(...) Při přípravě knihy bylo přihlíženo k dvěma hlavním cílům: Za prvé "prezentovat Bondyho básnické dílo v co nejvyváženější podobě, tj. neopomenout žádnou z básníkových dominantních stylizací a poetického tvaroslovného úsilí"; a za druhé kompenzovat dosavadní opomíjení pozdější tvorby, tedy sbírek z let sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých(...) Rozhodně nemá smysl popírat, že s básněmi s dominující "notou" společensky angažovanou často sousedí lyrika soustředěná na existenciálně zabarvenou bilanci citového života nebo vzpomínka na setkání s přáteli, nezřídka se však plynule a uvnitř jediné básně přechází od jedné polohy k druhé.(...) Egon Bondy, jenž se před polovinou sedmdesátých let označil za "prvního básníka/ který celý život tráví v podzemí/ bez nejmenšího kontaktu s oficiální kulturou", dočkal se na sklonku života satisfakce, o niž patrně stál i nestál. Ať už by byl jeho názor na výbor Martina Machovce jakýkoli, jisté je, že pro rozšíření básníkova nezkresleného obrazu bude mít tato publikace klíčový význam.