Mrtvý holky: Deset divných povídek

(...) Nelze se totiž ubránit dojmu (navzdory vysoké kvalitě textů), že těchto deset povídek jsou takové literární experimenty, ohmatávání terénu, zkoušení, co jazyk unese, přičemž výsledky těch pokusů jsou poté zdárně aplikovány v románech. Jako by nám tyto povídky nabízely pohled do Urbanovy autorské dílny. Tím samozřejmě nechci říct, že povídky neobstojí samy o sobě. Obstojí. Znovu a znovu Urban dokazuje, že skutečně umí psát, a Mrtvý holky jsou velmi dobrá kniha.

(...) Urbanovo psaní je - ostatně jak je u něj zvykem - od prvních stránek vzácně samozřejmé: vystavět příběh, respektive dramatizovat a gradovat jej k rázné nebo překvapující pointě mu nečiní nejmenší problém.

(...) Skladba Mrtvých holek a kvalita jednotlivých čísel v nich napovídá, že u Miloše Urbana kulminovala jeho první povídková fáze někdy mezi lety 2002–2004, zatímco v posledních dvou letech se zdá slábnout. Coby bilance jedné pobočné, ne však zbytkové aktivity Mrtvý holky v podstatě obstojí, nicméně jádro dosavadní Urbanovy tvorby nadále leží v některých jeho románech.
Celkový dojem 60%

(...) Urban píše skvělá romaneta - a tenhle dekameron by mu Jakub Arbes snad i zazáviděl. Anton Pavlovič Čechov řekl, že stručnost je sestrou talentu. Takhle vypadá naplnění.
Podstatná poznámka o muži v pozadí: Do světa vypravil Mrtvý holky hned ve dvou výtvarných podobách (k tomu ještě 99 kusů s grafickým listem a ve futrálu a povídku Běloruska jako samostatnou číslovanou bibliofilii) jeden z nejlepších současných knižních grafiků Pavel Rút.

(...) Urbanovy povídky jsou pro mě stejně znepokojivé jako nejlepší prózy Patricie Highsmithové, jejich narativní háčky se člověku zaseknou do mozku a už nejdou ven. A hned ta první, Běloruska, patří vůbec k tomu nejlepšímu, co kdy Urban napsal.

(...) Omezený prostor povídky, který je velmi obtížné svižně a přitažlivě naplnit, přináší i velké potvrzení spisovatelské, chcete-li autorskou satisfakci - Miloš Urban zkrátka umí psát, což nemusí být u spisovatele tak nepřekvapivé zjištění, jak to vypadá.
Na povídce se literární dovednosti odečítají snadno. Urban v několika krátkých větách zvládne charakteristiku postav, po dvou odstavcích čtenáře vtáhne do děje a udělá z něj součást příběhu, na konci nabídne překvapivou pointu. Vždycky se to pravda nepovede (přehnaně zdobivá Běloruska), ale jindy se zadaří víc, než by rozmazlený kritik čekal (odhalení v Tom strašným kouzle podzimu, lyrická oběť ve Vlasech). Ani všechny Urbanovy konce nezapřou společný Zdroj - smutek otevřenosti jako touha sama.

(...) Povídky nesou typický Urbanův styl psaní, který je jako by zároveň lehce archaizující a přitom velmi plynulý. Co povídky mezi sebou odlišuje, je různý stupeň umění poradit si se zápletkou. Jen některé jsou obratně vybudovány od začátku až do konce. U jiných platí, že po velmi dobře rozehraném začátku přichází příliš rychlý, groteskně zkratkovitý závěr. V tom nesouladu je do určité míry i jistý autorský záměr.

(...) Povídky však mají spád a rovněž zvláštní kouzlo v prolnutí hlavního hrdiny (a často i vypravěče) se "zaraženou" pubertou a košatého příběhu, v němž figuruje. Vévodí tedy poutavost, a to nijak drásavá, což je pro mnoho čtenářů ideální kombinací. Pro jiné ovšem zas může být problém na tuto "hru" přistoupit, protože jim nic podstatnějšího nepřináší - ona zjizvenost je totiž pouze tělesná, povrchová. (...) Jako celek pak svazek taktéž nechává čtenáře si uvědomit, že prozaik je "doma" v městských scenériích, zatímco ve volném prostoru se pohybuje poněkud dezorientovaně. Výjimku potvrzující pravidlo tvoří povídka Občina, momentka, v níž se velmi vzrušivě protíná všední den s podivuhodnými ději.
HODNOCENÍ LN ****