Objevení nebe

<>Téměř tisícistránkový román Objevení nebe z roku 1992 je vrcholem Mulischovy tvorby. Jde o zprávu anděla svému nadřízenému o splněném poslání: bůh zjistí, že lidstvo uzavřelo pakt s ďáblem, místo v boha věří v rozum a schází už málo, aby se svými technologickými vymoženostmi vyrovnalo božským schopnostem. Proto se rozhodne ukončit svou smlouvu s lidmi, vytesanou na dvou kamenných deskách, které snesl Mojžíš z hory. Desky je třeba vrátit do nebe. Tak začíná fantastická cesta, jež potrvá celá desetiletí. Zároveň je to strhující vyprávění o přátelství Onna a Maxe, kteří společně ztělesňují turbulentní proměny Nizozemska. Onno pochází z významné, přísně kalvinistické rodiny. Max je synem válečného zločince a židovské matky. Společně s cellistkou Adou, Maxovou milenkou a později Onnovou ženou, tvoří v bouřlivých šedesátých letech trojúhlý střed celého příběhu, který se klene přes druhou polovinu dvacátého století, od Osvětimi přes Kubu až do svatého města Říma. Objevení nebe v lecčem připomíná řecké tragédie, v nichž má každá z postav hlubokou symboliku, ale v okamžiku, kdy splní svůj účel, je nemilosrdně odstraněna za hry jako figurka ze šachovnice. V knize totiž nejde o lidské příběhy, ty jsou jen nástrojem k zobrazení idejí o významu lidského konání, příčinách a nevyhnutelných důsledcích.

<>Ukázka z textu

Max nikdy nepoznal nikoho jako Onno a Onno nikoho jako Max – jako samozvaná dvojčata se ze sebe nepřestávali radovat. Každý z nich se cítil podřízený tomu druhému, každý byl sluhou a zároveň pánem, čímž vznikla jakási nekonečnost jako mezi dvěma zrcadly, která se v sobě odrážejí. Díky jejich nerozlučnému zjevu na ulici, po kavárnách a hospodách se o nich někdy mluvilo jako o „homointelektuálech“. Byli obklopeni nepochopením a podezíravostí, protože to bylo nebezpečné: dva dospělí muži, kteří zjevně nejsou homosexuální, zdánlivě spolu nemají nic společného a kteří spolu nějakým záhadným způsobem právě proto téměř symbioticky splývají. Kéž by tak byli teplouši, to by se nic nedělo, to by pak prostě tvořili zamilovaný pár. Jenže takto každého konfrontovali s nenaplněnou potřebou, jež občas vyvolávala nepříjemnou směsici závisti a agrese: to pak byl jeden přestárlým studentem, který nechce dospět, druhý arogantním hajzlem. Aby to neutralizovali, otevřeně to přiznávali a dodávali ještě něco navrch. Otázku, co to mezi nimi bylo, budou probírat až později, až už to mezi nimi nebude, až jim všechny ty dny v paměti splynou v jeden věčně nezapomenutelný den. Ani řekové, vysvětloval Onno, kteří položili základ Západní kultuře, neměli pro „kulturu“ žádné slovo. Slova přicházejí teprve tehdy, až věc zanikne.