Nejprodávanější tituly za posledních 14 dní
poezie

Poezii Miroslava Černého dlouhodobě formují inspirace z absolvovaných cest i práce na překladech starých ság, mýtů a pověstí.

V jednom svazku vycházejí dvě básnické knihy Pavla Šruta: Zlá milá (1997) a Papírové polobotky (2001).

Je to jen pár slov úvodem, avšak je mi poněkud úzko z tíhy významu, kdy po opakovaném čtení výjimečné sbírky jsem se pustil tam, kam nás Ondřej Fibich napoprvé vedl, k obrazům ženy „ztracené v zeleni“.

Ve druhé sbírce Kristiny Láníkové (1988) jde, jak píše básník Elsa Aids, o „práci na zpřítomnění přilehlého. Láníková především eviduje věci a slova při tom používá jako odřezky.

Motivem, jenž váže tři oddíly sbírky Šimona Grimmicha, je ticho a mlčení.

Lukáš Horák (1987) je básník silně vizuální, přesto si jeho básně spojuji s čichem: je totiž stopařem zlověstných znamení či značek, lovcem klukovských dobrodružství a zapovězených chvil.

Základním živlem Maděrových nových básní je voda, pralátka a životodárné prostředí, svou působivostí tolik podobná času a dějům, kterými jsme zde na zemi unášeni. Filtr, nastavovaný neodolatelnému plynutí, může zachytit vzácný sediment – báseň.

Hungaristka a překladatelka Simona Kolmanová přibližuje českému čtenáři na základě překladů tři významné osobnosti maďarské literatury 19. století – Mihálye Vörösmartyho, Jánose Aranye a Sándora Petöfiho.

Básně Karla Urianka se nacházejí na zvláštním řezu mezi vypjatými životními okamžiky, které zachycují a jejich přesným strohým záznamem. Výbor celoživotního díla.