Nikdy není pozdě je příjemná oddechovka, která pobaví, pohladí po duši a rozhodně nezapomíná ani na vaše chuťové pohárky. Musím hned zkraje upozornit, že není dobré ji číst, pokud máte zrovna hlad a nemáte při ruce nic k jídlu. A kdyby na tuhle situaci přece jen došlo, je tu jedna pozitivní zpráva – na konci knihy naleznete recepty, takže si ke čtení můžete uvařit něco tématického.
Příběh je střídavě vyprávěn z pohledu energické dámy Maggie, jíž záliba v kulinářství provází celý život (i když se tohoto snu vzdala kvůli mateřství) a její dcery, právničky Hannah, která se po rozvodu přestěhovala zpět do rodného městečka a snaží se skloubit náročnou práci s péčí o malou dcerku.
Milé vyprávění sice nepřinese nic závratně neočekávaného, ale rozhodně ukazuje, že pokud je síla, chuť a potřebné odhodlání, není nikdy pozdě si splnit své sny. Samozřejmě na naší hrdinku čeká mnoho výzev, ty ale většinou pozvednou čtenáři koutky nahoru. A to ať je to CV napsané „populárním“ fontem Comic Sans, kurz kreslení aktu, při němž vidí i to co nechce, nebo malá rozumbrada v podobě zvídavé vnučky.
Nikdy není pozdě je odpočinkové čtení, kterému nechybí humor, laskavost a dokonce i jeden nestoudný všivák, který se snaží zničit společné usilí. Knížku doporučuji spíš maličko starším čtenářům, kteří budou víc chápat Magginu situaci, ale užije si ji každý, kdo si prostě u čtení chce užít chvilku klidu a zvednout náladu.

Může vzniknout dobrá kniha jen z toho, že si dva lidé ve vlaku z Vídně do Mnichova povídají? U většiny autorů by to byl sotva nosný nápad. U zkušeného spisovatele to ale může stačit. Daniel Glattauer už několikrát ukázal, že dialog je jeho přirozené teritorium. Otázkou tedy není, zda to zvládne řemeslně, ale zda i tentokrát dokáže z minima vytěžit maximum.

Je to dvacet let, co český knižní svět zasáhl román Dobrý proti severáku. Jednoduchý nápad, chytrá forma a silný čtenářský ohlas. Glattauer si jím vydobyl pověst autora, který umí psát o vztazích lehce, s nadhledem a bez zbytečné tíhy. Ve vlaku k tomuto obrazu přirozeně odkazuje, aniž by se ho snažil překonat nebo zásadně rozšířit.

Novela, kterou v češtině vydalo nakladatelství Host v překladu Viktorie Hanišové, stojí na zcela minimalistickém základu. Stárnoucí spisovatel v tvůrčí kriz Eduard Brünhoferi, cesta vlakem, nečekaná spolucestující – terapeutka Catrin Meyrová. Zpočátku se může zdát, že autor volí až příliš bezpečnou cestu. Dialogy jsou civilní, tempo klidné, situace zdánlivě obyčejná. Právě v této uměřenosti se ale ukazuje Glattauerova zkušenost.

Rozhovor se postupně mění v psychologickou hru. Catrin klade otázky, tlačí, systematicky rozkrývá Eduardovy postoje k lásce, nevěře, stárnutí i alkoholu. Eduard odpovídá, uhýbá, racionalizuje a čtenář sleduje nejen jejich čím dál tím ostřejší výměnu názorů, ale také jeho vnitřní monolog. Pointu příběhu lze odhadnout poměrně brzy, což ale nepůsobí rušivě. Glattauer se tentokrát nesnaží šokovat, spíš pečlivě vede čtenáře k cíli, který dává smysl.

Ve vlaku není kniha, která by chtěla otřásat nebo znejišťovat. Je to komorní text, založený na přesném dialogu, jemném humoru a schopnosti vystihnout drobné lidské slabosti. Nejde o autorův vrchol, ale o suverénní, vyzrálé dílo, které ví, čím chce být. Pokud by měla být tato novela jeho poslední, působila by jako klidná a důstojná tečka. Nenápadná, ale čtenářsky velmi příjemná.