Ztroskotanec

Masa šedých obrysů, jen sem tam barevná halucinace. Horečka jako trvalý stav „Ztroskotancova“ bytí. Forma, jakou je Bernhardův román psaný, dokonale padne i obsahu – špinavé „hradby Rakouska“ jsou postaveny k ochraně, jež střeží hrdost sebevražedného národa , a zároveň vězní svobodu – fantazii. Myšlenky mimo realitu sráží města na kolena a smějí se jim hysterickým smíchem všech svých občanů. Smích nad marnou snahou útěku z vlastní nemohoucnosti, smích, který pohřbí jednoho ze tří hlavních hrdinů, kontaminuje vzduch a činí ho nedýchatelným. Asi takové je prostředí románu, v němž Bernhard poprvé výrazněji rozvedl téma ztroskotání. Jeho různé podoby působí samostatně jako depresivní výpovědi objektivity, jako celek – kniha – však podávají jednotné svědectví o zbytečnosti jakýchkoliv srovnávání. Bernhard se ve Ztroskotanci nezabývá jen problémem „startu a cíle“, tedy horizontální cestou myšlení, ale opatrně si hraje i s vertikálním směrem. Je plocha možností, nebo zamítnutím? Je lepší odejít a zjistit, že se nic nezmění, nebo se radši uspokojovat neproměněnou nadějí? A co si počít s představou, že nás nebe přibije k Zemi?