílem, které se nebojí ostře vyjadřovat ke konkrétním problémům. Podobně jako Den pro Šakala také Příběh Biafry vyvolal bouřlivé reakce veřejnosti. Forsyth byl především za své protibritské referování o těchto událostech propuštěn z BBC a od té doby se v Nigérii pohyboval pouze jako novinář na volné noze.
Spíše než jako geopolitický problém jedné země a jednoho okamžiku můžeme knihu číst jako alegorii arogance koloniálních mocností k zvláštnostem územních celků, jež byly pod jejich správou. (...) Angažovaným způsobem psaní a precizním používáním faktů se Forsythova kniha ocitá někde na pomezí publicistiky a krásné literatury.

Jeden z majstrštyků současného komiksu, western/road movie/náboženská akční legenda Preacher/Kazatel, se nikdy nebál lákat své čtenáře zábavným masakrováním i vtipnou vulgaritou. Zároveň však tvrdě zkoumal lidskou nelítostnost, přátelství, lásku a vztah dobra a zla. (...) Poslední díl nese podtitul Alamo a svádí k představě dalšího epického konce utopeného v krvi a tělech. Konečné zúčtování však sílu čerpá z naakumulovaných nenávistí, lásek a pocitů mezi nimi. Všechny příběhové nitky se chytře splétají a vytahují ze čtenářů ty správné emoce, aby nakonec vyústily do katarze, která nezradí kvalitu, styl ani vyznění předchozích dílů.

Dílu Dona DeLilla se v poslední době dostává v Česku mimořádné pozornosti a čtenáři se tak postupně seznamují s tímto svojským komentátorem amerického života. Jako prozatím poslední přeložené dílo u nás vyšla jeho novela Cosmopolis, která nabízí poslední den života osmadvacetiletého multimiliardáře Erika Packera. (...) Téměř nihilistické chování ústředního hrdiny je příznačné pro svět vysokých financí, jehož satirou Cosmopolis do velké míry je. Ale důležitější je právě ona těkavost, jež se projevuje také v DeLillově stylu. Neustále přeskakuje, bez sebemenšího náznaku mísí objektivní popis a Erikův subjektivní pohled, zdánlivě chaoticky přeskakuje ve vyprávění. (...) Pozoruhodná kniha, jejíž filmová adaptace z rukou Davida Cronenberga může patřit mezi nejzajímavější filmy letošního roku.

Americký publicista Bertrand M. Patenaude se zaměřil na poslední léta ruského revolucionáře a temnou postavu komunistického SSSR Lva Trockého – historickou kapitolu, která v české knižní produkci není příliš zmapovaná. Používá k tomu směs historizujících postupů, prvků thrilleru i klasického vyprávění. Kromě Trockého poslední anabáze v Mexiku, která končí v roce 1940 vraždou z rukou agenta NKVD, se čtenář v častých prostřizích vrací ke klíčovým a nepříliš známým momentům bolševické revoluce nebo k bizarním postavičkám americké či mexické levicové scény třicátých let. Výsledkem je pak mistrná kniha, která balancuje někde mezi napínavou detektivkou, pravdivým románem ve stylu Zatím dobrý Jana Nováka a čtivě napsanou historickou studií. Povedená a strhující věc.

(...) Malý bratr je román, který jistě osloví mladé, ale i starší čtenáře a to z mnoha důvodů. Klíčové jsou nesporné literární kvality, díky nimž se kniha skvěle čte. Zároveň obsahuje celou škálu popkulturních odkazů, hlavního hrdinu si oblíbíte už na první stránce a dusivá atmosféra by se dala krájet. A situace, již titul popisuje, může kdykoliv nastat i ve skutečném životě. Proto je Malý bratr tak mrazivý a aktuální. Právě díky tomu se Doctorowova kniha zařazuje mezi nejlepší sci-fi tituly, jež u nás letos vyšly.

Není to jen obvyklých dvacet deka tlačenky s příležitostným octem a cibulí na téma "jak jsem založila první kapelu". Autobiografické zápisky americké zpěvačky Patti Smith sice obnažují počátky její umělecké dráhy, ale páteří knihy Jsou to jen děti je především dlouholetý vztah – nejprve milenecký, později přátelský – s excentrickým fotografem Robertem Mapplethorpem. Na pozadí bez patosu vyprávěného příběhu lze nahlédnout do mikrosvěta umělecké komunity New Yorku přelomu šedesátých a sedmdesátých let, avšak bez obvyklých mytologizujících nánosů. (...) Knihu lze ale číst i jinak než jen jako fascinující výpověď o lidské blízkosti. Totiž jako doklad o americké každodennosti, po celá dvě desetiletí lemované pořadníky na práci, propouštěním a nejistotou. Jako vnímavý pozorovatel zachytila zpěvačka nejen proměny svého vnitřního světa, ale i tehdejší Ameriku. Skutečnou, hmatatelnou, zbavenou přikrášlujících nátěrů.

(...) Vzdělávací komiks jako plnohodnotné dílo? Návod na život zasazený doprostřed neúprosně podané školní šikany? Pro neobyčejně zdařilou japonskou mangu Hal jsou takové protimluvy zcela přirozené.
Japonská společnost extrémně zaměřená na výkonnost vytváří obrovský tlak na školní děti. Na rozdíl od našich končin se ale nebojí podat účinnou pomocnou ruku. První kniha manga série Hal tak s jednou výjimkou nabízí několik realistických školních příběhů, jež bez zavírání očí ukazují kastování, (kyber)šikanu, ztrátu víry v budoucnost a problémy těch, kteří se odlišují. Přesto málokde jinde najdete tak optimistickou knihu. Předkládaný "návod na život" spočívá ve zdůraznění schopnosti překonávat překážky skrze přátelství a především vnitřní ukotvení v sobě samém. Na první pohled tedy nic, co by do dětí necpala spousta žánrového čtiva či filmů. Jenže pomocná autorská ruka zde nespočívá v pouhé programové deklamaci pouček a hesel. Místo toho je donutí prožít příběh skrze emoce.

Překlad románu Emmy Donoghueové Pokoj inspirovaného případem Josefa Fritzla nabídne jeden z nejintenzivnějších literárních zážitků roku. Kniha loni nominovaná na prestižní Man Booker Prize vykresluje symbolický svět dítěte, které se narodilo matce zavřené kdesi v zahradním domečku šíleného tyrana. Jaký svět takové dítě obývá? Jak vnímá okolí? Jak svou matku a jejího tyrana? A jak si třeba hraje? Ale především: Jak prožije přechod do velkého světa? Ačkoli kniha popisuje jednu z nejodpudivějších forem lidského chování, je vskutku krásná, a to po všech stránkách. Předně to je dokonalost konceptu: tedy nahlížení světa perspektivou pětiletého chlapce, který nikdy neopustil místnost velkou několik metrů čtverečních a jemuž matka prezentuje Pokoj jako celý svět.

(...) Stál-li v pozadí Hodin román Paní Dallowayová, za příběhem Cunninghamovy vynikající novinky Za soumraku se ukrývá kanonické dílo německé provenience, a to Mannova Smrt v Benátkách.
Podobně jako hrdina Mannovy novely skladatel Aschenbach se i galerista Peter Harris ocitá v krajní životní situaci prosycené pocitem vyčerpání a prázdnoty. Stejně jako u něj stojí za obnoveným zájmem o problémy umění platonický vztah k mladšímu chlapci. Situace Petera Harrise je však komplikovanější v tom, že objektem touhy je pro něj drogově závislý bratr jeho vlastní ženy Rebeccy. (...) Celým příběhem se vine téma hledání hrůzné krásy, krásy, která nepřichází o svůj existenciální rozměr a je schopná zcela rozvrátit směr životních drah. Tato myšlenka je však zkomplikována v tom ohledu, že impozantnost "velkého" umění existuje pouze jako nedostižný ideál, po němž je možné prahnout, ale který se už nikdy do světa nevrátí.

(...) Zásadním zlomem v životě suchopárného akademika je však setkání s bohémskou skupinou intelektuálů kolem Bohumila Hrabala a Karla Maryska. Od tohoto bodu se většina zážitků již neodehrává na akademické půdě, ale spíš v alkoholovém oparu putyk a bytových sedánků. Jazykové výrazivo podstatně hrubne a také historky a zážitky nabývají nových dimenzí šťavnatosti a údernosti. Velký úsek je vymezen pro takzvané období tání let šedesátých, jež Tretera líčí jako téměř nejuvolněnější a nejsvobodnější etapu svého života. Sympaticky tak komplikuje již obehranou písničku o hrůzách a šedi komunistického Československa, kterou mají především média ve zvyku neustále přiživovat.
Kniha je směsicí zajímavých dobových postřehů, epizodických vhledů do soukromí známých osobností české kultury a přiblížení atmosféry na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Minulost v Treterově podání není černobílá, ale výsostně komplikovaná, i když se nevyhýbá razantním soudům a stanoviskům, a to jsou přívlastky výrazné memoárové literatury.

(...) Další zajímavostí je schopnost série udržet si čtenáře bez nutnosti se s někým ztotožnit. Osobnost L totiž neznáme a Light je přece jen poněkud morálně ambivalentní. Zároveň nepatří ani do kategorie sympatický záporák, na to je příliš čistým intelektem. Jako ve starých detektivkách, kde pouhá myšlenková virtuozita zápletky a jejího rozplétání dokázala vše s přehledem utáhnout. V bravurní technicistní kresbě, která odpovídá vybroušenosti a čistotě obsahu, je Zápisník smrti právě takovým čtením. Japonci se jednoduše opět nebojí jít si svou vlastní cestou a ještě při tom sklidit zasloužený úspěch.

(...) Buddhovi bojovníci jsou i přes relativně velký rozsah strhujícím čtením, jež nedává čtenáři vydechnout. Dunham si totiž dal tu práci a o bojích přímo hovořil s přeživšími účastníky, a to jak s tibetskými válečníky, tak i čínskými kolaboranty. Součástí knihy je i potřebný slovníček a jmenný rejstřík. Kromě cenného svědectví o takřka zapomenuté válce ve východní Asii (není na Facebooku či natočená v mobilu, že) je rovněž neocenitelnou sondou do života a souvislostí předčínského Tibetu, teokraticko-feudální kultury, která dodnes nepřestává fascinovat.
Sluší se připomenout, že český překlad (poctivá a vyčerpávající práce Petra Bílka) je teprve šestým v pořadí, hned po čínském.

Explicitní tělesné metamorfózy, psychická posedlost spirálními tvary a hrůza jako z jiného světa, to je komiksová trilogie Spirála. Zároveň funguje jako dokonalý důkaz, že Japonci se bojí úplně jinak, než Evropan může chápat.
Džundži Itó je uznávaným specialistou na horor v manze, japonském komiksu. Jeho ceněná trilogie Spirála je pro českého čtenáře pohledem do propasti, jakou si imaginace západního člověka nedokáže ani představit. Jedním z nejviditelnějších rozdílů je otázka strachu a monster, jež ho vyvolávají. Japonské příšery děsí, i když nejsou skryté a nechávají představivost pracovat naplno. (...) Emoce pramení právě ze zcela explicitního předvedení děsivých bizarností, jež se příčí lidskému oku a mysli, a z bezvýchodnosti nastalé situace. Je to ukázka starých magických příběhů, v nichž žádná chytrost, vynalézavost a vůle moderního člověka nezachrání.

O průběhu druhé světové války byly (a ještě budou) popsány stohy knih. Co se však v nacistickém Německu dělo v prvních letech po ukončení bojů, o tom tak silné povědomí zatím není. Pro všechny zájemce o poslední měsíce "třetí říše" a průběh, pojetí a výsledky spojenecké denacifikace lze doporučit knihu britského historika Tobyho Thackera. Již z celé šířky procesu (zahrnoval nejen norimberský tribunál a zákaz zločineckých organizací, ale třeba i vyřazování nacionalistických knih, očistu školství nebo vybudování moderních německých sdělovacích prostředků) je jasné, že očekávat něco podobného v postkomunistickém světě je čirá bláhovost. I přes rozporuplné výsledky (německé soudy udělovaly válečným zločincům často nepatrné tresty) v Německu nechyběla všeobecná vůle a v podobě spojeneckých armád ani dostatečný donucovací prostředek. Poučné čtení.

Civilizační vzestupy jsou vždy spjaty s finančními inovacemi. S jejich boomem pak přichází obecné zlepšení životní úrovně – a potom pád. Ať už je to válka, či "jen" ekonomická krize s nevyhnutelnou redistribucí moci a výměnou elit. Takto popisuje finanční dějiny světa v brilantní krize Vzestup peněz. Finanční dějiny světa britský historik Niall Ferguson. (...) Paradoxně autor knihy předpovídá budoucí pád mnohem přesněji, než oslavovaný "doktor zkáza" Nouriel Roubini. Na uvedených případech cykličnosti finančních inovací je zřejmé, že vynálezy typu hypotečních derivátů nutně musely vést nejprve k rychlému pokroku (který svět zažil v posledních letech před krizí), pak ale k neméně rychlému pádu. Přesto čtenář jedné z nejlepších popularizačních ekonomických knih posledních let neupadne do deprese: podle Fergusona pokrok ve finančním světě kopíruje evoluci, jen v rychlejším časovém sledu. Navíc "příčinou chudoby nejsou banky či finanční inovace, ale jejich nedostatek."

Občas přijde drtivá rána, odkud ji nejméně čekáme. Série komiksových Omnibusů od BB artu skrývá neokázale zázračné dílo, které je mistrovskou ukázkou, jak vypadá moderní náročný komiks. Daredevil. Tlustospis Daredevil: Muž beze strachu stvořil Američan Brian Michael Bendis (Powers). Ten dokáže zůstat v rámci mainstreamu a přitom vytvořit mistrovské dílo podobně jako třeba Christopher Nolan v batmanovském filmu Temný rytíř. Bendis ale čtenářům nic nedává zadarmo. V prvním příběhu se slepý newyorský superhrdina Daredevil jen mihne a hlavní "postavou" je otázka, proč se jeden malý chlapec rozhodl uniknout do autistických fantazií o superhrdinech. (...) Toto monumentální dílo se svou novostí, moderností a silou, ale přesto obrovskou čtivostí může směle řadit mezi několik málo komiksových klasik všech dob, které by si každý zájemce měl kdy přečíst. Je zcela výjimečné.

Existuje pramálo smysluplných knih zabývajících se médii. Tou nejdůležitější a nejpozoruhodnější je jednoznačně publikace z roku 1964 Jak rozumět médiím. Extenze člověka amerického filozofa Marshalla McLuhana, která podruhé v češtině vychází ke stému výročí autorova narození. (...) Není se čemu divit, že nakladatel knihy po jejím přečtení McLuhanovi oznámil, že nebude úspěšná, protože je z 90 procent nová. Úspěšné knihy jsou nové maximálně z deseti procent. Ani nepřekvapí, že autor v mnoha pasážích předpovídá vznik internetu (ačkoli jej tak nenazývá). McLuhanův manuál pro odhalování důsledků existence médií je mimořádně cenný i dnes. Pomůže nám pochopit alespoň některé dopady naší tendence trávit co největší čas ve virtuálním prostoru. A napadne nás také otázka, extenzí čeho jsou sociální sítě. McLuhan označuje elektrickou síť za extenzi našeho vědomí, Facebook Marka Zuckerberga a sítě Stevena Jobse začínají přípomínat extenze samotného života. Co to s sebou přinese, se můžeme jen dohadovat. Po přečtení McLuhanovy knihy ale budeme mít lepší nástroje pro takové poznání.

(...) Autobiografické postřehy útočí na instituci rodiny jako zdroj budoucích životních traumat. Drsnou popisností a nevybíravým jazykem shazuje na zem veškeré autority, všechen řád, jenž je běžně považován za posvátný a nedotknutelný. V publikaci se ovšem nenápadně prosazuje také spodní proud, který je svědectvím, jak i cesta nihilismu, radikálního odmítnutí všech jistot, musí dbát na to, aby nesklouzla do své vlastní pózy. Co kdysi fascinovalo svou šokující provokací, se již dnes často stává kulturním produktem, jenž je s to zajistit umělci pohodlnou existenci. Možná také proto se do prózy Budu dělat za drogy vkrádá mezi řádky smíření, nepatrný soucit s lidským údělem, ač v jádru zůstává stále radikální a nadmíru explicitní. Excesivní síla takřka všech forem uměleckého výrazu Lydie Lunch je nosnou linií její tvorby, v níž není lehké uléhat, která nutí k odporu a stavění se do opozice. Tato nejasná síla vtiskuje knize její přitažlivost a slibuje nevšední čtenářský zážitek.

(...) A kniha dokazuje, že Sontagová ani na sklonku života neztratila dar přesné a přesvědčivé argumentace a umění silného sdělení. Ústředním motivem knihy vycházející z několika přednášek, jež Sontagová přednesla, je otázka, jak lidé reagují na výjevy násilí v masových médiích. A přirozeně hlavní tíha leží na novinových a časopiseckých fotografiích a později televizi, které jsou silně vizuální. Co všechno dokáže na tomto půdorysu Sontagová vykreslit a obsáhnout, byť má kniha jen něco málo přes sto stránek, je snad to vůbec nejpůsobivější na celé práci. (...) Sontagová nezapomíná na své literární ambice a všechno je napsáno vskutku krásným jazykem, často emotivním, expresivním. Takový má ale esej přesně být. Zároveň je esej motivovaný autorčiným protiválečným postojem, kniha tak dostává téměř apelativní rozměr, který vychází i ze sílící agresivity v době po 11. září, jež vznik a podobu knihy silně ovlivnilo.

(...) "Magorova" pohádka o Velikonocích je perfektní ukázkou hry s velikonočními motivy. Zcela mistrně se zde mísí křesťanská tradice, pohanské motivy, ale také prostá lidová moudrost a výsledkem je jiné vyprávění o Velikonocích, jež přímo neodkazuje ani na jeden ze svých pramenů. Pohádka je datována do roku 1984, ale ze svého kouzla neztratila ani kousíček. Barvitá jako duha, která podle Jirouse o Velikonocích obarvila černobílý svět.Svébytná grafická a typografická podoba dílu dodává na dokonalosti.

(...) Šťastný a odvážný počin – i přes příval všemožné brakové a hororové literatury, snažení Stephena Kinga a dalších – září Lovecraftovo jméno na poli kouzelně obskurních příběhů tím nejsvětlejším písmem. Hned vedle jeho vlastního vzoru E. A. Poea. Především je nutno pochválit nápad Plus řadit Lovecraftovy povídky chronologicky a každou z nich opatřit poznámkou osvětlující okolnosti vzniku díla. První svazek nazvaný Hrobka, zahrnuje povídky a vize z let 1917 až 1920. Následovat by měly další tři svazky, které autorovu tvorbu uzavřou rokem 1935.

(...) Spisy Vladimíra Holana, které vycházejí postupně v nakladatelství Paseka, seznamují české čtenáře komplexně s básníkovou tvorbou, a od jedenáctého svazku pomáhají ukotvit jeho dílo z pozice překladatelské činnosti. V pořadí třináctý svazek Spisů se zaměřil na Holanovy překlady romantických básníků. (...) V knize krom velkých jmen romantické literatury (Wordsworth, Shelley, Lermontov, Mickiewicz, Słowacki) vyniká především dlouhá básnická sbírka/skladba Albigenští od rakouského autora Nikolause Lenaua. Ten se myšlenkově vrací ke kacířským sektám přelomu 12. a 13. století a k rozporu mezi touhou ducha po absolutnu a svázanosti těla s hmotou jakožto principem zla. To se ostatně projevuje i v Holanově tvorbě. Třináctý svazek Spisů Vladimíra Holana nepřináší pouze informace vhodné pro hlubší holanovské bádání, ale v podobě jediného českého překladu sbírky Nikolause Lenaua také výrazný literární text, k jehož kvalitám je možné se vztahovat i z aktuálních pozic.

(...) V nové kolekci Járo, kakao! nabízí očekávanou porci pábitelských historek, které tahá takřka z bezedného klobouku života pubrockové party v socialistických i kapitalistických Čechách. Překvapivě pak dojde i na vážnější témata, jako jsou deprese a zdravotní obtíže jedno nohého "kapitána Achaba", problémy alkoholika v manželství, upřímný pohled na vztah s dalším tahounem Sester, Ing. Magorem, anebo jaké je to pohřbívat kamaráda. Jako kdyby přibývající léta Fanánka podnítila k vážnějšímu ohlédnutí, jako by teď byl čas ventilovat i trochu "temnější storky", jež se nutně na punkového hudebníka v průběhu času nabalí. Ale i tak legrace a cesta k ní skrze alkohol zůstávají tou nejlepší formou, jak se vyrovnat se života bídou.

Málokteré období české historie je v národní paměti tolik zkreslováno silnými emocemi jako čas druhé republiky. Sociální neklid přiživoval ideologické spory a čím dál víc měla navrch iracionalita a agresivní výpady před standardními argumentačními půtkami první republiky. Zcela ojedinělou pozicí se v těchto časech vyznačovala také česká literatura, jejíž stav v dobovém úseku druhé republiky se rozhodl zmapovat známý literární historik Jaroslav Med. Autor představuje období první republiky jako dialektické pnutí mezi radikální levicí a pravicí, které podemílalo autoritu vládnoucí liberálně demokratické většiny. (...) Med díky nakladatelství Academia vydal knihu, v níž se projevily jeho zkušenosti s předválečným literárním životem, a ačkoliv jej můžeme ztotožnit s jednou z ideových tendencí první republiky, rozhodně se snaží o odstup a vyváženost, čímž povyšuje své dílo mezi nadprůměr.